Když jsem přemýšlel, kde by mohl Vladmír Merta a Dobrá úroda křtít novou desku, pořád mi vycházela jen dvě místa – buď Malostranská beseda nebo Baráčnická rychta. A s tou Besedou jsem se trefil. Sál, který toho hodně zažil ještě před rekonstrukcí budovy a který toho zaslouženě zažívá i po ní, byl 7. listopadu plný nikoliv lampionů, nýbrž přátel Vladimíra Merty a zrovna tak skvělých muzikantů v Dobré úrodě.

Merta začal sám slovenskou lidovkou, jenže než otevřel ústa, mluvila jeho kytara způsobem, který nenechal nikoho na pochybách, že zažijí večer skvělé muziky a muzikantských exhibicí. A to se skutečně dařilo celý večer, kdy po chvíli začali nevelké podium zaplňovat velcí hráči. A sledovat souhru Vladimíra Merty s elektrickou kytarou Vaška Veselého nebo houslemi Jana Hrubého – to bylo potěšení ucha, oka i duše. Obdobně se však chovali i další, kteří dokazovali, že familierní představování Kulicha, Zelí, Jeníka či Jirky Veselých je jen důkazem vztahů, které v této množině skvělých muzikantů panuje.

Kmotři čerstvého cédéčka, které se křtilo (aniž by Vatikán vydal povolení, že se tomu může říkat křest, upozornil Vladimír Merta) Vojta Lindauer , vydavatel a nakladatel dr. Lubomír Houdek také stvrdili, jaké hvězdy (všude jinde ve světě, snad s výjimkou Česka) máme před sebou.

Po přestávce nastalo krásné ztišení, přerušované jen potleskem, voláním a hvízdotem nadšených posluchačů, když vedle Vladimíra nastoupila jeho dcera Sára a kromě češtiny zazněla i hebrejština.

Nástup ostatních muzikantů a výměna španělky za elektrický nástroj v rukou zpěváka Merty znamenal návrat big-beatu, jehož zvuk patřičně ozvláštňovala dvojice houslí dvou Janů – Hrubého a Veselého, kteří vedle tří elektrických kytar, basovky a bicích zvyšovali nejen náladu, ale i lesk v očích posluchačů.

Konec tříhodinového svátku hudby patřil Vladimíru Mertovi, který však před poslední skladbou programu (tj. ještě před přídavky) odešel z podia, aby si posluchači vychutnali – jak řekl – „ když odejde zpěvák folkař! …“

Bylo co vychutnávat a po koncertu, který končil půlhodinku před půlnocí, to zdaleka nebylo jen frontou na kabáty, proč se nikomu z Malostranské besedy moc nechtělo.

Foto: Petr Šolar, www.vladimirmerta.cz