Vzkazy

  • Tramping stále žije – důkazy v Jílovém u Prahy

    Jedna z expozic Regionálního muzea v Jílovém u Prahy činí místo neopakovatelným, unikátním. Nese název Tramping stále žije!, s podtitulkem …nejen v dolním Posázaví“. Jílové u Prahy je bránou do dolního Posázaví a dolní Posázaví je jednou z  kolébek tohoto ryze českého romantického fenoménu. Není tudíž náhodou, že muzeum se tomuto společenskému jevu věnuje a stalo se tak zcela ojedinělým turistickým cílem. Návštěvníci tu nahlédnou do historie i současnosti např. na „verandě stylového srubu s vyhlídkou na Vltavu“, mohou zalistovat trampskými časopisy, nahlédnout do interiéru trampské chaty, či na interaktivní mapě objevovat polohu trampských osad po celém Česku. Muzeu se podařilo shromáždit autentické předměty z pozůstalostí např. po známém trampském bardu Tony Linhartovi (bývalý lídr kapely Pacifik), prvorepublikovém tuláku a spisovateli Gézovi Včeličkovi, autorovi trampských šlágrů Jarkovi Mottlovi, ale i množství osadních vlajek, pamětních „placek“, „camrátek“, fotografií, výstřižků z dobového tisku, úředních listin, sportovních trofejí ze soutěží na trampských osadách, atd.

    Celý článek...  
  • Babické písničky 2023

    Přijměte srdečné pozvání do restaurace v Babicích u Rosic, kde se v místním sále za účasti milých hostů v sobotu 1. dubna 2023 od 17,55 hodin uskuteční 53. ročník Babických písniček

    Celý článek...  
  • Letokruhy aneb poselství Wabiho Ryvoly

    Kamarádi a kamarádky, přijďte v pátek 31. 3. 2023 na Musilku v Brně- Husovicích. Od 19 hodin si zde v podání mnoha hostů můžete poslechnout písně trampského barda v pořadu Letokruhy aneb poselství Wabiho Ryvoly

    Celý článek...  
Dnes má svátek Maxmilián Zítra má svátek Ferdinand

Frank Nykl

V polovině roku 1990 se otevřely hranice a tak jsem dostal nápad, podívat se tam, kam jsem celý život nesměl. Za kopečky. Sehnal jsem si pas, oblékl si čistou zelenou košili s domovenkou, připíchl si sheriffskou hvězdu, na opasek si připnul velký nůž, vzal si bundu a stetson a vydal se vlakem k hraniční čáře do Aše. Od nás z Chodova to není vlakem daleko, ale přesto to byl příliš vzdálený svět. Ten trampský mundůr jsem si vzal proto, abych se odlišil od ostatních „mastňáků“, kteří tam do Němec šli za nákupem zlevněného zboží a taky proto, že pro mne znamenal to, za co jsem celý život bojoval - svobodu.

Jelikož se zajímám i o historii útěků přes dráty, tak jsem si před lety přečetl knížku od J.Křivana „Zastavte Expres 63“ o „Vlaku Svobody“. Knížka byla vydána v r. 1969 a byla poplatná době, ve které vyšla. Na její pravdivost se nedalo spoléhat a stejně byla zajímavá. O co tehdy šlo? Dne 11. září 1951 přes obávanou železnou oponu projel (devadesátikilometrovou rychlostí) do tehdejšího západního Německa osobní vlak se 111. pasažéry. Západní tisk tento rychlík, který se z Chebu do Aše změnil na osobní vlak se třemi vagóny a na jehož únosu se podílela i řada železničářů v čele s výpravčím Konvalinkou a strojvedoucím Truxou, překřtili na Vlak svobody. Vlak přerazil velkou silou dřevěnou závoru a souprava projela okolo nádraží v Aši směrem do bavorského Selbu. Zastavila se až půl kilometru v americkém pásmu. Ze 106 cestujících se jich 34 rozhodlo zůstat. Okamžitě se jim dostalo pomoci od americké a německé charitativní organizace. Několik mladých mužů z rychlíku, který místo do Aše dojel do Selbu, šlo po čase do francouzské Cizinecké legie a pak bojovali ve Vietnamu! Jeden z nich se mnou dokonce seděl v r. 1962 v lágru v Sýrovicích.

Ti, co se vrátili, byli žáci gymnázia v Chebu a pacienti z Františkových Lázní. Ihned po návratu byli vyslýcháni a už na nich ulpěl prach něčeho podezřelého. Mnoho z nich pak mělo potíže jak ve škole tak v zaměstnání. Prostě jim nikdo nevěřil, že uvedli pravdivé důvody pro svůj návrat a už měli na celý život škraloup. Kolik se jich později tlouklo do hlavy, proč tam také nezůstali, se už dnes neví.

