Ve věku 103 let zemřela americká filmová ikona, Kirk Douglas. Poslední z legend padesátých a šedesátých let minulého století.

Vlastně se jmenoval Issur Danielowitch Demsky a 9. prosince 1916 se narodil v Amsterdamu ve státě New York negramotným židovským přistěhovalcům z území dnešního Běloruska. Otec byl v Rusku koňský handlíř, v Americe hadrář. Trochu nezodpovědně zplodil sedm dětí, z toho šest dcer.

„Něco vám řeknu. Sláva je strašná kurva, která člověka pohltí a udělá z něj úplnýho kreténa. Taky jsem si to období zažil a viděl jsem, jak spousta kolegů umí i z nepatrného úspěchu úplně zpitomět.
To platilo vždycky a asi i bude…

Dallas George Stivens se narodil 31. 12. 1911 v Blaney ve státě Nový Jižní Wales v Austrálii. Studoval na West Wyalong Public School a na Barker College v Hornsby. Radši by studoval práva nebo architeturu na universitě, ale doba hospodářské krize neumožnila jeho rodičům ho na studiích podporovat.

Na snímku z Porty ´77 v Olomouci je zřejmě domácí skupina Falešní hráči. Ten blonďatý banjista vpravo by mohl být Karel Plíhal. Je tomu ale tak?

Staré fotografie, byť pečlivě uložené ve fotografově archívu a pečlivě popsané, skrývají svá tajemství. Kdo na nich je? Lze zjistit, z kterého roku a z kterého festivalu jsou. To lze zjistit s určitostí. Ale kdo jsou ti lidé na nich? A jsou to vlastně oni? S Františkem Heřmanem toto dobrodružství prožíváme často. On v archívu najde své snímky, často ještě na kinofilmu, digitalizuje je (tzn. převede tajemným způsobem do počítače a v počítači upraví) a pošle mi je. A napíše – nevíš, kdo na nich je?

Z knihy cestovatelky a publicistky Saši Ryvolové

V dávných dobách se mělo za to, že země je placatá jako vdolek a na její spodní straně NIC není (neboť se tam logicky nic neudrží). Dnes už dávno víme, že Země je koule (byť i mírně zploštělá) a aby se nám na ní lépe orientovalo, rozdělili jsme si ji pomocí poledníků a rovnoběžek na spoustu menších částí. Potom máme ještě severní a jižní pól a dva obratníky – Raka a Kozoroha.

Jubilejní desátý ročník udílení Zlatých globů byl ve znamení jednoho splněného hollywoodského snu. V únoru 1953 v hotelu Ambassador v Los Angeles vyhlásila Asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu nominace. Nejvíc, celkem sedm, jich obdržel western High Noon (V pravé poledne). Čtyři nominace pak byly proměněny ve Zlaté globy.

Ten chlápek se mezi námi objevil někdy na jaře. Myslím, že první, kdo ho na kolejích zaregistroval, jsem byl já. Jel jsem zrovna do Frisca, pěkně schovanej za nákladem dřevěnejch palet a on hupnul ke mně do vagónu doslova na poslední chvíli. To už vlak nabíral pěkný obrátky a běžet při něm bylo nejmíň na okresní rekord. Musel mít tedy skvělou kondičku, i když na to moc nevypadal. Kulatej obličej, malý drátěný brejličky, ulíznutý krátký vlásky a blankytně modrej pohled. Vypadal spíš jako kazatel z venkovský farnosti.

Zatelefonoval mi mladý muž. Představil se jako Lukáš Brožek. „ Pátrám po tajemství své rodiny a také po jednom ztraceném obrazu“ řekl mi tenkrát. Pak jsme se potkali osobně.A já se postupně dozvídal ten tajemný příběh, jeden z mnohých, které se u nás v době nacistické okupace odehrávaly.
Nedalo mi, abych si při té příležitosti znovu nevybavil nejrůznější články těchto dnů zveřejněné v našich novinách. Vybavil jsem si rovněž vystoupení mnohých veřejně známých lidí, včetně některých politiků, historiků či publicistů, kteří dnes často a rádi hovoří o tom, že Češi v době nacistické okupace vlastně ani moc nebojovali, spíše, jak se rovněž někdy říká, kolaborovali.