Na pondělí 29. října připravili Rosťa Čapek s Ivou Loukovou hudební lahůdku – dvojkoncert superbandu Blue Highway v pražském hotelu Pyramida. Kapela si v sobotu předtím zahrála ve vyprodaném Městském divadle severoněmeckého Oldenburgu, pražské koncerty byly jediné ve střední Evropě.

Rosťa Čapek, světově proslulý výrobce strunných hudebních nástrojů, uspořádal v sále břevnovského hotelu Pyramida další ze skvělých koncertů, kterými začíná být Pyramida proslulá jako třeba Lucerna. V půli listopadu pozval Banjo band, včetně jeho žijících exčlenů, ke koncertu, kterými by se oslavila sedmdesátka Ivana Mládka. A jestliže na spoustě koncertů muzikanti zahrají jednu nebo dvě skladby tzv. „na přání“, tohle byl „na přání“ celý večer.

Fešáci s Michalem Tučným (s mikrofonem uprostřed) jako hosté festivalu. Kapela i zpěvák na Portě začínali – Michal jako zpěvák country-rockových Rivals z Prahy,  Fešáci jalo ústečtí Bluegrass Hoppers. Už v 60. letech minulého století byli úžasní.

V roce 1977 vstoupila Porta do svého druhého desetiletí. Mohlo by se zdát, že úspěšných deset uplynulých ročníků poskytlo dostatečné záruky, zajišťující bezproblémový průběh těch dalších. Opak byl ale pravdou. Vážné problémy například způsobilo už jenom zajištění místa konání národního finále XI. ročníku. Přežívaly totiž zkreslené pohledy na tento hudební festival, způsobené jednak ideologickým přístupem státních orgánů a jednak neobjektivními a nefundovanými hodnoceními a informacemi.

Miki Ryvola a přátelé bylo na plakátech, které zvaly na komorní seskupení v komorně laděném jevišti i hledišti v pražském klubu Mlejn. Miki Ryvola s přáteli Pavlem Zajícem a Pavlem Jimem Drengubákem z Nezmarů hráli celý večer jen samé hobousárny. Ani náznakem se nerozlišovalo, zda ty písničky byly Mikiho, nebo Wabiho. Ať už to byly Hejno vran, Tunel jménem čas, Země tří sluncí, Co zbejvá, nebo Drátěný ohrady – písnička o smutku z odloučení, které rozumí kamarádi v zahraničí.

Když jsem přemýšlel, kde by mohl Vladmír Merta a Dobrá úroda křtít novou desku, pořád mi vycházela jen dvě místa – buď Malostranská beseda nebo Baráčnická rychta. A s tou Besedou jsem se trefil. Sál, který toho hodně zažil ještě před rekonstrukcí budovy a který toho zaslouženě zažívá i po ní, byl 7. listopadu plný nikoliv lampionů, nýbrž přátel Vladimíra Merty a zrovna tak skvělých muzikantů v Dobré úrodě.

Vítězná kapela Orangees s pořadateli

No co vám budu povídat, v sobotu 27. října k nám do Rataj nad Sázavou přišla sněhová bouře. To je možná slabý slovo, bouře je něco jemnýho, skoro dámskýho... Todle spíš vypadalo, jako by se čerti vůbec neženili ale měli teplej mejdan, gayové z celýho pekla podzemskýho řádili, pařili, řvali, rvali se a nahoru plnejma lopatama házeli to bílý svinstvo, který se normálně jemně a potichu snáší k zemi.

Ryman Auditorium - původní Grand Ole Opry v Nashville

Letos jsem se, bohužel, na Svět bluegrassu do Nashville nedostala, ale zato poprvé v dějinách IBMA vysílaly dvě americké TV stanice přímý přenos z Ryman Auditoria - původní Grand Ole Opry - na internetu. Neváhala jsem tedy a v pátek 28.září o půl druhé v noci seděla u počítače, abych vám o tom něco mohla napsat.

Stromy, které měly dorůst k nebi, teď leží vyvrácené z kořenů... Skladba Jardy Svobody z Trabandu s děsivou symbolikou, pokud se hraje v den voleb a navíc v oranžovorudých Ratajích nad Sázavou. V den voleb, kdy Čechy zaplavila rudá lavina, v den voleb, kdy Češi projevili přání vrátit se před tu prapodivnou revoluci.

V létě vyšla nová, jubilejní dvacátá deska Roberta Craye Nothin But Love. Na této desce poprvé spolupracoval se známým producentem Kevinem Shirley, který produkoval také desky Aerosmith, Joe Bonamassy nebo The Black Crowes. Na novém albu najdete deset skladeb, na kterých se podíleli všichni členové Robert Cray Band.

No co vám budu povídat, tak sme tudle, je to skoro rok, pozvali do Klubu Pivovárek fakt senza partu z tý Prahy, řikaj si Sto zvířat a dobře se s nima paří. Pozvali sme je někdy koncem jedenáctýho, aby přijeli na podzim dvanáctýho, to se prostě tak u těhle dobrejch kapel dělá. Páč dyš je pozvete pozdě, máte smůlu, protože je už před rokem pozval někdo rychlejší. A my sme v Ratajích nad Sázavou byli rychlí, sme totiž závislí na hraní v sobotu, protože v jiný dny tam totiž chcíp pes, jak se tak řiká.

Po šesti letech jsem se opět vydala na slovensko-český potlach, tentokrát do záhoráckého Lopasova blízko Senice. Ten poslední, tehdy pod Korlatkem, se mi moc líbil. Slovenští trampové mají trochu jiné tradice, než na jaké jsme my na Moravě a v Čechách zvyklí a právě ty pro mne mají zvláštní kouzlo...