Čtvrtek: PRAGUE INTERNATIONAL MUSIC FESTIVAL UNITED ISLANDS ČESKÉ SPOŘITELNY začal skleničkou šampaňského ve dvoraně Nosticova paláce. Mezi dvěma ženami uvádějícími celý festival, jedné civilně oblečené a druhé v černém rouchu a mohutném černém klobouku, byla ministryně kultury Alena Hanáková. Primátor tu nebyl a stručně promluvil starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký, druhý garant festivalu. Téměř přes rameno se mu díval bronzový kůň v nadživotní velikosti od Karla Nepraše (+), který je verzí pomníku Jaroslava Haška na Žižkově. Hašek tu je ve zdi a kůň pokračuje v další místnosti. Až se někdo z vás stane ministrem nebo ministryní kultury, a toto místo je přeobsazováno nejčastěji, tak si toho všimněte.

"Sezame, otevři se" - ministrině kultury Alena Hanáková a starosta MČ Prahy 1 jako garanti festivalu symbolicky otevírají bránu dvorany Ministerstva kultury pro návštěvníky zahajovacího koncertu festivalu United Islands České spořitelny.

Ministryně kultury Alena Hanáková při zahájení festivalu zdůraznila otevřenost budovy Ministerstva kultury pro kulturní akce i v následujícím období.

Zahajovací koncert United Islands ČS otevřela skupina Lanugo.

Při slavnostním zahájení UIČS - minisryně kultury Alena Hanáková a pořadatel festivalu Martin Voňka spolu s dramaturgem Davidem Gaydečkou.

Na scéně zvukaři už vyladili mikrofony a nástroje (všimli jste si, že zvukaři už jsou důležitější než muzikanti a zpěváci?) česká kapela Lanugo spustila příjemnou muziku. Byl to rock, folkrock, jazzrock? Promiňte, žánry se už tak promíchaly, že se v tom vyznají jenom kritici a ti ještě většinou bývají specialisté, vyjma Jiřího Černého, který mluví do fšeho.

Skupina Lanugo

Zpěvačka skupiny Lanugo Markéta Foukalová.

Na zahajovací koncert přišli i posluchači s kočárky

To není "Otík z Vesničky mé střediskové", ale miminko s "protihlukovou ochranou". Pohoda pro všechny.

Jako druhá zahajovací kapela se představila skupina Luno.

Josef Kobra Kučera s bronzovým koněm Karla Nepraše v areálu Ministerstva kultury.

Bylo tu dobře, ale já jsem chtěl stihnout ve Vagonu Drtikol. Pamatuju si Vagon, který vypadal jako vagon a byl tu jazzový klub. Teď je tu všehochuť klub a na stěnách je Pop Muzeum vyplněné foto i textovou dokumentací. A nejznámnější světoví i čeští interpreti mají svůj ksicht vyvedený na zdi coby fresku. Impozantní. Drtikol drtil tóny na tvrdo, až jsem si musel vypnout sluchátko. Ale potěšili mne. Do chvíle, než jsem musel zase stíhat tramvaj na Malostranské náměstí.

Malostranská beseda je moje srdeční záležitost. Interiéry jsou laskavě krásné, v předsálí muzikantské scény si usednete na thonetky, upíjíte pivo, díváte se na ošklivé obrazy a bavíte se chvíli s Frantou Heřmanem a pak druhou chvíli s Vaškem Koubkem. Abych nekřivdil pořadatelům svým názorem na výtvarno, kterému rozumím více než muzice, tak musím konstatovat, že na chodbě jsou fantastické sochy z kovových spletenců od Marina Vavryse.

Slovenská skupina Silo a lampa svieť! hrála v Malostranské besedě.

Slovenská skupina Silo a lampa svieť!, což je zajímavý imperativ, jenže netuším o čem a pro co, ale muzika byla srozumitelně laskavá, i když, jak to už doba přináší, tvrdá. Trochu mi sice duněla lebka, ale bylo mi líto vypnout sluchátko, když z té vyladěné muziky bylo zpěvákovi rozumět o čem zpívá a slova ještě k tomu dávala smysl.

