Zatímco plnoformátové televize mají svůj hlavní čas neboli prime time večer, rádiu patří ráno. Přes den posloucháme rádio jako kulisu, ale po ránu se je snažíme vnímat o něco soustředěněji, protože nám přináší důležité údaje, bez nichž by den nebyl takový, jaký ho chceme být. Význam ranního vysílání je tak velký, že mu většina rádií věnuje zvláštní pozornost a hledá, jak na sebe v brzkých ranních hodinách upozornit. Proto již od třicátých let existují speciální programy, ranní show, které mají stanici získat nejen poslechovost, ale i prestiž.

Co je to ranní show?

Máte chuť odpovědět, že je to estráda hned po ránu? Nejste tak daleko pravdy, ale za ranní show bychom měli považovat každý ranní program, kde se moderátor snaží říkat něco víc, než bývá v daném rádiu zvykem v ostatních částech dne.

Existuje řada programových pracovníků, kteří význam ranního programu snižují. Proč investovat peníze do ranního programu, když víme z průzkumů, že zvláště u mladších věkových vrstev uplyne mezi probuzením a cestou k dopravnímu prostředku průměrně dvacet minut? Za tu dobu lze posluchači dodat jen ty nejzákladnější informace. Když na začátku devadesátých let nastupoval v Praze Kiss 98, moderátoři Slávek Boura a Markéta Mayerová ve svých vstupech neříkali nic jiného než čas a počasí, a přesto to bylo úspěšné. Ne každý chce po ránu chichotání nebo vodopád informací, dobře ho naladí i samotné písničky.

Fajn, namítají oponenti, ale ranní program dodává rádiu celkovou tvář. Podívejte se na Evropu 2. Ti, co moderují přes den, jsou absolutně nevýrazní. Ale i na ně padá kousek záře ranního vysílání. Rádia, která vysílají velký podíl starší české hudby, by bez dynamického ranního moderátora zněla jak umírající labuť. Kontroverzní morning man, jak se tomu rannímu baviči říká, může vzbudit zájem o skomírající stanici. Prostě ranní show diktuje tvář celého produktu.

Slávek Boura a Markéta Mayerová

Seriózní ráno

Pro úspěch ranního programu je vše dovoleno. Je na kreativitě staničního týmu, jak bude ráno vypadat. V podstatě však máme dva druhy ranní show. První je informační nebo infotainmentová. Ranní moderátor je tam především proto, aby průvodním slovem doprovázel přednatočené nebo živé zpravodajské prvky. Nic koženého – docela snadno to může být příjemný společník. Tak třeba vystupuje řadu let na Radiožurnálu Jan Pokorný. Smyslem takové ranní show je zopakovat věci, které člověk slyšel už večer v televizi, a říci mu, co se dnes očekává. Více si rozespalý jedinec do hlavy nenacpe, i když si mnozí programoví tvůrci myslí, že ano.

Jan Pokorný

Bavíme po ránu

Zábavná ranní show je něco jiného. Hned po ránu potěšit a dobře naladit posluchače, to je sen každého šéfa rozhlasové stanice. Humor v rádiu je vždycky těžký, ale bavit po ránu, to je nadlidské. Vše stojí a padá s bavičem. Když nějakého najdete, je to většinou sova a ne skřivan.

A víme vůbec, co člověk po ránu potřebuje a co ho pobaví? Úspěšná morning show se nedá sestavit z výzkumů, tj. z odrazu toho, co bylo a co právě je. Je to vize toho, o čem posluchač ještě ani netuší, že se mu bude líbit. Proto tak propadávají všichni epigoni, kteří zkouší napodobovat Evropu 2.

Pár zásad

Moderátor ranní show hraje po ránu něco jako divadelní představení bez diváků. Nemůže se opřít o potlesk, střílí do prázdna. Jeho dozrávání trvá velmi dlouho, ale jeho opotřebování je naopak poměrně rychlé. Po dvou letech je většina k.o. Koneckonců, je to 500 divadelních představení – každé jiné.

Není recept na úspěšnou ranní show. Může ji dělat jeden člověk, dva i tři. Každý bavič je jiný a z toho, co se osvědčilo ve světě, může přejmout jen pár prvků, které mu sednou. Proto je ranní show každého rádia nenapodobitelná.

Ne každý se hodí na všechno. Někdo má smysl pro interaktivitu, někdo pro suchý anglický humor, někdo dovede být dvojsmyslný. Při stavbě ranní show je třeba vědět, v čem je morning man slabý, a slabinám se vyhnout. Nezbývá, než ji našemu baviči pomoci ušít přímo na tělo. S vědomím, že až odejde, bude nás s novým moderátorem čekat stavba pravidelné struktury ranního programu znovu od piky.

Jednu schopnost však musí mít ranní bavič vždycky. Pozitivní energii. O ni ve vysílání jde především. A v tom je kámen úrazu. Mohu být sebelepší herec, sebelepší stratég, ale pokud nemám tuto od boha danou vlastnost, není mi to v ranním programu k ničemu.

