Dnes má svátek Alois Zítra má svátek Pavla

Leoš Mareš

Nejjednodušší forma humoru

Většina toho, co skeče z té doby obsahovaly, byly parodie. A to nejen v odpoledním programu Pavla Anděla. Čas ukázal, že parodie je jedním z nejsilnějších prvků rozhlasových show. Od padesátých let rádio ztrácelo vliv a vezlo se ve stínu televize. Dokázalo své pozice využít v tom, že se na různých televizních prvcích přiživovalo. Však také většina parodií reaguje na různé notoricky známé televizní pořady nebo televizní osobnosti, mezi něž samozřejmě počítáme nejen herce nebo TV moderátory, ale třeba i politiky nebo jiné osobnosti veřejného života, které se na obrazovkách často objevují.

Výhodou parodie je i to, že není třeba vymýšlet nové náměty. Někdo už je v televizi vytvořil nebo otevřel dávno před námi. Dalším kladem je to, že není třeba vymýšlet složité úvody nebo prokreslovat nějaké postavy. To už udělala televize za nás. Takto získaná zkratka pak dovoluje vměstnat do poměrně krátkého časového úseku zajímavý dialog nebo dějový pohyb.

V rozhlasovém show prvních českých privátních rádií vznikl nový programový prvek, parodický seriál na pokračování, prvek, který později v podobě Ořechovky 90210 nastartoval popularitu party kolem Leoše Mareše.

Rozhlasový seriál má tradici

Se seriály se později roztrhl pytel. Mohli bychom je rozdělit zhruba na dva typy. Andělovy nebo Tankweyovy programové prvky představují typickou one man show. Je to přenesení typického kabaretního prvku 19. století, kterému se v Americe říkávalo stand-up comedy, do rozhlasového prostředí. Kdybychom si to tehdy uvědomili, měli bychom na co navazovat. Vlasta Burian, Jindřich Plachta nebo po válce Jarda Štercl a Felix Holzmann dokázali v tomto žánru udělat řadu inspirujících programů.

Tankweyovy výklady o Čechách a o životě očima afrického lidojeda se ale zrodily odjinud. Nebylo to tradiční rozhlasové divadlo, jak ho známe z prvorepublikových a válečných skečů, spíš potřeba zpestřit každodenní ranní provoz čímsi pravidelným, co by zpestřilo jeho vyznění a posílilo roli moderátora, který neměl takovou mýtickou image jako ti nejslavnější rozhlasoví baviči.

Od Tankewyových skečů vedla cesta k dnes módním ostravským monologům, s nimiž přišlo v roce 2007 Rádio Impuls. Vítek Rotter tehdy napsal a namluvil pod hlavičkou Ostravske impulzi aneb Z Ostravy-Dubiny do každé rodiny několik desítek monologů v už zapomínaném, ale v padesátých letech minulého století oblíbeném stylu lidových vypravěčů.

Rotterovo vyprávění, zhusta se odvolávající na to, co „náš štajgr říká“, později rozvinula Frekvence 1 do podobně laděné série monologů Rudy z Ostravy. Pokud je mi známo, s podobnými myšlenkami člověka z lidu, experimentovala i některá brněnská rádia. Na celoplošná vysílání se však kupodivu rázovitý brněnský hantec ještě nedostal.

Druhým typem rozhlasových seriálů byly dramatizace. Většina soukromých rádii na ně v polovině devadesátých let ještě neměla, byla to doména veřejnoprávních stanic, ale v nultých letech se scénkám pozvolna začalo dařit. Kromě zmíněné Ořechovky byl asi nejznámější bontonský seriál Doňa Mimoňa (zhruba od roku 2002), na nějž mnozí rozhlasoví fanoušci vzpomínají ještě dnes jako na to nejlepší, co kdy v rádiu slyšeli.


