Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Aleš Zítra má svátek Vincenc

Ten chlápek se mezi námi objevil někdy na jaře. Myslím, že první, kdo ho na kolejích zaregistroval, jsem byl já. Jel jsem zrovna do Frisca, pěkně schovanej za nákladem dřevěnejch palet a on hupnul ke mně do vagónu doslova na poslední chvíli. To už vlak nabíral pěkný obrátky a běžet při něm bylo nejmíň na okresní rekord. Musel mít tedy skvělou kondičku, i když na to moc nevypadal. Kulatej obličej, malý drátěný brejličky, ulíznutý krátký vlásky a blankytně modrej pohled. Vypadal spíš jako kazatel z venkovský farnosti.

Není ale vyloučený, že ňákou dobu vandroval po kolejích sám, než narazil na mne. Neznal ho ale nikdo - ani chlapi ze severu, ani ze západu. Tak nějak samozřejmě vrostl do tý smečky lidiček, který sedlaj nákladní vagóny a mají v malíčku všechny tratě napříč Státama. Nevnucoval se, nepředváděl se, moc toho nenamluvil. Vlastně, když o tom tak přemejšlím, o sobě nemluvil vůbec, jen se vyptával. Ale uměl báječně naslouchat, a to bylo pro některý mluvky a vejtahy něco jako med pro vosy.

Říkali jsme mu Novej. Já vím, nebylo to moc originální, ale on se vždycky vyhnul odpovědi na otázku, jak se vlastně jmenuje, a tak se mu říkalo ten novej, až se to vžilo jako jméno. Stejně jako u mně Filozof. Jen pár starejch harcovníků si ještě pamatovalo, že se jmenuju Karel Blažek a že jsem přišel z někdejšího Československa, ze srdce starý dobrý Evropy.

Nebo jako starej, pražcema odrncanej chlápek z Yukonu s nohama do o, kterýmu se říkalo Fousatej, protože byl zarostlej jako Ezau. Když tak o tom přemejšlím, vlastně ani nevím, kolik mu bylo let. Třeba nebyl ani tak starej. Ale na kolejích byl už hezky dlouho, nikdo si nepamatoval víc než on a nikdo si nepamatoval, kdy přišel.

S tím jsem jezdíval nejčastěji. Nějak mi přirostla k srdci ta jeho přímočarost, nekompromisnost a zásadovost. A třebaže většina z nás považovala drobnou krádež za běžnej denní doplněk svýho životního stylu, Fousatej nikdy nekradl. Raději si oběd nebo trochu zásob odpracoval někde na farmě nebo v kuchyni. Byl zaprášenej a oválenej jako my všichni, ale využil každý příležitosti k tomu, aby se umyl nebo vykoupal. Říkalo se o něm, že se z něj stal hobo, protože ho zradila ženská.

A uměl krásně hrát na foukací harmoniku. Když jsme se někdy večer sešli u ohně a on vyndal z kapsy tu svou stříbrnou foukačku, všichni se ztišili. Jeho melodie z nás svlíkaly ty zaprášený ošmírovaný šaty a přenášely nás na lesní pěšinky, na břehy jezer a řek, do neonovým světlem zářících ulic velkoměst. Tóny z jeho harmoniky nám vracely do náruče krásný ženský a laskaly nás jako ruka mámy a milenky zároveň. Zapomínali jsme na svý ztráty, trápení a život bez střechy nad hlavou a snili... Můžu odpřísáhnout, že jsem v očích těch zarostlejch a drsnejch chlapů nejednou viděl i slzy. A nebyly od kouře...

V podstatě každej z nás přemítal o normálním životě, o pěkný šikovný ženský do kuchyně i do postele, o houpací židli na zápraží domku se zahrádkou plnou růží. Ale ta droga s vůní kolejí nám už příliš přešla do krve. A když jsme delší dobu neslyšeli rytmus pražců pod kolama vlaků a houkání lokomotivy před tunelem, byli jsme z toho nemocný. Ale ubejvalo nás. Některý se opravdu vrátili, nebo byli vrácený k životu na jednom místě, některý odjeli na tu nejdelší trať, ze který není návratu.

Fousatej patřil k těm, který ještě pamatovali parní lokomotivy a praktikovali jízdu na střeše vagónů. Pomaloučku polehoučku se ale všechno měnilo. A my s tím. Ale dál jsme jezdili na jih za sluncem a za teplem a vraceli se zase zpátky na sever. Ty koleje byly náš osud. A Fousatej byl něco jako nekorunovanej král vymírajících hoboes.

Nikdy si ale nepřestanu vyčítat, že jsem nezabránil tomu, co se stalo Fousatýmu. Možná, že nebejt toho, bylo by všechno jinak. Tehdy jsme táhli na jih nějak pozdějc než ostatní a chtěli jsme se s nima sejít poblíž jedný opuštěný farmy na dvacátým kilometru. Byl to pro nás takovej malej hobousáckej slunovrat. Vezli jsme tehdy s Fousatým každej nějakou whisky, uzený maso a pár dalších pochoutek, na který jsme si vydělali v masokombinátě, za pár dní ve smradu a odpadkách.

Koukal jsem škvírou ve vagóně, když jsem zahlídnul kilometrovník s vyhlíženou číslicí. Vlak ale nepřibrzdil, jak jsme byli zvyklí. Oblouk na kolejích totiž krátce předtím narovnali rovnou přeložkou kolejí. O tom jsme ale nevěděli. Tak jsem zbrkle vyhodil ven svý věci a řval na Fousatýho, kterej se zašprajc mezi šoupacíma dveřma, aby skočil. Možná jsem do něj i trochu strčil a pak skočil za ním. Nebyl to dobrej skok, kutáleli jsme po náspu dolů, zedření a otlučení jako píšťaly. Když jsem se zvedl a ohlídl za Fousatým, zatrnulo mi u srdce. Seděl pod náspem a prohlížel si zkrvavenou ruku. Prst na pravý ruce mu visel na kůži a z ruky crčela krev jako z pumpy. Zřejmě se o to přičinila pádem rozbitá flaška whisky.

Nebylo na koho se obrátit, široko daleko nebylo žádný stavení, žádný město, žádná civilizace. Jen ta opuštěná farma asi míli od kolejí. Museli jsme si pomoci sami. Zaškrcením se podařilo zastavit krvácení a ránu jsme desinfikovali spoustou whisky - zevně i zevnitř. Tentokrát byla slezina bez muziky a bez nálady. Navíc Fousatej dostal do rána horečku. Ani vám nebudu povídat, jak krkolomně jsme ho dostávali do nemocnice.

Byl jsem tam za ním několikrát a když jsem odcházel, bylo mi pokaždý nějak hůř a hůř. Fousatej přišel ještě o půlku plic - prej se už nedalo nic dělat. Bylo to jediný řešení, jak mu zachránit život.

Nikdy mi ani slovíčkem nic nevyčetl, nikdy si nenaříkal. Ale mluvily za něho jeho oči - toužil zase po kolejích a po tý písničce s jednotvárným refrénem pražců. A když se postavil na nohy, vrátil se. Pomalu zase zarůstal fousama, který mu v nemocnici oholili, zase s náma táhnul sem a tam, hrál na tu svojí omšelou harmoniku, jenom ten dech mu už nějak chyběl.

Zhruba v tý době se na kolejích objevil Novej. Teprve pozdějc jsem si uvědomil, jak moc se snažil bejt vždycky tam, co Fousatej. A vyptával se vlastně spíš na věci, který souvisely s Fousatým, hltal historky, ve kterých Fousatej figuroval. To všechno mi došlo až potom...

Až tehdy, když Fousatej nestačil včas naskočit do rozjetýho vlaku a další vagón ho odpinknul jako hadrovýho paňáka. Vyskočil jsem o kus dál a mazal plnej obav a zlý předtuchy zpátky po trati. Fousatej tam ležel dole pod pešunkem, ruce rozhozený jako ukřižovanej a blankytnmě modrej pohled upřenej do nebe. Už si vyhlíd svůj vagón v nebeským vlaku.

Hobousáckej telegraf pracuje poměrně spolehlivě, pokud je to třeba. Když jsme Fousatýho pohřbívali na okraji zanedbanýho venkovskýho hřbitůvku, stála nás tam slušná řádka. V pražci zaraženej kříž ze dvou kusů kolejnic měl bejt symbolem, kterej k Fousatýmu patřil i po smrti. Naslinil jsem tlustou inkoustovou tužku, kterou jsem dostal na jedný stavbě, a sklonil jsem se nad kouskem pražce pod křížem a zachraplal: "Napíšu tam: Zde odpočívá jeden starý hobo. Vždyť ani nevíme, jak se jmenoval, kdy se narodil a čím byl, než přišel na koleje."

"Byl učitelem, jmenoval se Patrik OďKelly a byl to můj otec." Všichni jsme se ohlídli za tím hlasem a Novej nám odpověděl svým nebesky modrým irským pohledem.