Historie ranních show v Čechách

„Nic si z toho nedělejte, že nemáte svého českého Howarda Sterna,“ řekl mi v roce 2002 na konferenci asociace NAB šéf největší americké rozhlasové sítě, když jsem si postěžoval, že v Čechách je úspěšných morning show jen pomálu. „Ani v Americe jich není dost. Jestli v zemi jako je Česká republika budete mít jednu nebo dvě ranní rozhlasové superhvězdy, bude to víc než dost.“

Zábavná ranní show byla odjakživa důležitým programovým prvkem Evropy 2. Už od prvních krůčků dbal Michel Fleischmann na co nejkvalitnější obsazení rána. Původním ranním moderátorem Evropy 2 v roce 1991 měl být tehdy pětadvacetiletý student práv Jiří Macháček. Podstoupil dokonce kus úvodní přípravy, ale pak seznal, že jeho údělem je spíš herectví než ranní rozhlasová zábava.

Jiří Macháček

Show smutného muže

Práce hlavního rozhlasového baviče proto v první fázi Evropy 2 připadla Vítkovi Pokornému, talentovanému, i když rozervanému všeumělovi, s nímž zrovna cloumal stříbrný vítr lásky k některé z hereček. Už ani nevím, jestli to tehdy ještě byla Bočanová nebo už Brodská. Vítek ty vztahy hodně prožíval, což se promítalo i do vysílání. Tehdy jsem z jeho tragédských výlevů do mikrofonu omdléval pln znechucení, ale s odstupem času si myslím, že Fleischmann tím, že ho v tom podporoval, udělal jeden ze svých nejgeniálnějších počinů. Vítkovy tragedie, o nichž do vysílání neustále vyprávěl, prožívaly všechny tehdejší posluchačky Evropy 2 a nešťastný moderátor, se kterým si mladé umělkyně spíš jen hrály, dostával spoustu dopisů od svých ctitelek. Vítek se stal první rozhlasovou hvězdou v historii soukromých rádií.

Všechno, co se dělo ve Vítkově ranní show, je dodnes základem ranních rozhlasových programů v Čechách – dialogy se zprávařem, pokusy o vyprávění vtipů, denní imprese, improvizace. Navíc s Vítkovou nešťastnou láskou dostala show hned od počátku dominující téma, které procházelo třemi hodinami jeho každodenní vysílací směny a zároveň den za dnem vytvářelo story na pokračování. Už nikdy potom se nepovedlo dostat do českého morning show tak autentický životní příběh. Vždycky to bylo už jen divadélko.

Pokorného vysílání bylo ve srovnání s dnešními produkty spíš chaotické. Michel ho sice vedl k tomu, že by mělo mít alespoň některé pevné body, ale kromě čtení na pokračování z Malého prince zůstávalo všechno jen u improvizace. Výsledkem bylo příliš rychlé vyčerpání talentu, takže přesně ve chvíli, kdy nastoupilo nové rádio Kiss 98, bylo Vítkovo ranní show již hodně vyprázdněné.

Evropa 2 vycházela z francouzských rozhlasových praktik, které odjakživa stavěly na principu „rádia osobností“. Fleischmann se proto snažil udělat z Vítka Pokorného hvězdu. Podporoval ho v psaní textů a pomohl mu s natočením autobiografické písně, polorapu a polomelodramatického útvaru, který se jmenoval Písnička o psovi a kočce – včetně toho, že mu vymohl od belgické skupiny souhlas s použitím jejich melodie. Jenže kromě Evropy 2 píseň, která dostala od kritiky tak brutálně za uši, jako dlouho předtím i potom žádná písnička ne, nikdo nehrál. Když začala vysílat Frekvence 1, přesunuli jsme Vítka k naší spokojenosti do jejího večerního programu, kde se mohl plně věnovat svým zálibám ve všem nadpřirozeném, esoterickém, alternativním nebo dokonce pavědeckém.

I když díky svým nešťastným láskám působil značně neprakticky, stal se z něho v průběhu času dobrý televizní dramaturg. Za ním šly například první ročníky Česko hledá Superstar. A kupodivu napsal i několik románů.

Vítek Pokorný

Úder od Kiss 98

Jestliže bylo ranní show Vítka Pokorného spíše bezbřehé, Kiss 98 zaútočil přesným opakem – pevně strukturovaným ranním programem. Každý vstup byl jasně definován – nejen obsahem, ale i délkou. Vedení dbalo na to, aby v ranním programu nebylo ani slovo navíc. Identifikace, čas, počasí a tu a tam nějaká strohá zajímavost, dlouho předtím anoncovaná stylem „povím vám, že vám povím“.