Pavel Anděl

Nenapodobitelní Tlučhořovi

Domnívám se, že prvním dramatickým seriálem v soukromých rádiích byla Rodinka alias Tlučhořovi, skvostné improvizace dua Kaiser-Lábus na Rádiu Golem, který jel už od roku 1992 (možná už od listopadu 1991), a existuje dodnes. Tlučhořovi se ovšem vyvíjeli z úplně jiné rozhlasové tradice, ne jako organická součást ranní show. Když se každý den v osm hodin ráno objevili v programu Rádia Golem, trčeli úplně mimo všechno, co se tam odehrávalo. Původně jsme je vnímali jako parodii na normalizační rozhlasový seriál Jak se máte, Vondrovi? a jako na „kamenné divadlo“ rozhlasové dramatické tvorby, luxusní záležitost, kterou si rádio běžně nemohlo dovolit. Chcete-li něco podobného dělat, zjistíte, že to není jednoduchá záležitost. Do takové úrovně se na privátní scéně znovu pokusilo proniknout až někdy v roce 2009 Rádio Impuls, které začalo vysílat každodenní seriál Mezi námi děvčaty, postavený na půdorysu dialogů matky s dcerou s vynikající Jaroslavou Kretschmerovou v rodičovské roli. Brzy se však ukázalo, že náklady na takový projekt vysoko převyšují výsledný efekt.

Zaumná show

Tlučhořovi se stali odrazovým můstkem pro další fenomén morning show devadesátých let, jímž bylo vysílání Rádia Limonádový Joe na frekvenci 90,3 FM. Těžko při tom mluvit o ranním show v pravém slova smyslu, spíš o časném dopoledním stripu. Pamětníci tvrdí, že show začínalo až v osm hodin, protože herci neměli ani sílu, ani chuť brzy ráno vstávat. Pravdou je, že probíhalo mezi sedmou a desátou hodinou.

Ranní či spíše dopolední show Rádia Limonádový Joe vycházelo z tradic malých divadelních forem, které v průběhu osmdesátých let dovedly k dokonalosti divadelní soubory RS Vpřed nebo Sklep. Jednotliví herci měli své role. Jiří Macháček vystupoval jako Dr. Vinetú, Lenka Vychodilová se jmenovala Lemura Lepá a Oldřich Kužílek Olaf Lávka. Tým později doplnily další hvězdy pražské nekonformní divadelní scény – Růžový Bůvol (Jaroslav Dušek), Lucián Krutomluv (Lumír Tuček), Kolopějka Vděčná (Jana Tučková), Renata Pařezová (Ester Kočičková) a Bodrum Bodrum (Fero Kalina). Později se připojil ještě výrazný Tomáš Hanák jako mistr Kalina. Už sama jména říkají o programu ranní show víc než dost.

Styl Limonádového Joe bylo možné označit za „divný humor“. Improvizované skeče nebo přednatočené scénky směřoval režisér Dušan Všelicha do zvláštního prostoru, který byl jakoby mimo realitu. Skoro nikdy nikdo prvoplánově nereagoval na právě probíhající společenské skutečnosti. Pokud se jich dotkl, zasadil je do bizarních souvislostí zaumného světa, v němž se program odehrával. Vedly se bezbřehé dialogy, které měly blízko absurdnímu humoru, využívaly banalit, povýšených na věci významné, místy se dokonce zdálo, že moderátoři jen tak z cesty plácají, co jim slina na jazyk přinese. Někdy to znělo jako záznam představení nějakého divadla off-off-Broadway. Jindy jako hra na rádio. Mezi tím se objevovaly rubriky jako Hitparáda Blbého Huga, v níž míchal Jiří Macháček několik skladeb do sebe a někdy i přes sebe, nebo Erotické rozcvičky, které Cvičumělka vedla na texty z Kamasutry za doprovodu největších děl vážné hudby. Legenda vypráví, že herci občas odmítali vysílat už zaplacenou reklamu, protože je příliš rozptylovala.