Z refýže jsem se díval na Malostranskou besedu z venku – a musím opakovat: Je krásná. Zatím co místo Malostranské kavárny, která byla laskavým protipólem, je shluk prázdných místností (7 hostů) v něčem co se jmenuje STARBUCKS COFFEE. Ale tam nehraje žádná muzika, zatím co pražské hudební kluby jsou všem pro radost. Ještě k tomu radost zadarmo.

Skupina The Colorblinds při večerním přestavení v Lucerna Music Baru.

Ale již předtím se odpoledne The Colorblinds představila na Václavském náměstí na takzvané ochutnávce festivalu. Zpěvák Adam Mišík se coby muzikant "potatil".

Jiří Wehle

Folková dvojice Vasilův rubáš

Elfy

Metoděj Konstantin, kterého Mike našel na Slam Poetry, velmi zajímavý performer.

"Ochutnávka festivalového dění" se opravdu vydařila - "Nesmírní lidé" jako první nasadili tvrdší tóny.

Foto: František Heřman a Otýlie Diatková

Věra Martinová

Tak trochu jinak. PORTA je sice hlavně o muzice, ale nejen. 46. ročník není nic kulatého, ale životopis PORTY byl tak trochu jako kvadratura koule. Když v roce 1971 prosadil tehdejší ředitel kulturáku zákaz PORTY v Ústí n/L, prohlásil: „PORTA bude jenom když přijedu do kulturního domu na bílém koni.“ A festival začal putovat. V Karviné jsme nesehnali bílého koně, abychom ho soudruhu řediteli poslali a tak nemohl vyject do schodů až k místu upadající kultury pod jeho vedením.

Ale ke kořenům. Když přišel Jiří Šosvald s nápadem uspořádat festival „Country & western“, spojil se s Jaroslavem Velinským (Kapitánem Kidem). Protože v Československu bylo více trampských sborů (jednotlivci a dua se do soutěže nepřijímali) než country kapel, o folku ani nemluvě, jedině nezničitelný Spirituál kvintet, neplatil ještě pozdější Kidův bonmot : „Folk PORTU spolk!“ U toho polykání byl hlavně Jupp Konečný, ale byl to také on, kdo projížděl republikou a hledal místo pro další „portování“.

Náplava s Kapitánem Kidem

Mirek Kovářík

Když se po pádu komunismu PORTA vrátila do Ústí, všichni jsme to považovali za morální imperativ a spravedlnost. Pardon, ne všichni, ale PORTA se vrátila s plnou parádou, a když jsem letos procházel městem od pódia k pódiu a slyšel tu spoustu kapel a muziky, vyjeli jsme lanovkou na Větruši, kde se odehrávalo autorské klání. Já s Fedorem Ňufem Skotalem, který byl prvním šéfredaktorem dnes nejstaršího časopisu o té naší muzice. Kid, vymyslitel „Portýra“ ,byl po rodinné tragédii (automobilová nehoda liberecké kapely Boot Hil v roce 1970, pozn.red.) vyšinutý a Miki Ryvola, který měl dělat grafiku, se v rámci svého jemnocitu taky sesypal, a tak jsem se té práce ujal já.

Za několik desetiletí se u portovní fortny vystřídala velká řada „portýrů“, kteří na rozdíl od těch, co postávají před vstupem do hotelu nebo v sutaně vpouštějí do kláštera, byla v oblečení vhodném do přírody. Letos jsem si poprvé v životě koupil „Portýra“ za 10 Kč, což jeho první šéfredaktor odmítl.

Druhé číslo jsme už dostali zadarmo při tradičním setkání „V pravé poledne“, kde se mísí geronti ze zakladatelské generace s mládím, které v muzikantské tradici PORTY pokračuje. Konalo se v Churchillově vile. Winston ji ale nepostavil, ani neobýval. Palácovou vilu si nechal postavit uhlobaron Ignaz Petschek. Vlastnil i pozemek, na kterém je ústecké letní kino, místo závěrečných maxikoncertů Mezinárodního festivalu PORTA. I ten letošní.

