Cop

Jako vždycky, když mám odjíždět, se roztrhne pytel s událostmi, které si nemohu a hlavně nechci nechat ujít. Tentokrát byl důvodem k prodloužení pobytu v Česku společný koncert dvou legendárních hvězdných stálic naší hudební scény - brněnských Poutníků a plzeňského Copu na Dělňáku v Brně-Líšni.

Rázem sedmé nás Jirka Karas Pola všechny pozdravil a dal slovo nejmladšímu z Poutníků, jedenadvacetiletému Ostravákovi Jakubovi Bílému, který koncert zahájil  typickou rychlou bluegrassovou peckou Little Maggie. Poutníci letos začali svoji 42. sezónu, takže by Kuba klidně mohl být jejich kapelní dítě. Každopádně současná sestava je od dob té legendární s Křesťanem & Malinou & Plockem ta nejlepší…

Předvedli širokou paletu svého repertoáru, od starých hitů Roberta Křesťana, Pepy Prudila, Karase, či Jirky Látala až po vlastní tvorbu. Zkrátka nepřišla ani klasika, v  perfektních instrumentálních úpravách mistra Honzy Mácy, přezdívaného český Bill Monroe. Ten se představil mandolinovou instrumentálkou Rawhide, jednou z nejznámějších skladeb Billa Monroa - Otce bluegrassu. Obrovský úspěch měla orchestrální skladba Jaro od Antonia Vivaldiho. Honza Máca je multiinstrumentalista, hrající perfektně na všechno, co má struny.

Kapelník a basista Jirka Karas Pola vypadá se svými šedinami jako jejich ctihodný pan otec.

Se svým (dle jeho vlastních slov) hlasem Elvise Presleyho po záškrtu zazpíval Jambolayu Hanka Williamse , Wayfaring Stranger a několik dalších.

Karas bydlí v Slavkově u Brna, proslulém tím, že nablízku proběhla slavná bitva tří císařů. Zvítězil Napoleon a město z té slávy žije dosud. Jirka o tom sem tam napíše nějakou napoleonskou písničku. Dvě z nich Poutníci také předvedli a Kuba zazpíval. Kuba Bílý má přes své mládí velmi osobitý projev a v jeho podání následovalo pár starých hitů z Křesťanovy éry, jako Všem Kryštofům Kolumbům či Podobenství o náramcích aj.

Další muzikant s  pikantním příjmením pro Čechy i Moravany se jmenuje Peter Mečiar a je ze slovenské Prievidzy. Vystudoval konzervatoř na basu, ale tu si již hlídá kapelník Karas. Střídá tedy bravurně banjo s dobrem a na oba nástroje je jednička. Představil se v klasické skladbě z oblasti swingu Sweet Georgia Brown. Měla jsem vážné obavy, že od těch jisker, co lítaly od jeho dobra i ostatních instrumentů Dělňák vzplane plamenem. Naštěstí se to nestalo, budovu dokonce nezbořil ani následující bouřlivý potlesk.

Poutníci za 42 let své existence natočili třináct hudebních nosičů, a to poslední pak o přestávce prodávali. Mám je všechny a nemají chybu! Z novějších písní se nejvíc líbily Šifra mistra Leonarda, či Karasova Stará pošta.

Poutníci

Kapela se snažila skončit a nechat prostor Copákům, ale obecenstvo si vytleskávalo a vyřvávalo víc a víc. Ani na výzvu Pojďme se napít nikdo nereagoval, musel přijít ještě Admirál Nelson, či tradiční konečná Apropos Country. Panenku si s nimi zazpíval celý sál, ale teprve po Rocky Top mohli opustit jeviště…

Po přestávce nastoupili Copáci. Míša Leicht prohlásil, že mají velkou radost, že si zase mohou zahrát v Brně s Poutníky, kterých si moc váží. Zavzpomínal, jak zde hráli asi před deseti lety a v sále byly jenom trámy a igelity a jak je to teď krásně opravené…

Ve vzpomínkách se vrátil až do osmdesátých let a se svým   osobitým humorem popovídal, jak kdysi - taky s Poutníky - měli společný koncert v  druhém Dělnickém domě, v Juliánově. Tehdy se jim po cestě pokazilo auto, a tak jeli i s obrovskym kombem, které museli tři nést, stopem v kamionu s dlaždičkami z Rakovníka. Na kraji Brna je šofér poslal i s tím kombem na šalinu (česky tramvaj). Na koncert přišli pozdě, Franta Linhárek je seřval, ale odehráli a vše by bylo dobře dopadlo, nebýt toho, že jako kluci z Plzně neuměli pít víno, a tak si po koncertě dávali červené, bílé a naopak, a pak jeli vlakem zpátky…Ty konce, hrůza, škoda mluvit…Míša je perfektní bavič, obecenstvo padalo smíchy ještě dřív, než začali hrát.