Silnou zbraní hereckého týmu Limonádového Joe byla fikce, úzce propojená s autentickou událostí. Traduje se například, že při volbě prezidenta stanice fiktivně reportovala o aktuálním dění ve Vladislavském sále. Celý „přímý přenos“ spočíval v tom, že na chodbě se zajímavou akustikou, která byla v budově, odkud rádio vysílalo, umístili herci televizor, u něhož seděl „reportér“ Jiří Macháček, který s redaktorem ve vedlejším studiu vedl obvyklé řeči a fráze televizních zpravodajů. Macháček komentoval dění ve Vladislavském sále opravdu bizarním způsobem: „Milí posluchači, právě podlézám pod židlemi poslanců, to je smrad, to byste nevěřili…“, ale jeho projev byl natolik uvěřitelný, že do rádia volali z ČTK, jak je možné, že stanice má na Hradě reportéra, když není akreditován.

Zvláštností ranního show Limonádového Joe byl obal, především identifikace stanice, jimž se říkalo eFeMka. Vznikala spojením vysílací frekvence rádia se slovy, začínajícími písmeny F a M, na základě komikových zvuků, buď v souladu nebo kontrapunktu se sdělením. Klasickým příkladem může být scénář eFeMka, které vzniklo po tom, co na karlovarském festivalu natloukl režisér Jiří Menzel jednomu hudebnímu producentovi:

1.ostré práskání biče

2 Sbor recituje: Píchni ho, řízni ho, pusť mu krev!

3 bič a zakvílení

4 Slogan: 90,3 FM – fandíme Menzelovi

Podobné zvukové instalace zdaleka překračovaly obvyklou představu o jinglech – staly se spíše programovým prvkem. Podobné kreace, za nimiž stál zvukový mistr Hynek Nováček a staniční hlas Rádia Limonádový Joe Robert Nebřenský, se už nikdy nikdo nepokusil napodobit.

Jestli se o rádiu říká, že je to divadlo pro uši, tak Rádio Limonádový Joe bylo takovým rozhlasovým divadlem ad absurdum. Mělo svůj úzký okruh nadšených posluchačů, především intelektuálů ve věku mezi třiceti a čtyřiceti roky, z nichž část byla totožná s okruhem publika Rádia 1, jehož ranní program byla naopak koncentrovaná deprese. Vzpomínám si, jak jsem si v polovině devadesátých let jednou naladil Rádio 1 v sobotu v sedm ráno. Moderátor se tam zrovna radil s jedním z posluchačů jak se máznout čili podřezat si žíly. To příjemnému vstávání určitě nepomáhalo, zatímco intelektuální švanda Rádia Limonádového Joe dokázala stejný typ nekonformních posluchačů pobavit. Bohužel, byla až tak výjimečná, že stanice časem přišla na buben.

Od Anděla k Pokondrům

Dalším prvkem ranní show, který v rádiích zdomácněl především v první polovině nultých let, byly tak zvané vytáčecí nebo nasírací telefony. Princip jednoduchý: zavolat do nějakého úřadu a vytočit člověka na druhém konci buď naprostým nesmyslem nebo šíleným způsobem komunikace ve stylu komických skečů, které kdysi předváděli Felix Holzmann nebo Lubomír Lipský v roli vrátného Hlustvisiháka. Když se takový dialog povede a člověk na druhé straně nakonec rozčileně praští telefonem, může se zlomyslné publikum u přijímačů po ránu dobře pobavit.

Pavel Anděl v odpoledním programu objevil i další důležitý zábavný prvek – sex. S Luďkem Hrzalem rozvinuli erotický odpoledníček, který v pozdějších letech ovlivnil hlavně noční vysílání, ale v soft podobě se od nultých let projevoval i v denním programu Frekvence 1. Ale to je jiná kapitola.

Andělova „tankweyovská“ odpolední zábava nepochybně přinesla důležité prvky pro další vývoj ranní show v Čechách. Pavel přišel do hudebního rádia a když v odpoledním vysílání skončil, byla to úplně jiná stanice, v níž hrála důležitou roli zábava všeho druhu. To, co po něm na Evropě 2 následovalo, morning program Těžkýho Pokondra, trend zábavného rádia dokonal a přenesením zkušeností z Andělova odpoledne způsobil úplnou revoluci v českém éteru.