Po kořenech se vypravíme k pramenům. Bez Luďka Munzara. V knihovně Petschkovy palácové vily je kolem dokola pod stropem basreliéf, který vypadá jako vyřezaný z lipového dřeva, ale je to mistrně provedená několikavrstevná štuka. Na ní je Labe až do Hamburku se všemi významnými „zastávkami“. Včetně Porty Bohemiky, která dala festivalu jméno. Je to kaňon, na který je krásný výhled z hospody od Dubického kostelíka, kousek od mé mateřské osady, ze které jsem ovšem byl vyloučen (protože hrával divadlo, pozn.red.). Na štuce je zachycen i „Vodopád nad Vaňovem“. Ve spojených osadách Země nikoho jsme zpívali : Ve Vaňově na konečné šestky eliny, stojí hostinec, jenom jediný… Píseň složil „Habásko“, který se na zimních hospodských vaňovských čundrech jako už vyzrálý traper objevoval.

Letošní PORTA byla věnována renesančnímu umělci Jaroslavu Velínskému, „vynálezci“ moderní trampské písničky, zlidovělému autorovi. Když na jeho počest zazpívaly „Stařenky“, původní sestava Schovanek včetně Jarky Čapkové, mistrně ovládající banjo, tak jsem si vzpomněl na Honzu Krisťáka Čapka, zakladatele první dívčí country kapely, ale předtím prvního vítěze soutěže v trampské písni na PORTĚ 1967 s kapelou Mohykáni. Kapitán Kid se o fous nedožil osmdesátin. Škoda. Ale před ním odešli kamarádi spolutvůrci Wabi Ryvola, Jarda Studený, Jarda Dvořák a řada dalších.

Stařenky s Jarkou Čapkovou

Bob a Bobci

Mrzí mě, že Kid nenapsal dějiny PORTY, nebo alespoň senzitivní komentáře k těm, které vyšly a jsou vzácnou faktografií. Kid se svým jedinečným smyslem pro humor a neurážlivým sarkasmem by jakýkoliv text povýšil. Ve výčtu všeho, tedy všech oblastí umění, ve kterých zanechal hluboké a trvalé stopy, jak by řekl idiotský kritik, za kterého se považuji, chybí to, že dělal i kreslený humor. A ještě se strefoval do svého oblíbeného muzicírování, trampování a portování. Přijměte malou ukázku, která vám vylepší mé historicko-sentimentální vzpomínání.

P.S. z Internetu:

Porta s.r.o. byla založena v roce 1994 a stala se významným dodavatelem chemických výrobků, zejména specialit pro chemický, farmaceutický, kosmetický a potravinářský průmysl. Porta s.r.o. zastupuje v České republice řadu zahraničních výrobců z Evropské unie, USA, Japonska a jihovýchodní Asie. Snahou naší firmy je poskytovat zákazníkům co nejlepší komerční i technický servis.

V úloze člena poroty autorské Porty jsem se letos do Ústí nad Labem vydal pošesté. Nicméně moje osobní pocity se ode dnů, kdy jsem se tam chystal poprvé, nijak výrazně nelišily. Napjaté očekávání, jak se podaří organizace, která vskutku není snadná, jaké bude počasí, které hraje nezanedbatelnou roli pro celkovou náladu a atmosféru a hlavně – jací budou letos autoři a jejich díla, to mne zajímalo jako každoročně. Je to ostatně přirozené – s každým dalším rokem se v porotě přesvědčujeme, že nic není dáno předem, nic se beze změny neopakuje, autorská produkce se mění, mění se i témata, po kterých autoři sahají, jde tu skutečně o odraz života, jak jej žijeme - a to je dobře.

Rok 2012 přivedl do ústeckého finále celkem 29 písniček a dlužno poznamenat: velmi rozmanitých. Některé rysy však měly společné: jak konstatoval populární Petr Novotný, který letos zasedl v té části poroty, která počala první půlku své práce v atraktivním prostředí vyhlídkové restaurace Větruše s nádherným výhledem na celé Ústí – texty se v naprosté většině vyznačovaly vysokou teoretickou úrovní, jinak řečeno – verše někdy dosahovaly až profesionální úrovně. Dalším společným rysem – již po několik let – je muzikantská bravura soutěžících. Jednak pokud jde o kompozici písní, tak jejich interpretaci a nezřídka i pozoruhodná aranžmá, jde-li o kapely.

