Tony Linhart

Ve velkém sále Gongu v pražských Vysočanech proběhl koncert Pocta trampské písni jako živý večer pravidelného pořadu Tony Linharta na Country radiu – Ozvěny táborových ohňů. Už místo bylo zvoleno příznačně, protože gong je výrazný melodický nástroj a naplněný sál natěšených lidí se skutečně pěkně nahlas ozýval společně s muzikanty na podiu. Většina diváků či posluchačů většinu písní znala a byli mnozí, kteří zpívali v hledišti jednu píseń za druhou, ať už ji na podiu pěl kdokoliv.

Tony Linhart po přivítání diváků připomněl, že večer je věnován druhému největšímu trampskému skladateli předválečné doby ( kromě Jarky Mottla) Jaroslavu Novákovi, jehož syn za velkého potlesku usedl do první řady a jistě měl radost i za svého tatínka. Pavel Hurt pak zazpíval asi nejznámější Novákovu píseň Hvězdička, se kterou v trampském dávnověku – z dnešního pohledu – vyhrál v roce 1931 Settler Club v žižkovském hotelu Tichý písničkovou soutěž.Pavel Hurt si pak pozval Oldu Dolejše a Emila Pinďu Makala, se kterými tvoří trampskou kapelu Sekvoj a odstartovali nádherný večer, který především odpověděl na to, proč jsou v trampských písničkách tak důležitá slova, protože mluví ze srdce za ty, kteří je zpívají.

Po Sekvoji a přídavku Ahoj Karolíno se sál rozburácel znovu, aniž by druhé trio v programu zahrálo jediný tón – na podium totiž přišel čerstvý sedmdesátník Miki Ryvola, doprovázen dvěma Nezmary – Pavlem Zajícem s dvanáctistrunkou a Jimem Drengubákem s kontrabasem. Jim oznámil publiku, že dohromady je jim 183 let a vyhlásil populární kvíz, ať lidi uhodnou, kolik je komu. Ještě napověděl, že nejmladší z trojice stojí ( Zajda s Mikim seděli), ale místo kvízu lidi radši zpívali a usmívali se na tři legendy, zvlášť na Mikiho, který nezapomněl připomenout i svého bratra Wabiho, který sledoval vystoupení a byl přítomen nejen na nebesích nad Gongem, ale i v srdcích a hlasivkách sálu. A pak už to šlo ráz na ráz – Jarní kurýr, Poslední míle, Tunel jménem čas, Země tří sluncí, hymna Old Boys expedition s mohutným „ V údolí“celého Gongu, něžné Září i chlapské Panebože vod tý lásky zachraň nás, Wabiho Tereza, kterou všichni zpívali chvíli i bez kytar a protože bez přídavku nemohl odejít nikdo, přišel na řadu zlatoklíčácký finálový song Poslední se píseň zpívá.

Po přestávce, během které byl v předsálí k mání záznam Novákových šlágrů z let 1929-1931, přišla Jitka Vrbová se Standou Chmelíkem a Pocta trampské písni byla zhmotněna do zpěvu, který v této zemi zní už léta letoucí.Vzpomněli nejen na Duo Červánek, k jehož odkazu se skromně,ale velmi správně hlásí, ale Jitka připomněla Evu Olmerovou , která - stejně jako Jitka – rozdělovala svůj velký talent mezi trampskou píseň a jazz. A když společně se všemi v sále znělo „ ale trampové, do smrti nejdelší“ , bylo jasné, že jinak se ani tenhle koncert jmenovat nemohl.

Poslední v řadě byl Pacifik, který téměř symbolicky ( nebo symptomaticky) začal Blátivou cestou, neboť i tak lze nazvat peripetie a osudy trampských písní v zemi, která má proč být hrdá na to, že zrodila fenomén, který nám mohou ve světě závidět. A Helena Maršálková, Marcela Voborská, Andělín Honza Fruehauf i zakladatel a autor Tony Linhart potvrdili, jak blízko mají trampské písničky od vážnosti ke smíchu, právě tak, jako se nám to děje v životě. Pocta trampské písni totiž byla současně poctou životu.

Foto: František Heřman