Jiří Hrabák, který byl v té době už ředitelem programu Evropy 2, pomohl dvojici postavit dobře strukturované schéma. Jeho základem byl postup, typický pro nejpopulárnější americké ranní programy. Roman Ondráček většinou rozehrával dialog, Miloš Pokorný (po Vítkovi a Janovi třetí Pokorný v českých ranních show!) smečoval a Ondráček se pak jeho vtipu zběsile zachechtal. Bylo to jednoduché, ale účinné klišé.


Těžkej Pokondr

Těžký Pokondr na vrcholu sil

Byli jsme v té době na vrcholu hravosti, a tak se objevoval jeden nápad za druhým. Hrabák pro ně například vymyslel postavu úplně blbého suchara inženýra Vrbského, který občas volal do vysílání a oba moderátory neustále kritizoval a peskoval za úplné maličkosti. Já jsem přišel s postavou docenta Karla Pittermanna, světoběžníka, který se zná s každým od anglické královny („Při šálku mátového čaje mi Alžběta řekla…“) po čečenského prezidenta („Pan prezident mi prozradil, že víc než jeho současná funkce by ho bavila šašlikárna někde na náměstí v Kolíně nad Rýnem.“), neustále cestuje po světě a do Evropy 2 volá zaručené zprávy z nejvyšších pater světové politiky nebo naopak dojmy přímo z ulice.

Podobné figurky se staly nedílnou součástí programů Těžkého Pokondra a dvojice je později přenesla i do svého odpoledního programu na Rádiu Express. Jejich síla stála a padala s tím, jak výrazně byly definovány a jak telefonující osoby dokázaly tuto definici dodržet. Čas ukázal, že takové postavičky musí mít specifické hlasové vlastnosti (šišlání, ráčkování apod.), musí do své řeči vkládat specifická pomocná slůvka a lehce je nadužívat (například Standa Berkovec kdysi v rádiu vystupoval v roli lehce senilního dědka, který za každou větou šišlavě říkal „víš, co?“) a musí umět své někdy neobvyklé názory pointovat. Normální hlasy musí být v morning show vyhrazeny moderátorům nebo zprávařům.

Oba pánové přišli s další později nadužívanou telefonní ptákovinou, s buzením na objednávku. Našla se až překvapivá spousta zlomyslníků, kteří dali dvojici tip na kamaráda nebo příbuzného, jehož reakce po probuzení potěšila všechny, jichž se to netýkalo. Variant na pokondří buzení jsem v následujících letech slyšel až moc. Vždycky to byl skoro zaručený úspěch.

Každodenní show Těžkýho Pokondra jsme poměrně rychle zalidnili celou armádou bizarních postaviček, Miloš Pokorný využil své schopnosti napodobovat Karla Gotta a četl jeho hlasem zprávy o počasí, ale z dnešního pohledu nejpřevratnější byly příležitostné akce, které dvojice vymýšlela. Přímý přenos ze závodu v pojídání feferonek nebo z běhu několika desítek účastníků bez bot, ale zato v bílých ponožkách, patří mezi klasické momenty českého rozhlasového vysílání. Pro jejich ranní show byl příznačný až reportážní pohyb po Praze – dialogy s lidmi, rozdávání lístků na koncertech nebo vytváření určitých situací. Ukázalo se, že rčení, že výjimka potvrzuje pravidlo, má i v ranní show své místo. Pravidelné schéma by se mělo občas narušit nějakou atraktivní, dostatečně předem promovanou změnou.

Domnívám se, že první rok vysílání Těžkého Pokondra (1995) je a asi ještě dlouho bude svou kvalitou historickým vrcholem ranních show v českém éteru. Jestliže jejich výkony dnes zastiňuje Leoš Mareš, je to především proto, že dvojice nikdy nepochopila rozdíl mezi rádiem a televizí, takže nikdy nedokázala použít televizi jako podporu své rozhlasové show. Byla v ní vždycky špatná. Ke své podpoře Pokondři dovedli využít jen desky s parodiemi na vyžilé světové hity, ale i to bylo ve své době hodně.

V půlce druhého roku ranní show Těžkého Pokondra na Evropě 2 bylo celkem jasné, že dvojice končí. Ranní vstávání je přestalo bavit a toužili po vedoucích funkcích. Když se jim jejich sen povedlo naplnit, získali pro ranní program sourozence Gondíkovy. Adéla s Daliborem nebyli špatní, ale doplatili na to, že v kreativitě zůstali za svými předchůdci. Byli moc obyčejní, hodní a milí – a podobných show bylo v Praze v té době několik.

Totální úspěch Leoše Mareše

Leoš Mareš neudělal nic jiného než to, že v první fázi plně aplikoval principy, které používali jeho předchůdci na Evropě 2. Témata byla jiná, ale podstata formátových prvků rozvíjela to, s čím přišli jeho předchůdci – Mrázek-ústředna a telefonický test věrnosti patří do kategorie nasíracích telefonátů, ale zůstaly i seriály, různé parodie a napodobování výrazných hlasů (jen Gotta nahradila cikánka). To nové a neopakovatelné na jeho show byla integrace více osob do programu. Zatímco Pittermann nebo pitomý inženýr Vrbský byli vkomponovanými vložkami do show Těžkýho Pokondra, Mareš definitivně zrušil hudební formát, zboural hranice mezi rubrikami a stal se principálem party, kterou tvořil původně zprávař Patrik Hezucký a hlasatelka počasí, „cikánka“ Renáta Kajdžas. To byla jeho revoluce.

I když měl Leoš Mareš na začátku nultých let opravdu výraznou pozici (Evropa 2 v té době definitivně expandovala do celé republiky, takže ho na rozdíl od Pokorného, Anděla, Pokondrů a Gondíka už slyšela celá země), byl to původně jen ranní moderátor, který po večerech v kožichu snaživě objížděl republiku a vystupováním na diskotékách zvyšoval popularitu svou i své stanice. Zásadní změna přišla až s okamžikem jeho vstupu na Novu. Poprvé se při tom ukázalo, jak mocný nástroj je ve srovnání s rádiem nejsledovanější televizní stanice.

Byla to Nova, ne Evropa 2, kdo vybudoval z Mareše legendu prvního desetiletí druhé tisícovky let. K Marešově cti slouží, že neopustil ranní vysílání Evropy 2 a šikovně dokázal posilovat její image i prostřednictvím televize. Jako nikdo předtím pochopil, že vzniká provázanost mezi médii a jeho osobou, kterou dokáže využívat tu ve svůj prospěch, tu ve prospěch médií. Je jedním z mála moderátorů posledních dvaceti let, který pochopil vztah mezi zábavou a marketingem. Proto dokáže existovat, i když má v roce 2012 jeho ranní směna hodně daleko do svých nejlepších časů.

 

A vítězem je…

Přesto skoro nikomu nedochází, že morning show Evropy 2 není v dnešní době nejsledovanějším ranním programem v českých rádiích. Toto prvenství připadá už řadu let Impulsovým, „rodinnému“ morning show Rádia Impuls. Honza Daněk a Jitka Vlková staví svůj program na přesně strukturovaném schématu, které nabízí v lékárnicky vyváženém mixu informace, infotainment a zábavu. Jako většina nejúspěšnějších programů pro střední generaci vytvářejí koncept rodiny – třetím do party je „zuřivý reportér“ v roli, která ho posluchačům nevyřčeně staví do pozice syna. Jestliže silnou stránkou Marešova show je improvizace, síla Impulsových tkví v schopnosti vytvářet zábavu i na několikavteřinovém prostoru a v posledních letech i v údernosti lukrativních soutěží. Je to ostatně jediný způsob, jak spojit zábavu a solidní zpravodajství do jednoho vzájemně se nevylučujícího celku.

Autor Josef Vlček

Foto týdne

Jste náš host číslo

9685576

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz