Průhonický zámek

10. Výšlap Sekvojových šlapek měl podtitul Sladce májový. V pozvánce napsal Cimbura, že „zábavná jízda busem 363 startuje na Opatově…“ Na jízdě bylo zábavné, že se do autobusu pro 60 lidí nasoukalo lidí 106 a tři kočárky. Většina přepravovaných měla, jak je to u Sekvojových Šlapek zvykem, červené čepičky, jenom moje žena Růžena měla červený stetson, který jsem jí koupil, když ještě byl na Žižkově, mimo redakce časopisu Folk a country i krám s kovbojskými potřebami.

Pak zmizel krám a pak i redakce a teď nám FOLK už bez coutry dělá kalou konkurenci. Když jsme se na průhonickém náměstí nadechli, uvítal nás Velký Pinďa a propasíroval přes zaplacení vstupného do parku. Proč Průhonice a Sekvoj jsem pochopil hned u první naučné tabule. Nad nevzhlednými semeny mě popiska informovala, že jsou z Čínského sekvoje z oblasti Sečuán. Nyní si budu pamatovat, že kachna po sečuánsku má úzké spojení s českou savojskou country.

Na nádvoří zámku nás nepustili, protože se tam nějaký nešťastník ženil. Vzhlíželi jsme k věžím od rybníka, kde plavali japonští červení kapři Koi. Vzhledem k tomu, že největší měřil něco přes metr, tak mi nikdo nevěřil, že jsou to kapři. Všichni znají jenom ty roční dvou, tří kilové na vánoce a nikdy nebyli u výlovu, kde se staří obří kapři pouštějí zpátky do rybníka. Průhoničtí rybí Japonci patří kvůliva svojí úplné červenosti do rodu Bekko, ale celá skupina kaprů Koi je v Japonsku kultovní záležitostí. Sloužili samurajům k meditaci před bojovými akcemi jako zdroj energie. Encyklopedie nepraví, zda vizuálně, nebo chuťově. Nejsem barbar, nejím ryby, kterým se v atraktivních parcích říká „zlaté“, i když jsou červené, ale nikoli kapra, ale japonského pstruha jsem ochutnal v Manile. Jakou měl původně barvu to nevím, protože se vaří nejméně dva dny v omáčce ze 17 druhů koření a tak vám nejsem schopen říct, jakou měl vlastně chuť. Ale jo: výbornou. Porce na jednom talířku 40 USD, ale nelituji.

Když už jsme u těch nedřevěnejch muzikálních Sekvojů, zapějme si hymnus „……v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled…(hudba Škroup, text Tyl). Pražské jaro zahajuje Smetanova Má vlast – My (jako Máj,obchodní dům Tesco) country. Výjimečně poslouchám koncert v televizi. Pokolikáté tenhle nádhernej symfonickej cyklus slyším? Měl jsem ho už v krásně rozřazené polokožené etui jako 78 šelakovky. Pouštěli jsme si ho někdy i na meditativních mejdanech. Jednou, to jsme byli u mne v pokoji jenom dva opilí, Kája Kryl propálil Blaník. Tak se konečně dovídáte, proč nepřijeli rytíři z Blaníku při likvidaci Pražského jara ruskými tanky.

A tak letos dirigoval cyklus Má vlast Vasilij Petrenko, *1976, absolvent Petrohradské konzervatoře, světově působící s tyčinkou v ruce před nejlepšími orchestry. Petrohradská konzervatoř, dříve Leningradská. Když odbočíme do politiky, tak to je konec PRAŽSKÉHO JARA kontra začátek s novou ruskou generací. Petrenkovo pojetí cyklu bylo (nejsem hudební kritik) pro mne, který ho slyšel v mnoha pojetích, jedinečné.

Když znovu odbočím do politiky, tak je teď aktuální arabské jaro, ale tady netuším o co jde. Já bych se asi vůbec do politiky neměl motat, protože dodnes nechápu, že v době, kdy jsme se pokusili vytvořit opravdu sociální stát, francouzští studenti pod prapory s Marxem (budiž), Leninem, Castrem, Che Gevarou zapalovali v Paříži auta a vůbec se chovali nezpůsobně. My jsme si mysleli, že naše nadšení je sledováno fšude. Inu, sem tam zmínka v nějakých časopisech byla, ale na titulní stránkách byly až ruské tanky.

Takže ruský hit mého mládí: jarovizace. Všude, i v Pionýrských novinách, tehdy, vedle Mateřidoušky, jediným dětským časopisem. Netušili jsme o co jde a já to netuším dodnes. Možná, že je to velmi užitečné. Vím, že se to týká obilovin, které tehdy ještě existovaly. Dneska už obiloviny nejsou. Teď máme celeárile. Kde se vzaly, tu se vzaly?!

Ale vraťme se do Průhonického parku. Stromy, stromy, stromy, kytky, kytky, kytky, potoky, potoky...pardon, to jsem se inspiroval u Cimrmanů: Kachny, kachny, kachny, kachny… Ale i ty si v parku plavou. Čínské. On je půvabně barevný, ona hnědě nudná. Inu život. Ale mimo ptáků poletujících tu byli i práci uvázaní. Dravci. Symbol USA, orel bělohlavý, vytrvale vzlétal na svou dvoumetrovou pouť, než ho zastavily pouta a tak jsem na něj nějakou tou dvacetikorunou přispěl. Kolik je to v dolarech nevím. Nesleduji kurzy peněz ani akcií. Ale pečlivě jsem si přečetl povídání o exotických i našich dravcích a nejvíc mě potěšila poslední věta: „Nutno přiznat, že mnozí dravci jsou často tak líní, že musí být k létání přemlouváni.“ To je i můj případ.