Skupina Marod, první vítěz autorské Porty s Petrem Novotným 

Mirka Mischeková, druhý vítěz autorské Porty

Práce poroty není snadná: je velmi obtížné seřadit písně tak rozmanité, odlišné jak co do žánru, tak co do hudebného zpracování, srovnávat projevy sólistů s doprovodem kytary s početnějšími kapelami, či dokonce vokálními uskupeními bez nástrojů. Nicméně poprali jsme se s tím úkolem podle nejlepšího vědomí a svědomí a kupodivu ani za uvedených okolností jsme neměli problém se shodnout.

Jednou větou: vyskytlo se několik písní, které na první pohled neměly šanci, následoval početný střed – kvalitní díla, která však neměla onen potřebný náboj, nápad, nadhled, popřípadě provokaci - a konečně několik takových, která se něčím odlišila, měla něco navíc. Nebylo jich mnoho, ale i tak bylo velmi nesnadné z nich vybrat jednu, tu vítěznou. A tak – za dobu mého působení v autorské porotě Porty poprvé – jsme sáhli k netradičnímu řešení, které nebylo výsledkem nějaké diskuse, ale naopak čistě matematického postupu: vítězové byli dva – skupina Marod s písní „Stodolni“ a Mirka Miškechová (Slovensko) s písní „Teleport“. Zvláštní ocenění – Ústecký stříbrňák – si odneslo duo Barták/Smrčka za píseň „Na Matějský pouti“.

Clarymore

Vasilův rubáš obdržel interpretační Portu

Celkově lze říct, že ročník 2012 byl kvalitní, autoři se věnovali jak originálním nápadům, tak ale i vážnějším tématům, jako je kritika nekalostí naší doby či ocenění svobody jako nejvyšší lidské hodnoty. Bohužel – stejně jako loni musím závěrem konstatovat: kde jsi, písničko trampská, či nefalšovaná country? Ani špendlíčkem nevyhrabeš... Není to důsledkem práce porot předkol Porty? Nevím, ale pamatuji doby, kdy o novinky v trampské tvorbě nebyla nouze ani náhodou...O tom jsem však psal i na našem webu už při jiných příležitostech.

Ať žije Porta 2013 – snad se urodí i na políčku trampském.

Miss Porty

V pravé poledne na Portě - vpravo stojící Míra Navara

Lidické náměstí z pohledu soutěžících

Rozloučení s Kapitánem Kidem

Hrob Kapitána Kida, jemuž byl věnován úvodní večer letošní Porty

Foto: Jindřich Šrejber

Jedna z mnoha vystupujících je i zpěvačka Monika Načeva

Pražské ostrovy na hudebních vlnách festivalu United Islands České spořitelny. Festival odstartuje již ve čtvrtek 21.6. Klubovou nocí a pokračuje v pátek a v sobotu na ostrovech! I když festival čekají desáté narozeniny až příští rok, už letos se dostal na úctyhodné číslo deseti scén s více než 200 hudebními projekty. „Letošní ročník bude opravdu jedním z nejsilnějších a doufáme, že se naplní naše motto z televizního spotu a během jeho konání se všichni sejdeme na ostrovech!“ říká v narážce na povedený festivalový spot tisková mluvčí festivalu Barbora Šubrtová.

Informace o všech kapelách včetně 36 ukázek najdou návštěvníci ve festivalovém Partner passu, který bude opět v prodeji od začátku konání festivalu. Pro letošní rok připravili pořadatelé novou podobu Partner passu s konceptem klasického CD a velkého katalogu.

Pražské ostrovy na hudebních vlnách festivalu United Islands České spořitelny. Festival odstartuje již ve čtvrtek 21.6. Klubovou nocí a pokračuje v pátek a v sobotu na ostrovech!

