BLÁTO Z UŠÍ NA LOKTUŠI

Tři přeplněné autobusy s pražskými horolezci mířily neznámo kam. Když zastavily, osazenstvo s překvapením a uspokojením konstatovalo, že se nachází v rozlehlém sále venkovského hostince v obci Loktuše na Turnovsku. Ne, k zvedání půllitrů nedošlo. Dvojice – mužské i ženské – záhy vyrážely na trať orientačního běhu. Lampiony kontrol přitahovaly běžce i loudaly. Mapy nabízely louky, které ve skutečnosti byly rozoranými poli. Pozdě v noci se objevovali závodníci , kteří si vyškrabovali bláto i z uší. Taneční sál se pak proměnil ve velkou noclehárnu a ráno byl připraven závod denní, který však již tradičně některým opozdilcům dopřává noční koncovku.

Protože šlo o závod horolezců, každý si musel k mapě a busole přibalit lano, několik smyček a karabin. Hrad Potštejn přihlížel, jak dvojice uspěchaných lidí systematicky mění stezičku v čvachtanici. Pořadatelé vycházeli z toho, že s přibývajícím počtem kontrol se zvyšuje možnost bloudění – a tak jich postavili devatenáct, aby se snad někdo bloudění nevyhnul…

I ti, které při závodě nehnala vidina hodnotných cen, si přišli na své. Jedna z kontrol byla na skále, ke které se muselo vylézt komínem. Jiná byla pro změnu v jeskyni, do níž se muselo po čtyřech. Na perforační kleště další kontroly se dalo dosáhnout jen z lana, na kterém se musel udělat tzv. kyvadlový traverz – to znamená sednout do lana, zavzpomínat na svou milou a vrhnout se do hlubiny a pěkně za roh. Mnoho závodníků by mohlo klidně přesedlat na myslivectví. Než našli ten správný posed, kde byla kontrola, neopomněli navštívit všechny posedy v blízkém a někdy i vzdálenějším okolí. Kontrola u pramene potoka vyžadovala rybářské holínky, neboť hloubka ponoru přesahovala výšku pohorek. Aby se na hrad Potštejn nevmísili mezi závodníky zbrojnoši, bylo tu pro změnu přelanění neboli lanový most – který zhatil nejedné dvojici plány na důstojné umístění.

Příjemně vytopený sál a kotel guláše čekaly na závodníky i ostatní účastníky v cíli. Ti nejrychlejší, kteří překonali všechny nástrahy bloudění, nakonec dostali hodnotné ceny: věnec buřtů a lojové svíčky čekaly na pražské šampióny.

IVO PETŘÍK, Říčany

( Mladý svět 1/1977)

DOSTAVNÍK PŘIVEZL

Kdysi mi kdosi řekl: „ Co se tak štveš po těch horách. Že se ti chce tahat tak těžký pingl!“ A když jsem se v neděli večer vracela domů: „ Že se raději neoblékneš normálně a nejdeš někam tančit!“ Po čase mě přestalo bavit věčné vysvětlování, proč raději já a mí známí v sobotu opouštíme město.

Za nějaký ten rok, když jsem si navlékla zlatý prstýnek , se ode mne očekávalo, že začnu být pravděpodobně vážnější a své někdejší zájmy vyměním za „ užitečnější“. Zatím se toho však nikdo nedočkal a svou dřívější námahu s vysvětlováním pojmu vandr soustřeďuji výhradně na svého syna. Teď mi k tomu „ těžkému pinglu“ přibyly další věci, které nosím za toho malého vandráčka ( a někdy také jeho), ale zdá se, že se to vyplácí. Doufám, že bude i u něho platit – co se v mládí naučíš…

RINGO, Ostrava

( Mladý svět 2 / 1977)

KLONDIKE

Ani se nechce věřit, že je to rok, co jsme se rozcházeli ze zimního táboření na Smrku s tím, že že za rok ahoj někde jinde ! A už je to tady, tentokrát tedy na Travném – 1203 m nad mořem, trochu víc na sever než obvykle a hlavně o pěkný kus dál od vlaku. Asi proto jsem mezi účastníky postrádala tolik kamarádů z dřívějších let. I tak se však na vrcholku uložilo k spánku na sněhu dobrých 150 lidí. Říkala jsem si, že je to letos jako prémie – odměna pro ty, co vydrželi. Bylo totiž přímo ukázkové počasí. Slunečno, výborná viditelnost ( když člověk dohlédne z Beskyd až na fatranský Rozsutec, to už stojí za to ) a přes den celkem teplo. První večer to sice bylo horší, ale to už patří k věci. Vyprávět by o tom mohlo dvacet prvních , kteří se vydali nahoru už v pátek, bořili se po pás do neprošlapaného sněhu, vrávorali v silném větru, v husté sněhové metelici stěží viděli toho před sebou. Cesta jako na opravdový Klondike někdy v roce 1897 ( viz knížka Pierre Bertona Zlatá horečka, Orbis 1976). A co dodat k našemu Klondiku: slunečné počasí se dalo využít ke spoustě toulek do okolí po svých i na běžkách. Já jsem se vydala po hřebenovce směrem na jih a ocitla se nic netuše na Slovensku – část stezky totiž vede přesně po hranici ČSR a SSR . Těm, co letos na Travném nebyli, bych ráda vzkázala – přijeďte za rok, stojí to za to !

SILENCE

( Mladý svět 3/1977)