Dnes má svátek Ivo Zítra má svátek Zbyšek

Odešla Alena Kennedy, trampka a nadaná spisovatelka, jejíž osud se uzavřel na severu Kanady v yukonském Klondiku  

Sedím u psacího stolu, zapaluji další pamětní svíčku a listuji v objemném fasciklu tiskovin a dopisů od Mývaly (Alenka Kennedy), kamarádky a trampky z kanadského Yukonu. Před několika hodinami jsem se dozvěděla o tom, že vzdala svou pozemskou pouť a odebrala se na nebeskou stezku. Ještě pár hodin před smrtí mi ale v noci ze šestého na sedmý duben poslala řadu mailů se svými obvyklými osobitými minikomentáři. Ani zdaleka jsem netušila, že jsou poslední... Až teď, v tuhle přesmutnou chvíli, mi bolestně došlo, že už nikdy od ní nedostanu ani mail, ani dopis nebo vzkaz, že je to konec – navždy a bez výjimek... A tak se moje zarmoucená duše vrací ke vzpomínkám, z nichž mnohé zákonitě vybledly, ale všechny ty řádky na bílém papíře je dokážou zase alespoň na chvíli vzkřísit k životu a vdechnout jim kouzlo minulosti.

Mývalu, tehdy se jmenovala ještě Alena Švábenská, jsem prvně potkala na vandru – tehdy jako členku trampské dívčí osady Trojí zákon, k níž patřily ještě Tapi a Kytka. Všechny byly milé a příjemné. A ačkoliv Mývala byla o pár let mladší než já, našly jsme poměrně rychle společnou řeč – a to v překotném povídání o knihách a tehdy populárních spisovatelích. Mám dojem, že tenkrát Mývala studovala, nebo už dostudovala, knihovnickou školu. Ale tuhle zálibu v knihách jsme pak sdílely i ve znovu navázaných pozdějších kontaktech. A ještě v něčem jsme se shodly – v touze po svobodě a romantice, kterou se Mývale podařilo naplnit dříve než mně.

V roce 1977 se totiž rozhodla natrvalo opustit republiku a toto rozhodnutí realizovala naprosto netypickou emigrantskou cestou. Totiž cestou přes severní Afriku, k čemuž jí napomohl zakoupený turistický zájezd do Tuniska. V této zemi a následně v Egyptě strávila dva nezapomenutelné roky a byly to časy nadmíru exotické, které jsem měla to štěstí alespoň ve stručnosti sdílet díky jejímu rukopisu z této doby, který mi kdysi poslala. Škoda jen, že jej nestačila dopsat a dotáhnout na knihu. Ta by se jistě četla jako bestseller. Nicméně o další etapě její životní cesty už kniha vznikla a musím dodat, že měla velký čtenářský úspěch. Jmenovala se Trvalé bydliště Klondike aneb Kde medvědi dávají dobrou noc. Nebyla ale její knižní prvotinou – tou byl povídkový sborníček, vydaný Avalonem a nazvaný Zákon Yukonu a jiné povídky.

Když v roce 1979 Mývala opustila Afriku, zakotvila na chvíli v kanadském Torontu a posléze ve Vancouveru, kde fungovala poměrně početná trampská komunita. S těmito kamarády se mimo jiné dostala na potlach, kde shodou okolností poznala Kennedyho, za kterým se pak vypravili i do jeho bydliště na Klondiku. Zdá se, že Mývalu okouzlil nejen Kennedy, který měl za sebou víc než dobrodružnou cestu okolo světa, ale i divoké krásy Severu. A tak našla svůj nový domov na Bear Creeku, asi dvanáct kilometrů od Dawsonu, ve srubu z dob zlaté horečky. I když Kennedy srub přistavěl a uvnitř vybavil, pořád ještě to bylo poněkud drsné bydlení – bez elektřiny či přívodu plynu, bez zavedené vody a odpadu... Teprve když prvorozenému Mishovi bylo asi tak pět let, byla do srubu zavedená elektrika. A to byl už na světě i druhý synek – Olin.

Ale dobrodružství tím konec rozhodně nebyl. Z Mývaliny knihy se dozvíte o střetnutí s medvědy, kterých je v těchto končinách víc než lidských obyvatel, o smečce jejich psů, o Kennedyho lovu lososů, o zvláštnostech tamního sněhu, o indiánech v okolí, o historkách z dawsonského pubu... Nesmím opomenout, že se společně s Kennedym podíleli také na napravení omylu s místem hrobu Eskymo Welzla, který byl kdysi také občanem Dawsonu. A milovaný Sever neopustila, ani když se její těžké onemocnění začalo zhoršovat.

Znovu jsem se s Mývalou setkala až začátkem devadesátých let v Coloradu a začaly jsme si dopisovat, Mývala čas od času zatelefonovala, abychom si vyměnily zásadní novinky ze svého okolí – moc ráda jsem poslouchala její vemlouvavý jemný hlas a zasvěcené vyprávění o tamním životě. Později jsme zákonitě přesedlaly na internet, který byl Mývaliným mostem spojujícím ji s ostatním světem. V roce 1998 jsem při dvouměsíční cestě po Kanadě a Aljašce, kterou jsme s kamarádkou Zuzanou podnikaly vesměs stopem, navštívila na několik dnů i Mývalino bydliště. Díky ní a její ochotě se nám věnovat jsme se dozvěděly spousty detailů a konkrétních věcí o zlaté horečce, o místní historii i způsobu života, zažily i blízké setkání s medvědem nebo dramatický problém se stávkujícím autem s automatickým řazením. Byly to hodně zvláštní a nezapomenutelné dny.

 

Mývala v zimním Dawson City. V pozadí zřejmě legendární hotel Westminster, jedna z mála budov z dob Zlaté horečky, které přečkaly požár města. Nocleh ve Westminsteru stál ve své době údajně tolik, jako roční pronájem bytu v New Yorku (pozn. red.)

 

Další naše setkání tentokrát nebylo osobní, ale na stránkách krajanských novin Nový domov, které vycházely v Torontu a s nimiž jsme obě – nezávisle na sobě – spolupracovaly. Některé z Mývaliných článků jsem si vytiskla a zařadila ke složce jejích dopisů.  

Mývala ale také cestovala s rodinou na jih, zejména do Mexika, pak opakovaně do vlasti, odkud také podnikala letecké zájezdy do Egypta, aby si oživila vzpomínky z oné první emigrantské etapy. Bohužel, svou maminku, kterou skutečně milovala, už při své první návštěvě Brna po pádu totalitního režimu nezastihla. Párkrát jsem zajela za Mývalou v době jejího pobytu v Praze, abychom si trochu popovídaly, jednou nebo dvakrát v Brně, po Kennedym jsem jí posílala knihy, o které měla zájem - a musím uznat, že měla i slušný přehled přes českou aktuální literaturu. V posledním čase ale zůstalo už jen u korespondence přes mail.    

Až do téhle chvíle jsem si vlastně ani neuvědomovala, ke kolika zážitkům a životním poznáním jsem díky Mývale vlastně došla. A tak jí ještě dodatečně tam nahoru za vše znovu a upřímně děkuji, snad mne uslyší...    

 

(Pozn. red.: ve středu 14. dubna přineseme Mývalin text Čekání na jaro v Dawson City) 

                       

   

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

9623965

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz