KRAMLING KLUB

V Babicích, v okrese Praha-východ, sídlí osada Hujara, jejíž součástí je tzv. Kramling klub. Je to skupina nadšenců se zajímavými nápady na způsob prožití víkendů. Své nápady dokonce uvádějí ve skutek, a to k velkému rozveselení účastníků i přihlížejících.

V květnu to bývá Listonošův běh na lyžích. Lyžaři se obléknou do patřičné lyžařské výstroje, připevní si ( raději starší) lyže a zdolávají daný úsek. Vede po loukách, cestách, lesem, kde po sněhu není ani památky, což je značně namáhavé a nutí ke skutečně sportovním výkonům.Všichni se snaží dostat k cíli co nejdříve, i když prvenství – aby to nebylo tak jednoduché – je určováno losem.

Každý lichý rok se pořádá soutěž s názvem Ikarův memoriál. Soutěžící, s připevněnými křídly vlastní výroby, se sejdou na skále nad zatopeným lomem a snaží se lom přeletět. Ikarovi dělají čest – ještě nikomu se to nepodařilo, všichni skončili ve vodě.

Zajímavou akcí je badatelská výprava sběratelů. To si každý zvolí speciální obor, vhodně se k tomu přistrojí a jde „ do světa“. Jeden sbírá archeologické památky ( často se mezi vykopanými nálezy objevují svědectví o životě současníků, jako plechovky, obaly od sprayů apod.), druhý se specializuje na rostliny, další sbírá při rozhovorech s domorodci lidové zvyky , někdo běhá po loukách se síťkou na motýly. V určenou dobu se všichni sejdou na konferenci, kde každý přednese referát o svých poznatcích. Přes neodmyslitelnou legraci bývá konference dost poučná.

Loni na podzim se za plného pochopení MNV konal „ automobilový závod s vrchu“. Vozidla vlastní výroby nesměla mít motor, jinak vše ostatní záleželo na fantazii výrobce. A tak jste mohli vidět, jak frčí s kopce pojízdné sanitární lůžko s lékařskou posádkou, pohřební vůz s patřičnou reklamou přednostních služeb, židle na kolečkách, popelnice s okénkem pro řidiče, kočár s třemi mušketýry, jezdec na kolečkových bruslích vleže a další na „ silniční lyži“, který dojel dokonce v baletní póze, zatímco obrněného vozu dojela jen část, neb se po cestě rozsypal, kotel od koupelnových kamen, upravených na divokou krávu-raketu, která při brzdění vybuchovala žlutým dýmem, hygienická chatová budka a další pojízdné exponáty.

PETR NOVÁK

( Mladý svět 5/1977)

DVA MUŽI VE SKŘÍNI

Na počátku každého činu bývá nápad, případně touha být první. V tom byly motivy přemožitelů Mount Everestu Tenzinga a Hillaryho shodné s motivy úředníka Úřadu pro vynálezy a objevy ing. Zdeňka Sadovského a pracovníka Čs. rozhlasu Tomáše Pergla, jinak členy orchestru Zd. Bartáka.

Lužnici sjíždějí každoročně tisíce vodomilných lidí v plavidlech různého stáří a objemu. Tomáš Pergl se Zdeňkem Sadovským se rozhodli sjet Lužnici v plavidle poněkud netypickém – ve skříni.

Přípravné práce začaly měsíc před vyplutím zakoupením staré skříně v Bazaru v ceně 80 Kč. Oba konstruktéři vylaminovali celý vnitřek, spodek natřeli gumoasfaltem a dno zpevnili prkny. Křtění lodě lahví piva pro diabetiky a první zkušební plavba proběhla na vlnách Vltavy v Holešovicích. Poté se přikročilo k dokončovacím pracím na zařízení ( např. záchranná kotva) a na interiéru. Neboť Bertička, jak byla loď-skříň pojmenována, měla sloužit jako víceúčelové zařízení.

Po dokončení byla Bertička schopna splnit svým tvůrcům sedm přání, tedy o 233,3 % více, než bývá zvykem v pohádkách:

1.Plavba na vodě ( bez dalších úprav)

2.Jízda na suchu ( díky stabilně připevněným kolům od motocyklu, čehož se využívalo i při nízkém stavu vody a při sjíždění šlajsen)

3.Jako střecha nad hlavou ( upevněna dnem vzhůru na čtyřech kůlech)

4.Jako postel ( na zemi, dnem dolů, vystlána bagáží)

5.Jako hromadný dopravní prostředek ( odzkoušeno bez bagáže na 10 osob)

6.Jako skříň ( ve své prapůvodní poloze. Dveře, při jízdě uložené na dně, stačilo připevnit, pověsit šatstvo na připravená ramínka a zamknout)

7.jako odtučňovací prostředek ( při vynášení na břeh, vzhledem ke své netto váze kolem metráku)

Start byl v Suchdole nad Lužnicí a cíl pod Táborem. Až na tři nejtěžší jezy sjeli oba průkopníci celou trasu bez havárie a sklidili již během plavby zasloužený obdiv a úctu. Vybíhající chataři a v úžasu stojící osadníci pionýrských táborů se stali samozřejmostí. Přestože jeli „ Co proud dal “, fáma je předbíhala nejméně o den. Tři kilometry od vesnice Majdalena byli dokonce na břehu přivítáni chlebem a solí.

Nyní Bertička odpočívá v mlýně pod Táborem , připravena na příští sezónu. Oba konstruktéři uvažují o žádosti získat patentování stroje a v plánu je adaptace přístroje, který by z Bertičky udělal ještě vznášedlo.

( ERT)

( Mladý svět 7/1977)

NĚKOLIK DOBRÝCH RAD

(Nezaškodí si připomenout loňský ročník vysokoškolského běhu na Duklu, neboť zkušenosti ragbistů Slavie Humanita, reprezentujících pražskou právnickou fakultu - jak nám o nich napsal jeden ze soupeřů na trase – by se mohly leckomu hodit.)

Dohnali nás někde na začátku Moravy a od té doby jsme je potkávali skoro každý den, vždy plné humoru a nových strašidelných příhod. Zkušenosti neměli. Trasu si nechali nadiktovat od protřelých účastníků Dukly, přes jejich varování si prodloužili denní úseky, zkrátili počet dní a zapomněli rozpis doma. Odmítli speciálky ( prý moc váží) a vybavili se asi 20 let starými turistickými mapami. Některé se týkaly míst od trasy poněkud odlehlých jako např. plzeňský okres. Vcelku jim to nevadilo, z otázek bylo často zřejmé, že se jejich vedoucí v mapách stejně nevyzná. Vrstevnice a výškové značky považoval za meteorologické údaje o počtu srážek v mm.

Pro případ vzpoury měl jejich šéf uklidňující větu „ Já to tady znám, já jsem se tu totiž narodil !“ Nad slovy rodilého Pražáka nikdo nezapochyboval z Harrachova až na Duklu. Nejraději běželi podle busoly, bez ohledu na terén, kopce, houští a potoky. Další zásadou bylo, že stopa je důležitější než směr. Občasná námitka, že jde o stopu srnčí nebo jiné zvěře byla uspokojivě vysvětlena, že i ta zvěř se musí někam dostat a koneckonců místní zvířata to tam musí znát přece líp než oni.

Měli dobré hlasivky a povzbuzovali se laskavým slovem „ Makám !“ s intonací výhrůžky. Nejraději deprimovali jiná družstva či jiné běžkaře a při jejich předjíždění nasazovali šílené tempo, aby je minuli co největší rychlostí. Jednou se jim to nevyplatilo. V Beskydech nad Bumbálkou se nic netuše dostali do stopy právě probíhajícího závodu a vztekle upalovali za nějakým závodníkem , kterému nemohli stačit. Na otočce je však pořadatelé nutili pokračovat i nazpět pod hrozbou diskvalifikace.

Když první z nich spadl při sjezdu na nepřehledné lesní cestě, aniž vstával už volal „ Je to dobrý, můžeš do vajíčka!“ Tak se aspoň vymázli všichni a až na posledního, který neměl koho nalákat , z toho také všichni měli radostné zadostiučinění.

Zatímco ostatní fakulty si dlouhé měsíce dopředu zajišťovaly noclehy a ubytování, oni měli dopředu zajištěny jen dva. To se ukázalo jako prozřetelné, neboť velmi mrzí, když člověka někde čekají a on tam pak netrefí.

Dalo by se pokračovat dál, ale už jen tolik: ragbisté běželi o několik dní méně než naše družstvo elektrotechnické fakulty a uběhli kolem 500 km oproti našim 570 km. Na některé dny měli úžasně těžké úseky. Pomohli voskem, náhradní běžkou, vždycky humorem. Byli snad nejsympatičtějším družstvem. Přestože takovou improvizaci, jakou předvedli, jsem na Dukle ještě neviděl. Nicméně podali jeden z nejhodnotnějších výkonů. A co teprv, až pojedou podle mapy…

EDA KRAJNÍK

( Mladý svět 7/1977)

Foto: František Heřman