Porta začala před pětačtyřiceti lety - v roce 1967. A letos poprvé se musela vypořádat se skutečností, že mezi diváky, muzikanty či hosty nebude jeden ze zakladatelů festivalu Kapitán Kid. Odešel, jak Indiáni krásně říkají „ do věčných lovišť “, ale nebyl by to Kid, kdyby neudělal něco, řekněme netypického. Letos by oslavil osmdesátku, Porta mu tedy chtěla věnovat úvodní večer, Kid s elánem sobě vlastním sestavil dramaturgický plán a protože bylo jasné, že to má být jeho večer, vybral z toho velikého balíku písniček, které kdy napsal,takové, které chtěl při oslavě svých osmdesátin slyšet a současně i řekl, kdo by je měl zpívat. A umřel, ačkoliv si to asi nikdo z jeho kamarádů neuměl moc představit.

Ve čtvrtek 14. června 2012 letošní ročník mezinárodní Porty odstartoval v Divadelním sále ústeckého Domu kultury. Začal Vlajkou a ústecká Náplava, s níž Kapitán Kid tuto trampskou hymnu mnohokrát hrál a zpíval, společně s hlasy naplněného sálu zahájila večer nazvaný Potlach s Kidem. A nejen díky obrázkům Kapitána Kida, promítaným na velké plátno v pozadí jeviště, nejen díky písničkám, které si mohli diváci zpívat s sebou, nejen díky Kidovým citátům, kterými moderátor večera Vladimír Vejce Čech prokládal průvodní slovo to byl skutečně potlach s Kidem a jen občasné otočení hlavy, kde vlastně sedí ten prošedivělývšeuměl v námořnickém tričku – bylo zbytečné,protože neseděl nikde a přitom byl všude.

Potlachem s Kidem v imaginární Kidově pracovně provázel Vladimír Čech

Ústecká Náplava

Po Náplavě a tmě v sále, do níž zazpíval Kidův hlas, přišel další člověk, kterého si bez spojení s Portou těžko představit – Mirek Kovářík - a byl to zase ten, který umí verše říkat tak, že kdokoliv je slyší jim rozumí.A po něm se střídali u mikrofonů ti, na něž Kid myslel při přípravě potlachu a na něž se bez debaty všichni těšili: Helena Maršálková s Tony Linhartem dali zaznít Šlajfce pro štěstí nebo třeba songu Adieu lásko, Stařenky, což je název čtyř Schovanek a Vláďa Čech se ostýchal to vůbec vyslovit, protože s Vandou Čehovskou chodil do školy, holky ( s prominutím) to rozbalily tak, že sál bouřil při každém sólu a bylo jasné, že stařenky vypadají jinak. A když přišla i Jarka Čapková s banjem, jejíž muž Krisťák kdysi v minulém století Schovanky založil, ovace vrcholily. Logicky, protože po pětici dam přišla osamělá legenda Miki Ryvola a hlasem staženým neobvyklostí chvíle zazpíval nejen Zemi tří sluncí, ale připomněl i legendární Island a smečku kolem Kapitána Kida. Musel přidávat, protože to přece ani na Potlachu s Kidem jinak nešlo a nemohlo jít.

Mirek Kovářík

Helena Maršálková

Tony Linhart

Stařenky

Miki Ryvola

Po přestávce opět zazněl Kidův hlas – tentokrát při Tenisovém songu, který oživil baletní pár Margarity a Slávy Pleškových. Tančili na forbíně jeviště, vybaveného nejen mikrofony, ale i dekorací přeplněné knihovny, jak si pan spisovatel Jaroslav Velinský vymyslel – ale hlavně zasloužil.

Přišli Riders Hoppers v tradičních světlých stetsonech a po chvíli se k nim v černém klobouku přidal i Petr Kocman, který o písničce Pošťák prozradil, že ji zpíval v devíti letech – a až teď. A zahostoval si i u další legendy ( taky si vysloužila transparent v hledišti jako Kid nebo Miki) Věry Martinové, kterou doprovodili muž Jarda Petrásek a sestra Lenka Slavíková.

A poslední písničku Až na vrcholky hor, třebaže nebyla od Kida, zpívala většina sálu.

