Vzkazy

  • Čeští lednoví jubilanti

    * 16. 1. 1931 se narodil Vladimír Škutina, humorista, publicista, spisovatel

     

    * 16. 1. 1941 Marie Zábranská – výtvarnice, manželka významného českého ilustrátora Adolfa Zábranského, zakládající členka skupiny pražských výtvarnic Femina. Za svoji celoživotní tvorbu obdržela Cenu Evropského kruhu umění Franze Kafky (2009) a Aliance Salvadora Dalí (2011).

     

    * 17. 1. 1941 se narodil Vašek Souček, novinář, glosátor. moderátor, dlouholetý člen a speaker kapely Lokálka.  Redaktor regionálního studia Českého rozhlasu v Hradci Králové, kde má vlastní pořad Glosa Václava Součka. V roce 2006 spolu s Jiřím Fraňkem a Adamem Černým získal Cenu Ferdinanda Peroutky.

     

    * 20. 1.1946 se narodil jeden z nejvýznamnějších tuzemských písničkářů Vladimír Merta. Vystudovaný architekt, absolvent hrané režie na FAMU, publicista, spisovatel, fotograf, dramatik a filmový režisér. Muž, o kterém se dozvíte jinde mnohem víc, a pořád to bude málo.

     

    *23.  1. 1891 František Smolík – český herec a zpěvák. Vytvořil řadu vynikajících divadelních a filmových rolí. Nazpíval řadu písní pro firmu Homocord (např. Maminko mámo, Až na světě hochu budeš sám)

     

     

    * 26. 1. 1951 se narodila Jarmila Kratochvílová – nejlepší běžkyně v dějinách země. V roce 2020 vstoupila do rekordmanské Síně slávy za 37 let nepřekonaný světový rekord v běhu na 800 metrů, který zaběhla časem 1:53,28 v Mnichově v červenci 1983.

     

     

    * 28. 1. 1961 narodil skladatel, textař, aranžér a publicista Vladimír Kočandrle. V osmdesátých letech zakládal skupinu OK Band a byl jejím kapelníkem, spoluzakládal a byl ředitelem společností Monitor, později se stal ředitelem EMI pro Česko a Slovensko. V současnosti stojí Vladimír Kočandrle v čele české pobočky Warner Music

     

    *29.  1. 1931 Miroslav Raboch – akademický sochař, keramik a pedagog. Autor tzv. „keramického  nesmyslu“, neboli hlavní ceny festivalu Porta.

     

    Sen několika generací mladých muzikantů - porta, cena pro nejlepší skupiny, autory i interperty na legendárním festivalu Porta, jehož fenomenální éru ukončila listopadová revoluce.

     
  • Kronikář zámořského trampingu z Vancouver Islandu

    Aleš Klestil (1940 – 2020)

    Nejsem zastáncem pompézních monumentů či pění oslavných ód na „zasloužilé umělce“, spíše bych zastával biblické Prach jsi a v prach se obrátíš či nebiblické Všechna sláva – polní tráva, ale pokud si v trampském světě vděčnou vzpomínku někdo zaslouží, pak je to bezesporu Aleš. On si ten pomník vlastně nevědomky vybudoval sám - svým postojem k jeho - Maruš promine -  největší lásce - trampingu. Tady bych se opakoval použitím věty ze závěru posledního (98.) čísla Stopy... tam, kde jiní jen blafali, Aleš konal!

    Celý článek...  
Dnes má svátek Otýlie Zítra má svátek Zdislava

Ten chlápek se mezi námi objevil někdy na jaře. Myslím, že první, kdo ho na kolejích zaregistroval, jsem byl já. Jel jsem zrovna do Frisca, pěkně schovanej za nákladem dřevěnejch palet a on hupnul ke mně do vagónu doslova na poslední chvíli. To už vlak nabíral pěkný obrátky a běžet při něm bylo nejmíň na okresní rekord. Musel mít tedy skvělou kondičku, i když na to moc nevypadal. Kulatej obličej, malý drátěný brejličky, ulíznutý krátký vlásky a blankytně modrej pohled. Vypadal spíš jako kazatel z venkovský farnosti.

Není ale vyloučený, že ňákou dobu vandroval po kolejích sám, než narazil na mne. Neznal ho ale nikdo - ani chlapi ze severu, ani ze západu. Tak nějak samozřejmě vrostl do tý smečky lidiček, který sedlaj nákladní vagóny a mají v malíčku všechny tratě napříč Státama. Nevnucoval se, nepředváděl se, moc toho nenamluvil. Vlastně, když o tom tak přemejšlím, o sobě nemluvil vůbec, jen se vyptával. Ale uměl báječně naslouchat, a to bylo pro některý mluvky a vejtahy něco jako med pro vosy.

Říkali jsme mu Novej. Já vím, nebylo to moc originální, ale on se vždycky vyhnul odpovědi na otázku, jak se vlastně jmenuje, a tak se mu říkalo ten novej, až se to vžilo jako jméno. Stejně jako u mně Filozof. Jen pár starejch harcovníků si ještě pamatovalo, že se jmenuju Karel Blažek a že jsem přišel z někdejšího Československa, ze srdce starý dobrý Evropy.

Nebo jako starej, pražcema odrncanej chlápek z Yukonu s nohama do o, kterýmu se říkalo Fousatej, protože byl zarostlej jako Ezau. Když tak o tom přemejšlím, vlastně ani nevím, kolik mu bylo let. Třeba nebyl ani tak starej. Ale na kolejích byl už hezky dlouho, nikdo si nepamatoval víc než on a nikdo si nepamatoval, kdy přišel.

S tím jsem jezdíval nejčastěji. Nějak mi přirostla k srdci ta jeho přímočarost, nekompromisnost a zásadovost. A třebaže většina z nás považovala drobnou krádež za běžnej denní doplněk svýho životního stylu, Fousatej nikdy nekradl. Raději si oběd nebo trochu zásob odpracoval někde na farmě nebo v kuchyni. Byl zaprášenej a oválenej jako my všichni, ale využil každý příležitosti k tomu, aby se umyl nebo vykoupal. Říkalo se o něm, že se z něj stal hobo, protože ho zradila ženská.

A uměl krásně hrát na foukací harmoniku. Když jsme se někdy večer sešli u ohně a on vyndal z kapsy tu svou stříbrnou foukačku, všichni se ztišili. Jeho melodie z nás svlíkaly ty zaprášený ošmírovaný šaty a přenášely nás na lesní pěšinky, na břehy jezer a řek, do neonovým světlem zářících ulic velkoměst. Tóny z jeho harmoniky nám vracely do náruče krásný ženský a laskaly nás jako ruka mámy a milenky zároveň. Zapomínali jsme na svý ztráty, trápení a život bez střechy nad hlavou a snili... Můžu odpřísáhnout, že jsem v očích těch zarostlejch a drsnejch chlapů nejednou viděl i slzy. A nebyly od kouře...

V podstatě každej z nás přemítal o normálním životě, o pěkný šikovný ženský do kuchyně i do postele, o houpací židli na zápraží domku se zahrádkou plnou růží. Ale ta droga s vůní kolejí nám už příliš přešla do krve. A když jsme delší dobu neslyšeli rytmus pražců pod kolama vlaků a houkání lokomotivy před tunelem, byli jsme z toho nemocný. Ale ubejvalo nás. Některý se opravdu vrátili, nebo byli vrácený k životu na jednom místě, některý odjeli na tu nejdelší trať, ze který není návratu.

Fousatej patřil k těm, který ještě pamatovali parní lokomotivy a praktikovali jízdu na střeše vagónů. Pomaloučku polehoučku se ale všechno měnilo. A my s tím. Ale dál jsme jezdili na jih za sluncem a za teplem a vraceli se zase zpátky na sever. Ty koleje byly náš osud. A Fousatej byl něco jako nekorunovanej král vymírajících hoboes.

Nikdy si ale nepřestanu vyčítat, že jsem nezabránil tomu, co se stalo Fousatýmu. Možná, že nebejt toho, bylo by všechno jinak. Tehdy jsme táhli na jih nějak pozdějc než ostatní a chtěli jsme se s nima sejít poblíž jedný opuštěný farmy na dvacátým kilometru. Byl to pro nás takovej malej hobousáckej slunovrat. Vezli jsme tehdy s Fousatým každej nějakou whisky, uzený maso a pár dalších pochoutek, na který jsme si vydělali v masokombinátě, za pár dní ve smradu a odpadkách.

Koukal jsem škvírou ve vagóně, když jsem zahlídnul kilometrovník s vyhlíženou číslicí. Vlak ale nepřibrzdil, jak jsme byli zvyklí. Oblouk na kolejích totiž krátce předtím narovnali rovnou přeložkou kolejí. O tom jsme ale nevěděli. Tak jsem zbrkle vyhodil ven svý věci a řval na Fousatýho, kterej se zašprajc mezi šoupacíma dveřma, aby skočil. Možná jsem do něj i trochu strčil a pak skočil za ním. Nebyl to dobrej skok, kutáleli jsme po náspu dolů, zedření a otlučení jako píšťaly. Když jsem se zvedl a ohlídl za Fousatým, zatrnulo mi u srdce. Seděl pod náspem a prohlížel si zkrvavenou ruku. Prst na pravý ruce mu visel na kůži a z ruky crčela krev jako z pumpy. Zřejmě se o to přičinila pádem rozbitá flaška whisky.

Nebylo na koho se obrátit, široko daleko nebylo žádný stavení, žádný město, žádná civilizace. Jen ta opuštěná farma asi míli od kolejí. Museli jsme si pomoci sami. Zaškrcením se podařilo zastavit krvácení a ránu jsme desinfikovali spoustou whisky - zevně i zevnitř. Tentokrát byla slezina bez muziky a bez nálady. Navíc Fousatej dostal do rána horečku. Ani vám nebudu povídat, jak krkolomně jsme ho dostávali do nemocnice.

Byl jsem tam za ním několikrát a když jsem odcházel, bylo mi pokaždý nějak hůř a hůř. Fousatej přišel ještě o půlku plic - prej se už nedalo nic dělat. Bylo to jediný řešení, jak mu zachránit život.

Nikdy mi ani slovíčkem nic nevyčetl, nikdy si nenaříkal. Ale mluvily za něho jeho oči - toužil zase po kolejích a po tý písničce s jednotvárným refrénem pražců. A když se postavil na nohy, vrátil se. Pomalu zase zarůstal fousama, který mu v nemocnici oholili, zase s náma táhnul sem a tam, hrál na tu svojí omšelou harmoniku, jenom ten dech mu už nějak chyběl.

Zhruba v tý době se na kolejích objevil Novej. Teprve pozdějc jsem si uvědomil, jak moc se snažil bejt vždycky tam, co Fousatej. A vyptával se vlastně spíš na věci, který souvisely s Fousatým, hltal historky, ve kterých Fousatej figuroval. To všechno mi došlo až potom...

Až tehdy, když Fousatej nestačil včas naskočit do rozjetýho vlaku a další vagón ho odpinknul jako hadrovýho paňáka. Vyskočil jsem o kus dál a mazal plnej obav a zlý předtuchy zpátky po trati. Fousatej tam ležel dole pod pešunkem, ruce rozhozený jako ukřižovanej a blankytnmě modrej pohled upřenej do nebe. Už si vyhlíd svůj vagón v nebeským vlaku.

Hobousáckej telegraf pracuje poměrně spolehlivě, pokud je to třeba. Když jsme Fousatýho pohřbívali na okraji zanedbanýho venkovskýho hřbitůvku, stála nás tam slušná řádka. V pražci zaraženej kříž ze dvou kusů kolejnic měl bejt symbolem, kterej k Fousatýmu patřil i po smrti. Naslinil jsem tlustou inkoustovou tužku, kterou jsem dostal na jedný stavbě, a sklonil jsem se nad kouskem pražce pod křížem a zachraplal: "Napíšu tam: Zde odpočívá jeden starý hobo. Vždyť ani nevíme, jak se jmenoval, kdy se narodil a čím byl, než přišel na koleje."

"Byl učitelem, jmenoval se Patrik OďKelly a byl to můj otec." Všichni jsme se ohlídli za tím hlasem a Novej nám odpověděl svým nebesky modrým irským pohledem.

