Odešla Alena Kennedy, trampka a nadaná spisovatelka, jejíž osud se uzavřel na severu Kanady v yukonském Klondiku  

Sedím u psacího stolu, zapaluji další pamětní svíčku a listuji v objemném fasciklu tiskovin a dopisů od Mývaly (Alenka Kennedy), kamarádky a trampky z kanadského Yukonu. Před několika hodinami jsem se dozvěděla o tom, že vzdala svou pozemskou pouť a odebrala se na nebeskou stezku. Ještě pár hodin před smrtí mi ale v noci ze šestého na sedmý duben poslala řadu mailů se svými obvyklými osobitými minikomentáři. Ani zdaleka jsem netušila, že jsou poslední... Až teď, v tuhle přesmutnou chvíli, mi bolestně došlo, že už nikdy od ní nedostanu ani mail, ani dopis nebo vzkaz, že je to konec – navždy a bez výjimek... A tak se moje zarmoucená duše vrací ke vzpomínkám, z nichž mnohé zákonitě vybledly, ale všechny ty řádky na bílém papíře je dokážou zase alespoň na chvíli vzkřísit k životu a vdechnout jim kouzlo minulosti.

Mývalu, tehdy se jmenovala ještě Alena Švábenská, jsem prvně potkala na vandru – tehdy jako členku trampské dívčí osady Trojí zákon, k níž patřily ještě Tapi a Kytka. Všechny byly milé a příjemné. A ačkoliv Mývala byla o pár let mladší než já, našly jsme poměrně rychle společnou řeč – a to v překotném povídání o knihách a tehdy populárních spisovatelích. Mám dojem, že tenkrát Mývala studovala, nebo už dostudovala, knihovnickou školu. Ale tuhle zálibu v knihách jsme pak sdílely i ve znovu navázaných pozdějších kontaktech. A ještě v něčem jsme se shodly – v touze po svobodě a romantice, kterou se Mývale podařilo naplnit dříve než mně.

V roce 1977 se totiž rozhodla natrvalo opustit republiku a toto rozhodnutí realizovala naprosto netypickou emigrantskou cestou. Totiž cestou přes severní Afriku, k čemuž jí napomohl zakoupený turistický zájezd do Tuniska. V této zemi a následně v Egyptě strávila dva nezapomenutelné roky a byly to časy nadmíru exotické, které jsem měla to štěstí alespoň ve stručnosti sdílet díky jejímu rukopisu z této doby, který mi kdysi poslala. Škoda jen, že jej nestačila dopsat a dotáhnout na knihu. Ta by se jistě četla jako bestseller. Nicméně o další etapě její životní cesty už kniha vznikla a musím dodat, že měla velký čtenářský úspěch. Jmenovala se Trvalé bydliště Klondike aneb Kde medvědi dávají dobrou noc. Nebyla ale její knižní prvotinou – tou byl povídkový sborníček, vydaný Avalonem a nazvaný Zákon Yukonu a jiné povídky.

Když v roce 1979 Mývala opustila Afriku, zakotvila na chvíli v kanadském Torontu a posléze ve Vancouveru, kde fungovala poměrně početná trampská komunita. S těmito kamarády se mimo jiné dostala na potlach, kde shodou okolností poznala Kennedyho, za kterým se pak vypravili i do jeho bydliště na Klondiku. Zdá se, že Mývalu okouzlil nejen Kennedy, který měl za sebou víc než dobrodružnou cestu okolo světa, ale i divoké krásy Severu. A tak našla svůj nový domov na Bear Creeku, asi dvanáct kilometrů od Dawsonu, ve srubu z dob zlaté horečky. I když Kennedy srub přistavěl a uvnitř vybavil, pořád ještě to bylo poněkud drsné bydlení – bez elektřiny či přívodu plynu, bez zavedené vody a odpadu... Teprve když prvorozenému Mishovi bylo asi tak pět let, byla do srubu zavedená elektrika. A to byl už na světě i druhý synek – Olin.

Ale dobrodružství tím konec rozhodně nebyl. Z Mývaliny knihy se dozvíte o střetnutí s medvědy, kterých je v těchto končinách víc než lidských obyvatel, o smečce jejich psů, o Kennedyho lovu lososů, o zvláštnostech tamního sněhu, o indiánech v okolí, o historkách z dawsonského pubu... Nesmím opomenout, že se společně s Kennedym podíleli také na napravení omylu s místem hrobu Eskymo Welzla, který byl kdysi také občanem Dawsonu. A milovaný Sever neopustila, ani když se její těžké onemocnění začalo zhoršovat.

Znovu jsem se s Mývalou setkala až začátkem devadesátých let v Coloradu a začaly jsme si dopisovat, Mývala čas od času zatelefonovala, abychom si vyměnily zásadní novinky ze svého okolí – moc ráda jsem poslouchala její vemlouvavý jemný hlas a zasvěcené vyprávění o tamním životě. Později jsme zákonitě přesedlaly na internet, který byl Mývaliným mostem spojujícím ji s ostatním světem. V roce 1998 jsem při dvouměsíční cestě po Kanadě a Aljašce, kterou jsme s kamarádkou Zuzanou podnikaly vesměs stopem, navštívila na několik dnů i Mývalino bydliště. Díky ní a její ochotě se nám věnovat jsme se dozvěděly spousty detailů a konkrétních věcí o zlaté horečce, o místní historii i způsobu života, zažily i blízké setkání s medvědem nebo dramatický problém se stávkujícím autem s automatickým řazením. Byly to hodně zvláštní a nezapomenutelné dny.

Mývala v zimním Dawson City. V pozadí zřejmě legendární hotel Westminster, jedna z mála budov z dob Zlaté horečky, které přečkaly požár města. Nocleh ve Westminsteru stál ve své době údajně tolik, jako roční pronájem bytu v New Yorku (pozn. red.)

Další naše setkání tentokrát nebylo osobní, ale na stránkách krajanských novin Nový domov, které vycházely v Torontu a s nimiž jsme obě – nezávisle na sobě – spolupracovaly. Některé z Mývaliných článků jsem si vytiskla a zařadila ke složce jejích dopisů.  

Mývala ale také cestovala s rodinou na jih, zejména do Mexika, pak opakovaně do vlasti, odkud také podnikala letecké zájezdy do Egypta, aby si oživila vzpomínky z oné první emigrantské etapy. Bohužel, svou maminku, kterou skutečně milovala, už při své první návštěvě Brna po pádu totalitního režimu nezastihla. Párkrát jsem zajela za Mývalou v době jejího pobytu v Praze, abychom si trochu popovídaly, jednou nebo dvakrát v Brně, po Kennedym jsem jí posílala knihy, o které měla zájem - a musím uznat, že měla i slušný přehled přes českou aktuální literaturu. V posledním čase ale zůstalo už jen u korespondence přes mail.    

Až do téhle chvíle jsem si vlastně ani neuvědomovala, ke kolika zážitkům a životním poznáním jsem díky Mývale vlastně došla. A tak jí ještě dodatečně tam nahoru za vše znovu a upřímně děkuji, snad mne uslyší...    

(Pozn. red.: ve středu 14. dubna přineseme Mývalin text Čekání na jaro v Dawson City)