Jako první vypálili Koulí, svět se koulí, a tím začal nádherný ohňostroj jejich muziky.

I když jsou teď trochu učesanější a klidnější, než když jsem je před víc než 20 lety poznala, nic neztratili ze své živelnosti a temperamentu. Ne nadarmo jsou dodnes nazýváni jedinou českou bluegrassovou kultovní kapelou. Zahráli spoustu svých starých hitů.

Po písničce pro pamětníky, se kterou před těmi víc než 30 lety začínali - Myslím na Colorado… - spustili rychlovku Mám novej Harley…

Následovala další estráda, když Míša začal povídat, co všechno zažil na vojně v Hodoníně a prozradil, že moc rádi prý zpívají o lásce. Tentokrát se jednalo – i když tehdy nebyl u husarů - o lásce ke koni, tedy spíš klisně, nazvané Malá Lady. O koních byla i další - Bílým koním…

Potom představili své nejnovější cédéčko Padlej anděl, ze kterého prý mají velkou radost, neboť neví, kolik dalších budou schopni ještě natočit… Ale moc doufám, že posledním nebude. I jejich cédéčka mám všechna a když je příležitost, vždycky se na Copáky ráda zajdu podívat a ještě nikdy nezklamali.

Při mé nejoblíbenější – Tajným přání - i po těch letech, co ji od nich slýchám, jsem opět měla mokro v očích… Ale hned na to jsem se rozesmála, když Míša spustil, jak včera hráli v blázinci v Jihlavě, že to byl již jejich čtvrtý blázinec, kde pili jim neznámé pivo Ježek a co to s nimi udělalo… Jak si teď užívají brněnské publikum, Starobrno pivo a drží palce hokejové Kometě.

Další salvy smíchu následovaly, když nám představil jejich dobristu Petra Slámu, který prý je víc podobný na Roberta Křesťana než Robert sám a jaké s tím má problémy. Prý na Zahradě musel dokonce ukázat občanku, že není R.K. ( Zažila jsem to na Bluegrass maratonu v Borovanech, jak za ním přišel fanoušek „pane Křesťan, mohl byste se mi mi, prosím, tady podepsat ?“, nebo když přijeli Copáci do Trnavy a kolem se šeptalo, že nečekaně přijela i Druhá tráva...)

Uvědomila jsem si, že jsem úplně zapomněla vám je představit: frontman, zpěvák, kytarista Míša Leicht, další zpěvák a mandolinista Jirka Vopava, Martin Fridrich s banjem, na housle a irskou flétnu Pepa Malina, nejmladší bratr od Luboše a Zajdy.

Večer ubíhal, muselo se prý končit v deset, ale jedna písnička byla hezčí než druhá. Spousta z jejich posledního cédéčka. Jako třeba Bez banja, na které se podílí Míša s Peterem Rowanem, titulní Padlej anděl od Jirky Vopavy, Kalný vody (má oblíbená od Seldom Scene, s Míšovými slovy), Esa ( John Hardford + Míša). Jediná ze starších tam je od Vládi Ptáčka a Míši : Paris - Dakar. Při Poslední míli od Jardy Štěrby, podmalované irskou flétnou Pepy Maliny, zase ta husí kůže na zádech …

Konečnou Pár minut si s nimi opět zazpíval celý sál. Obecenstvo chtělo ještě víc, ale desátá se nezadržitelně blížila, tak pozvali na jeviště Poutníky a společně zahráli a zazpívali Will the circle be unbroken a úplně nakonec vzpomněli na největšího banjistu, který kdy žil a nedávno nás opustil - Earla Scruggse - skladbou Foggy Mountain Breakdown…

Měla jsem radost, že jsem neodjela. Byl to nádherný večer. Pořád jsem toho ale ještě neměla dost, tak po příchodu domů jsem si poslechla jejich Padlého anděla… A dala si ho do přehrávače i po příjezdu zpátky do Švýcarska. Ještě tam je a líbí se mi čím dál víc…

Finále - všichni