Ilustrační foto: František Heřman

 

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

6878228

Melanž

  • Slavní světoví oslavenci

     

    * 19. 1. 1931 se narodila herečka Tippi Hedren, blonďatá kráska z Hitchcockových Ptáků nebo z filmu Marnie. Matka herečky Melanie Griffith (Podnikavá dívka, Konec Divokého západu) a babička herečky Dakoty Johnson (Padesát odstínů šedi, Black Mass: Špinavá hra).

     

    * 19. 1. 1946 se v Sevierville v americkém státě Tennessee narodila královna americké country, zpěvačka, skladatelka a herečka Dolly Rebecca Parton.

     

    * 20. 1. 1946 se narodil David Lynch - americký filmový scenárista, režisér, producent, malíř, hudebník, skladatel a performer. Významný představitel postmoderní kinematografie. Byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší režie za filmy Sloní muž (1980), Modrý samet (1986) a Mulholland Drive (2001). Sloní muž byl také nominován v kategorii nejlepší scénář. Vyhrál hlavní cenu na Filmovém festivalu v Cannes a v Benátkách.

     

     

    * 21. 1. 1941 se narodil Placido Domingo - tenorista, operní pěvec a dirigent, který se spolu s Lucianem Pavarottim a José Carrerasem podílel na zrození legendy Tíí tenorů a přesunu operních árií na fotbalové stadiony.

     

     

    * 21. 1. 1956 se narodila herečka Geena Davis, (Thelma z Thelma a Louise, paní Littleová z Myšáka Stuarta Little),

     

    * 24. 1. 1941 oslaví osmdesátiny Neil Diamond. Celým jménem Neil Leslie Diamond. americký písničkář a skaldatel, který měl především v šedesátých až osmdesátých letech celou řadu hitů. Mnohé z nich známe i z českých verzí.

     

     

    * 25. 1. 1981 Alicia Keys

    Alicia Augello Cook se narodila na Manhattanu v New Yorku a pod jménem Alicia Keys je jednou z nejznámějších amerických osobností Rhythm and blues a soulu. Zpěvačka, skladatelka, klavíristka, hudební režisérka a producentka, filantropka, příležitostná herečka a spisovatelka.. V žilách jí koluje irská i italská krev po matce a jamajská po otci. Talentované děvče ve dvaceti opustilo vysokou školu a stalo se hudební profesionálkou. Debutovala albem Songs in A Minor (Písně v a moll - 2001) a za první týden se ho prodalo 235,000 kousků. Kritika byla nadšená, prodejci spokojeni. Následovalo album The Diary of Alicia Keys (2003), a následná velkolepá žeň Grammy v roce 2004: Nejlepší R&B Album, nejlepší ženský vokál v R&B (za If I Ain't Got You), nejlepší píseň R&B (za You Don't Know My Name) a nejlepší vystoupení v duu nebo skupině v R&B (za My Boo). Alicia je uznávanou umělkyní, která prodala 28 milionů alb a singlů a vyhrála mnoho cen - čtrnáct cen Grammy, jedenáct cen Billboard Music Award a tři ceny American Music Award.

     

     

    * 26. 1. 1961 se narodil fenomenální hokejista Wayne Gretzky

     

     

    * 27. 1. 1756 se narodil Wolfgang Amadeus Mozart, geniální sladatel, kterému jeho Pražané tak rozumějí...

     

    * 28. 1. 1936 se v New Yorku narodil herec, režisér a scenárista Alan Alda, který se zapsal do širokého povědomí televizních diváků na celém světě nezapomenutelnou rolí chirurga Benjamina Franklina Pierce s přezdívkou Hawkey v seriálu M*A*S*H (1972 – 1983).

     

     

    * 30. 1. 1951 se v Londýně narodil zpěvák a bubeník Philip David Charles „Phil“ Collins, zpěvák, držitel prestižních cen Grammy a Oscar. Obrovskou popularitu si získal už jako lídr hudební skupiny Genesis, kterou poté dokázal zužitkovat i coby sólový zpěvák.

     

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Kontakt: musicopen@email.cz