Měla proč se rozezpívat, protože nastoupila skupina Bob a Bobci a zazněla – jak řekl Ježek – klasika: Krinolina, Šedivé ráno, Jenoféfa, Hej Joe, takže sbor byl několikasethlasý a banjo Honzy Vyskočila víc než připomnělo Kidův Krakatit.

A přišel Wabi Daněk, který zcela netypicky začal Rosou na kolejích, hned se pak zase vrátil ke Kidovi a sálem zazněl nejen slavný Šanson, ale neméně slavná píseň Žádám. Jenže ono je to těžké – řekněte mi, která Kidova píseň není slavná!

Závěr byl typický: přišli všichni, kteří na potlachu z jeviště zpívali a začali ( nejdřív s originál Kidovým hlasem) písničku, se kterou se Kapitán loučíval na svých koncertech a na Potlachu s Kidem to nemohlo být jinak: No to se ví, zase se sejdem !

Riders Hoppers s hostem Petrem Kocmanem

Mirek Kovářík při druhém vystoupení četl texty Kapitána Kida v Kidově pracovně

S Věrou Martinovou vystoupil jako host i Petr Kocman

Bob a Bobci

Při vystoupení kapely Bob a Bobci se promítaly fotografie ze společných koncertů s Kapitánem Kidem

Po koncertě se sešla část redakce Music Open s Wabi Daňkem na chviku povídání

(zleva Fedor Skotal, Hanka Hosnedlová, Wabi Daněk, Josef Kobra Kučera)

Foto: František Heřman

Krakatit Kapitána Kida na Portě 1976 v Ústí nad Labem

Dnes večer v 19 hodin začne mezinárodní festival Porta v Ústí nad Labem v divadelním sále Domu kultury večerem, který se jmenuje POTLACH S KIDEM. Připravoval se k 80. narozeninám porťáckého barda Kapitána Kida, jenže bude – bohužel – vzpomínkový, protože Kapitán Kid – Jaroslav Velinský – letos 19. února zemřel. Všichni hosté, které si Kid vybral, budou zpívat jeho písničky, někteří právě tu, kterou jim Kid ještě za života „přidělil“.

Životopisec by asi napsal: „ Začínal beatem, později hostoval v pražských klubech jako písničkář, pak…“ Ale u lidí Oskarova typu to není důležité. Nezávisle na žánru hudby budou jeho osobité písničky především o tom, co sám poznal a co je mu blízké. Těžko byste mezi nimi hledali vlezlou melodii. Ještě pořád jsou mu peníze pouze prostředkem a nikoliv cílem.

Závěr IX. ročníku soutěže hudebních skupin i jednotlivců z celé republiky byl impozantní.Po šesti základních kolech, z nichž se postupovalo do tří semifinále ( vždy o postupu rozhodovaly hlasy diváků, udělené zahraným písničkám a ke třem vítězům semifinále nominovala Rada Notování tři další účasníky ) se šest finalistů utkalo 7. června v pražském sálku Music City o konečné pořadí. Diváci tentokrát nehodnotili písničky, ale jednotlivé finalisty a Rada Notování udělala totéž. Nesmírně vyrovnaný, dramatický a barevný večer, v němž každý finalista předvedl něco svého, přinesl z historického hlediska dost ojedinělou věc, protože diváci dali nejvíc hlasů jiné kapele než Rada Notování, a tak vítězové IX. ročníku ( držitelé palmy vítězství) jsou po mnoha letech dva. A diváků přišlo tolik, že se do útulného sálku skoro nevešli. Desátý ročník začne po prázdninách v září a hosty jednotlivých kol budou vítězové uplynulých ročníků. Všechny výsledky finálového klání najdete na www.notovani.cz .

No co vám budu povídat, koncem května se u nás v Ratajích nad Sázavou stavil takovej vyčouhlej hubenďour, jak se zpívá „šest stop a pět palců...“, po ksichtě dost zmačkanej, byl na něm vidět těžkej život a ať prej zapomeneme na ňáký televizní filmy a prapodivný seriály, von že to není von co si myslíme a že nám přijel zazpívat a říct ňáký moudra.