Tak jsem se vydal po jejich stopách, ale pěšky. Vystoupil jsem z ponurého špinavého nádražíčka v Aši, překročil koleje a dal se asfaltkou z kopečka směrem k dnes už neexistující hraniční čáře. Za sebou jsem nechal polorozpadlé a špinavé ploty s neposekanou trávou, zničené fasády rozbitých domů a vzadu i nějaký oprýskaný komín pocákaný blátem, s ošuntělým nápisem „Se Sovětským Svazem na věčné časy“ Prostě reálný socialismus v troskách. Cesta se rozšířila a já měl před sebou na pravé straně dvě buňky s nápisem Celní správa a v okénku usměvavého celníka. Podal jsem mu pas, zeptal se mě na cíl mé cesty (jako markami oplývající zákazník super obchodu jsem nevypadal) a tak jsem mu řekl, že jsem tramp a na tuhle příležitost podívat se do Evropy jsem čekal 40 let. Měl pochopení a já dobrou náladu. Pár kroků za jeho stanovištěm byla na zemi namalovaná bílá čára a celník se vyklonil, aby mi pokynul rukou, že tohle je hranice a já jí mám překročit. Přistoupil jsem k ní, levou nohou ji překročil a pak pravou. Stál jsem za hranicemi a tak jsem se nadechl svobodného vzduchu. O kus dál mi nějací turisté zatleskali a já tam chvilku stál. Asi jsem vypadal jako kašpar, ale já to vše silně prožíval. Vydal jsem se do kroku, nikde žádní pohraničníci se psy a samopaly, žádné ostnaté dráty jenom bylo slyšet jak mé kanady zvoní německou asfaltkou.

Pojednou se z obou stran začaly objevovat zahrady s krásnými domky a za nimi zelené louky. Zahrady byly plné květin, hlavně růží s ovocnými stromky. Byl jsem jako u vytržení a když jsem staršímu člověku ve dveřích řekl „Grűs Gott“, ten se usmál a odpověděl mi stejnými slovy. Byl jsem prostě v jiném světě. Pak jsem vešel do městečka jménem Selb a už z dálky jsem viděl krásný kostelík a malé náměstí, obklopené obchody a lavičkami. Všude dokola plné výlohy atraktivního zboží, které u nás nikdo ani neviděl. Na některých zasklených dveřích visely cedulky s nápisem – „Zde mluvíme česky“ a někde tam byly také české cedulky: “Děkujeme vám, Češi, že zde nekradete!“ Neměl jsem na to, abych si něco mohl koupit, jen jsem měl u sebe necelých 10 marek, které mi rozměnil jeden kamarád. A vlastně jsem ani po tom netoužil, nakupovat, chtěl jsem jen vidět to, co mi bylo tolik let utajováno. Čistý a spokojený život mezi dobrými lidmi a v dobrém prostředí. Nakonec jsem si dal u jednoho kiosku kávu (na tu jsem ještě měl, stála 1 marku 50 pf) a vydal se pomalu zpátky. Sotva jsem vyšel z náměstí, ihned se u mne zastavilo se skřípěním policejní auto, z něho vyskákali chlapíci v maskáčích a mířili na mě svými zbraněmi. Křičeli „Terorist, Terorist“ a já musel zvednout ruce. Po prohlídce mé US torny a cestovního pasu, jsem mohl dát ruce dolů a lámanou němčinou jsem jim vysvětloval, že jsem turista – divoký skaut a jsem tu jen za poznáním. Nakonec mě pustili, potřásli mi rukou a já se vydal na cestu zpátky. Pomalu jsem se vracel stejnou cestou a bylo mi docela líto, že musím opustit tenhle svět, ke kterému se snad časem přidáme, ale jak znám lidi kolem sebe, ještě dlouho to potrvá, než dosáhneme této úrovně života. Ani to možná nechápeme, ale komunistické okovy zloby nenávisti a závisti nás budou tížit ještě řadu let a ti, co přijdou po nás, budou mít co dělat, aby do tohoto marasmu znovu nezapadli.

Tak jsem se poprvé a jako nemajetný důchodce asi naposled, dostal za hranice, tam, kde je tráva zelenější a obloha modřejší. Do Západní Evropy.

Městečko Selb v Bavorsku

 

 

 

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

8922256

Melanž

  • Klepač - malá retro vzpomínka z Ostravska

    Pamatujete ještě, jak na každém sidlišťu byly klepače?  To bylo, užasne zařizeni, na kerem se dalo blbnut cele dni. Klepač byl našim fejsbučkem aji mobilem dohromady. Jak bylo cosik třeba  komunykovat, šlo se na klepač. Kdo by tenkrat tušil, že za čtvrt stoleti  budu mět problem najit nejen klepač, ale dokonce aji jeho fotku!

    Kdo by to tušil, že barva na tych nadhernych kladinách  obsahovala  polychromovane bifenyly či jakesik jiné sajrajty… No a co? Koho zajimaly take cypoviny?  Však aj moja dřevěna postýlka, ve které sem jako maly synek v době ruske okupace chrapal, byla natřena barvu, kera obsahovala olovo. A jak se to fajně lizalo! Proto možna mam železne zdravi.

    Dom zme chodili včas, ani nevim, jak zme to zvladli. Kolemjduci vždycky oznamili spravny čas. Žadne mobily nebyly, takže co se dohodlo na klepaču, to muselo platit. Nebyl žadny fejsbuček, počitače, internet. Kdo se připozdil při hrani sofistykovanych her - třeba hazani nožem od frňaka tak, aby se zapichnul do země - byl ztraceny.

    Když  sem byl na zahradě, chlastal sem vodu z hadice. A když zme byli s  partyju u splavu na Opavici, chlastali zme vodu přimo a dupu utirali lopuchama s  kopřivu. Ale či by mě napadlo, že se najdu taci mamlasi, keři si budu  kupovat obyčejnu vodu schovanu do plastycke flašky plne  optymineralu?

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz