Ještě za totáče jsem viděl několik filmů slavného španělského režiséra Saury a španělské rytmy (na rozdíl od slavné věty semaforského pana Balcara) mě uchvátily. Pak jsem si na ně vzpomněl po letech v roztomilém třeboňském divadélku, kde jsme točili jeden díl televizního pořadu Nikdo není dokonalý. Hostem totiž byla Tereza Kerndlová, která si na pomoc vzala celý soubor, ve kterém tančila a i když měli problém se vejít na nevelké jeviště, jejich rytmický dupot mě – chtě-nechtě – připomněl Španělsko.

Tak jsem byl hodně zvědavý na španělskou zpěvačku a tanečnici Elsu Rovayo, která pod názvem La Shica loni oslnila diváky na festivalu Colors of Ostrava a českým divákům zamíchala s krví poprve v roce 2008 na festivalu United Islands.

V Divadle Archa jsem byl – já barbar – naposledy ještě když to bylo Divadlo E.F. Buriana a představení mě tehdy lákalo stejně, jako teď La Shica, protože se jmenovalo Přelet nad kukaččím hnízdem.

Tam kde bývala měkká sedadla, je tvrdá černá podlaha, sedadla zůstala jen na balkóně. Zvukařské a osvětlovací pulty na konci parteru obklopilo zábradlí, aby se jejich obsluze nezmenšil potřebný životní resp. pracovní prostor. Sál se začal plnit publikem,převážně mladších ročníků, vybavených partnery, partnerkami a měkkými průhlednými pohárky s pitím.

Když se zhaslo v sále, zůstaly reflektory svítit jen na dva kytaristy a bubeníka a posléze na hvězdu večera – La Shicu. Černovlasá zpěvačka naplnila celý prostor zpěvem hlasitým i tichým, sarkastickým i vroucím a když poprvé vztáhla své ruce tanečnice vzhůru, ozval se potlesk a jásot, který pak odděloval všechny další skladby. La Shica se pustila nejen do tance a flamenco nemohlo chybět, ale i rozprávěla s vlnícím se sálem anglicky a viditelně spokojená nadšenými posluchači, naučila je španělskou frázi, která se v jedné písni hodila.

Její horká krev se přelila i do sálu a mnohé dvojice to uvítaly, ostatně flamenco to vybuzuje bez ohledu na kontinent.

Koncert pořádaly Spojené ostrovy, United Islands. Tady propojily, a se zdarem, dva státy, z nichž jeden sice má moře, ale obyvatelé toho druhého, čistě suchozemského, mají moře přinejmenším v krvi.

Foto: František Heřman