Klíčovým prvkem ranního programu Kissu 98 byla soutěž. Evropa 2 měla sice taky jednu, tu nejjednodušší, zvanou Měšec, ale ta nebyla koncentrovaná do ranního programu. Cílem Měšce bylo donutit posluchače, aby poslouchal co nejdéle. Během dne moderátoři několikrát sdělili sumu, která byla ten den v Měšci, a po nějaké době volali lidem, jestli vědí, kolik je dneska v Měšci Evropy 2. Kiss 98 na to šel ještě jednoduše. Poměrně vysokou částku mohl člověk vyhrát bez větší námahy, dokonce i bez delšího poslechu. Stačilo, když se do telefonu místo svým jménem ohlásil sloganem „Přeladil jsem na Kiss 98“. Ze soutěže se stala celopražská mánie a dodnes se vypráví historka o tom, že se s tímto sloganem ohlásila do telefonu i asistentka Rádia Vox. Nemusím dodávat, že to byl její poslední telefonát v této funkci.

Soutěž a krátké vstupy, které obsahovaly většinou jen informace o skladbách, času a počasí, jen podtrhly dravost a agresivitu, která tehdy z Kissu 98 vyzařovala. Marně jsme si říkali, že naše ráno je sofistikovanější, pestřejší a zábavnější. Primitivnější Kiss 98 měl až nečekaně velký ohlas 

Martin Hrdinka

Černé odpoledne

Po odchodu Vítka Pokorného na Frekvenci 1 nebylo snadné najít vhodnou osobnost, která by ho nahradila. Jeho nástupce Martin Hrdinka byl bohužel jen hudební DJ. Nic nezkazil, ale také ničemu nepomohl. Opravdu jen málokterá individualita dokáže být vtipná už od šesti ráno. Hrdinka znal dobře hudbu, kterou stanice hrála, uměl se obratně vyjadřovat a měl smysl pro to, aby se hodina opravdu valila dopředu. Nebylo to tak snadné, jak se v dnešní éře naprogramovaných hudebních proudů zdá. S Hrdinkou jsme stále ještě v době, kdy se hrálo přímo z CD nebo z cartridgí. Už jen to, že Martin obsluhoval suverénně techniku, mělo po Vítkových zběsilostech osvěžující účinek. V té době najednou vzrostla role zpravodajství a tehdejší novinářský tým – Jiří Hrabák, Hana Andělová a později i Václav Moravec – se stal hlavním nositelem nového zpravodajského stylu na hranicích serióznosti a infotainmentu.

V tomto mezidobí sehrál důležitou roli Pavel Anděl, který však nevysílal ráno, ale odpoledne. S podporou svých kolegů přinesl do programu Evropy 2 několik nových prvků, které transplantovány později do ranního vysílání, výrazně ovlivnily morning show konce devadesátých let.

Všechno začalo s Martinem Tankweyem. Moderátor Luděk Hrzal objevil zairského přistěhovalce a zpěváka reggae skupiny Babalet, jak vaří čaj (podle legendy marihuanový, jemuž říkal Duna) v Dobré čajovně na Václavském náměstí. Už nevím, čí to byl nápad, ale angažovali jsme Martina na ráno nejdřív jako Rosničku, čili toho, kdo čte počasí. Martin měl totiž kouzelný přízvuk a jeho výslovnost některých českých slov byla komická, ale vždy vyznívala až dětsky radostně. Zprávařka Hanka Andělová pro něj z hecu začala psát takové texty, aby měl co komolit. Jeho výrok, že „z nebe budou padat vložky“ se dostal mezi legendy rozhlasového vysílání. Potvrdila se teze, že se infotainment v elektronických médiích kdysi začal rozvíjet z informací o počasí. Zahraničního dění v té době ještě neznalá česká rozhlasová scéna šla intuitivně týmž směrem.

Neustále usměvavý Tankwey, přezdívaný Bubák, byl zásahem do černého. Jeho popularita u publika rostla, a tak jsme přišli s něčím novým. Vytvořili jsme Bubákův komentář ke dni, kde se Martin díval na českou politiku očima afrického domorodce. Slyšet Martina, jak při výkladu Landovy písně Holky a mašiny vykládá, že nejen on, ale celá Afrika obdivuje „český holky a jejich bratry mašíny“, bylo k popukání.

Začal jsem pro Tankweye psát cyklus o tom, jak Bubák bude kandidovat na prezidenta. Nejdřív měl denně kandidátský projev, a pak cestoval v roli kandidáta po Čechách. K jeho originálním názorům mě inspirovala logika, kterou použil Karel Michal v kdysi populární povídce o mrtvé kočce z knihy Bubáci pro všední den.

Vzhledem k tomu, že Pavel Anděl byl původním povoláním herec, dalo se s ním v oblasti rozhlasové dramatické tvorby dobře experimentovat. Měl k tomu silnou oporu. Fleischmann znal různá francouzská rozhlasová show, tehdejší šéf zpravodajství Jiří Hrabák hrával se značným zaujetím amatérsky divadlo a mně zase lákalo psát na pokračování různé praštěné monology. Napsal jsem jich víc, než se dalo zrealizovat. Ve stádiu zrodu tak zůstal třeba seriál o Kuřplaňkovi a Hulfošnovi, parodie na Vančurovu knihu o Kubovi a Kubovi Kubikulovi, stříknutá Mládkovou písní o Stáně Novákové.

Martin Tankwey

(dokončení zítra)