Ilustrační foto: František Heřman

 

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7079133

Melanž

  • Dubnoví oslavenci I

     

    * 3. 4. 1961 (60 let) Eddie Murphy, Edward Regan Murphy se narodil v Brooklynu v New Yorku, USA), americký herec a komik. Murphy byl součástí obsazení Saturday Night Live během let 1980 až 1984. Pracoval jako stand up komik a umístil se v žebříčku Comedy Central 100 Nejlepších komiků všech dob na 10. místě. Za své herecké výkony získal několik nominací na Zlatý glóbus a v roce 2007 cenu získal v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za výkon ve filmu Dreamgirls.[1] Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Cesta do Ameriky, Policajt v Beverly Hills a též Záměna. Murphy také propůjčil svůj hlas oslíku ze série filmů Shrek. V některých filmech hrál dokonce více rolí najednou, například ve filmech Zamilovaný profesor nebo Norbit. Do češtiny je Eddie Murphy nejčastěji dabován Oldřichem Kaiserem, Zdeňkem Mahdalem a Tomášem Juřičkou.  Eddie má svou hvězdu v hollywoodském chodníku slávy.  

     

     

    *9. 4. 1891 (130 let) Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, Král komiků, český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, který se díky své nespoutané živelnosti, improvizaci a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích. Každodenně sportoval, ve své vile měl velkou tělocvičnu a u vily bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář. Smutný starý muž zemřel 31. ledna 1962. Zchudlý milionář musel jezdit po trochu potupných estrádách pro pracující. Ale jeden vtip si neodpustil – vstoupil na jeviště, pokrývku hlavy zavěsil na věšák a řekl – pověsíme čepičku. Alexej Čepička byl obávaný minstr obrany a Gottwaldův zeť.

     

    *16. 4. 1961 (60 let) Jiří Plocek, jemný, avšak pracovitý intelektuál, publicista, hudebník a hudební redaktor. Vystudovaný biochemik pracoval několik let v akademickém výzkumu, s rodinou byl na stáži v USA. Jak říká legenda, po návratu do vlasti chtěl dále mluvit s dětmi anglicky, aby o tuto znalost jazyka nepřišli. Děti prý odmítly – nebudou mluvit s člověk s tak těžkým přízvukem. Profesionální hudebník (skupina Poutníci), po odchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny založil vlastní skupinu Teagrass. Hudební producent a vydavatel (vlastní vydavatelství GNOSIS BRNO provozoval v letech 1995-2005 ). V letech 2006-2016 pracoval v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Jako publicista přispíval do Literárních novin (2007-2009), kde v roce 2008 redigoval stránky věnované umění. Je spoluzakladatelem družstva Kulturní noviny v roce 2009. V letech 2009-2018 byl předsedou představenstva družstva a šéfredaktorem.

    Je autorem knih Hudba středovýchodní Evropy (Torst 2003), Kroužení (o Vysočině, hudbě v pohybu a jednom festivalu, MKS Náměšť nad Oslavou 2015), Jazzová odyssea (Galén 2018) a pořadatelem knih Sešlost u Nečasů (k 80.narozeninám Jaromíra Nečase, GNOSIS BRNO 2002), Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005) a Malé příběhy velkých dějin (Kuřim 2018).

     

    * 18. 4. 1951 (70 let) Naďa Konvalinková, herečka. K divadlu se dostala poprvé při studiu na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Na lidové škole umění se pak připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. Studovala v ročníku spolu Borisem Rösnerem, Evou Jakoubkovou a Lornou Vančurovou. K jejím profesorům na DAMU patřili např. Vlasta Fabianová, Václav Voska a František Salzer. Po absolutoriu DAMU působila nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976), poté přešla do Městských divadel pražských (1976–1994). Zpočátku hrála většinou mladé naivky a prosté dívky (viz jednu z nejznámějších filmových rolí Nadi Konvalinkové, dívenku Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela), s přibývajícím věkem se postupně přehrála do polohy zralých žen a hodných i moudrých maminek. Čtvrt století byl jejím manželem talentovaný, avšak svébytný herec Oldřich Kaiser. Z manželství se v roce 1983 narodila dcera Karolína. Konvalinková je patronkou nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a cit; sama byla po rozvodu rodičů zhruba rok v dětském domově. Tehdy jí bylo 10 let a spolu se sestrou byla poté svěřena do péče babičce.

     

     

    * 18. 4. 1961 (60 let) herec Pavel Kříž alias Štěpánek ze seriálu o básnících. Brněnský rodák po úspěchu Kleinovy filmové série o básnících emigroval v roce 1988 zprvu do Velké Británie, odtud pak do Kanady. Ve Vancouveru vystudoval tamní chvalně známou univerzitu a věnoval se profesi psychoterapeuta.…Když se po několika letech vrátil do vlasti k další filmové práci, takřka nemluvil česky, zcela se sžil s novým prostředím. Žije střídavě v Kanadě a v Česku, slaví Chanuku i Vánoce.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz