INZERÁT

Bylo už dost nevlídno,když jsme na podzim 1973 putovali po slováckých kotárech, a tak nás jednoho večera přilákala bludička ohně. K našemu překvapení jeho strážce byl sám a vůbec přitom nepřipomínal trampa – na sobě tesilky, kovové brejličky. Ale ochotně souhlasil s naším hostováním, podělil se o své zásoby a v tichu noci se rozpovídal.Mohlo mu být tak dvacet, přesto znal nejednu moudrost táborového ohně a nejen jeho. Řeč přišla i na život našich vrstevníků. Nikdy potom jsem se nesetkal s takovou vírou v mezilidské vztahy. Byl jen smutný z toho, že stále méně mladých lidí se umí opravdu bavit. Byl to nádherný večer.

S loňským rokem jsme se rozloučili důstojně , kamarádi se sešli v hojném počtu a jak už tomu bývá, mnohý se vrátil ve vzpomínkách do let minulých a podělil se o zážitky, dojmy i přání. Vzpomněli jsme si na naše setkání u ohně - a zjistili jsme, že nejsme sami, kdo samotářského tuláka zná. A shodli jsme se na tom , že je prima, když v našem uspěchaném světě žijí ještě takoví lidé. Říkají mu Doktor a je krkonošský patriot. Víc o něm nevíme a rádi bychom ho pozvali mezi sebe. Na pár slov. O lidech kolem nás, o přátelství a třeba i o jeho malé ženě, o níž se často zmiňoval. Znáte-li ho, sdělte nám jeho jméno a my pozveme i vás.

JIRKA z Pardubic

( Mladý svět 9/1977)

ZNÁTE FAKEL ?

Posílám jeden recept na rychlé rozdělání ohně z mokrého dřeva – k vyzkoušení. Vezmeme si z domu jedno kolečko podpalovače zn. Fakel ( je k dostání v drogeriích) a zápalky. Vše umístíme na suchém místě v torně. V případě potřeby kolečko Fakel trošku rozdrobíme, přiložíme třísky ( i promoklé hoří) a zapálíme. Od vzniklé žhavé hmoty již chytne i další dřevo. Pravděpodobně budu obviněna z „ hlásání masny“, ale tenhle nápad jistě ocení ti, kteří sebou vozí třeba malé děti a jsou někdy nuceni bleskově oheň rozdělat. Z hmoty Fakel se dají při troše přemýšlení vyrobit i fakule ( skládá se z pilin, hoblin a pojidla). Všem ortodoxním trempům se omlouvám a ostatním přeji, aby se naučili i jiné „důstojnější“ způsoby rozdělání ohně v dešti a ve sněhu. Ahoj !

ŽABICE

( Mladý svět 10/1977)

Hoboes

HOBOES VYHRÁLI

Kdo mohl prožít první březnový večer v pražské Lucerně – nezaváhal. Písně dlouhých cest, uváděné Mikim Ryvolou a Tony Linhartem, znovu dokázaly vytvořit ten bezvadný oblouk mezi skupinami na podiu a zaplněným sálem. Neboť zněly nejen písně nové a novější, ale především ty, které většina posluchačů znala a tentokrát – na rozdíl od Malostranské Besedy – zřejmě jen velikost sálu způsobila, že hlediště nezpívalo taky.

První půlku večera začala 20. míle. Mám takový soukromý způsob na měření kvality písní.Buď se mi nějaká líbí nebo nelíbí – to je normální. Ale když mi začne přebíhat mráz po zádech, vím, že písnička je dobrá. Když „ Dvacítka“ zpívá Poslední horu o neštěstí našich horolezců pod Huascaránem – je to ten případ.

Dvojice Irů, která si říká Connoly ´s Group vystupovala v Sokolově i jinde a zahostovala si i v Lucerně, stejně jako před rokem. V sále zašumělo po jejich prohlášení, že moderní trampská píseň, jak ji slyší u nás, se jim líbí a že považují za úžasné autorské zázemí, jaké máme.

Kadaňská Verumka potěšila, jak je rodinným zvykem této rodinné kapely, především přidaným protestongem Kapitána Kida proti trampingu. A budějovičtí Minnesengři, oslabení početně, zato posíleni o elektrickou basovku a bicí, gradovali první část.

Vrchol přišel hned po přestávce. Hoboes tentokrát byli zcela suverénními vládci Lucerny a ovace patřily stejně tak Jarnímu kurýrovi,Poslední míli či Vodjíždím, jako novým písničkám Noc královny Kristýny, Tunel jménem čas, Tereza či Songu abonenta jihozápadní dráhy. Hoboes přidávali a přidávali, zazněla – vlastně v originále – opět i Bedna od whisky, ale propustkou z podia se stala až Wabiho nádherná píseň Zvláštní znamení touha, na kterou se ti, co se učí písničky ze zpěvníčků Mladého světa, mohou skutečně těšit.

Závěr večera patřil Pacifiku, Karlínskému nábřeží i Poraněnému kolenu, písničce o autech, co mají ksichty i lyrickému Ptačímu králi.

Byla to jedna z nejlepších Luceren tohoto žánru. Zvuk akustických kytar byl důvěrně známý nesporné většině posluchačů, ale důležitější byl resonance v sále, způsobená obsahem písní. Znovu se prokázalo, že zpívat si je sice pěkné, ale zpívat o něčem je víc.

HONZA

( Mladý svět 12/1977)

KAŽDÝ JE JINÝ

Moji kamarádi Bill, Jack, Joe a Tomáš vyhlásili křižácké tažení proti nevhodným přezdívkám. První dva se takto pokřtili díky své originální fantazii a klukovské četbě sami, bez cizí pomoci. Joe je abstinent, patří mezi náruživé konzumenty limonády.Ještě Tomáš. Zůstalo mu civilní jméno. Všechny přezdívky, víc či méně neoduševnělé, zarputile odmítal. Po jedné takové bezvýchodné debatě se tato čtveřice vydala na dvoudenní výpravu do hor. V neděli odpoledne se všichni sesedli pod Osadní skálou a napjatě očekávali řeč nejstaršího z nich. Joe byl poněkud pobledlý, odkašlal si a začal:

„ Kamarádi ! Dohodli jsme se, že na tomto vandru každý z nás – a především Tomáš – dostane novou přezdívku, kterou si však musí něčím zasloužit.Posuďte sami. Billova žhářská vášeň ničí ročně bezpočet lampionů, které nosí do přírody místo baterky, ale nikdy je nedokáže uchránit před plamenem. Od této chvíle bude bezpečnější tě nazývat Bill MINIMAX.“

Údolí Hornádu vrátilo ozvěnu tichého zaštkání.

„ Ani k Jackovi nebyl osud milostiv. Noční zvuky, kterými ve spánku úspěšně plaší lesní zvěř, mu vynesly citlivou přezdívku Jack LOUTNA. A pokud jde o Tomáše, opět nám zahodil zápalky a včerejší táborák zapálil třením dřev. Proto Tomáš TÁBORÁK. Nevynechali jste ani můj pečlivě prošoupaný řemen na teleti, který už přestal držet pohromadě. On je pachatelem mé přezdívky Joe POPRUH.“

Nastalo mlčení. Řečníkova slza sklouzla do žhavého popela…

Uplynul celý měsíc. Sledoval jsem po očku své kamarády. Popruh dělal, že mu to nové jméno vůbec nevadí, ale uvnitř ho užíralo a štvalo. Loutna se pravidlně vyhýbal všem zvířatům, jakož i vandrům s přenocováním. Bill ze všeho vinil Tomáše. Táborák do ničeho neměl chuť a spálil své náčiní na rozdělávání ohně. Myslel jsem si, že se pomalu řítí do záhuby – jenže jsem dnes ráno dostal poštou lístek. Stálo tam „ Zveme tě na naši obvyklou slezinu, přijď v pátek v šest. Vlastnoručně: Bill, Jack, Joe a TOM.“

RYAN ( vlastně Pavel)

( Mladý svět 15/1977)