Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Stanislav Zítra má svátek Státní svátek


Lucerna Music Bar byl opět svědkem světové muziky. V rámci koncertů United Islands přijel do Prahy špičkový bluesový a rockový kytarista s vizáží motorkáře - velký statný chlápek s tetováním a velký kytarový mág. Popa Chubby, vlastním jménem Ted Horowitz. Rodák z New Yorku narozený v roce 1960 se začal věnovat muzice ve svých osmnácti letech. Ovlivněn byl hudbou starších muzikantů, ať to byl Jimmy Hendrix, Cream, nebo Rolling Stones.

Celý článek...


V Pelhřimově jsme s Tonym Linhartem nabrali do auta Lilku Pavlak. Jeli jsme na  oheň Trapsavců na Slunečnou paseku, kterou jim k tomuto účelu zapůjčila Tábornická unie. Byla polovina září, dny byly zubatě slunečné a noci tady na Vysočině už mrazivé. Osloven vzpomínkami jsem při příchodu na starou dobrou Paseku zvolal  - Ahoj grafomani!  Trapsavci vypadali, že mi to nemají za zlé.

Celý článek...


Začátkem roku 1970 jsme se s hrstkou karlovarských trampů domluvili, že uděláme smuteční oheň k prvnímu výročí upálení Jana Palacha a trampa od Opavy Jana Zajíce (Zajícovi na vandru říkali Míša a byl z osady Siroty). Dělali jsme s tou smutečkou velké tajnosti, ale přesto se to dostalo k uším SNB. Všichni jsme si byli vědomi policejného stíhání a přesto jsme šli do toho. Odjeli jsme motoráčkem směrem na Mariánské Lázně a sešli jsme se za Bečovem v počtu asi 20 lidí. Blízko železniční zastávky Louka jsme v lese připravili hranici, u které jsme po jejím zapálení zazpívali naši hymnu a pak byla minuta za kamarády, kteří skončili pod pásy tanků v srpnu 1968.

Celý článek...



NEOTOČILA JSEM SE, POCHOPITELNĚ


Stalo se mi letos v srpnu o prázdninách: jela jsem na kole nakupovat. Předjela jsem skupinku chlapců, trampů,kteří zřejmě přijeli stanovat na Slunečné jezero. Začali za mnou křičet: „ Slečno, zastavte !“ Výkřiky doprovázeli hvízdáním a povykováním. Samozřejmě - na takové projevy náklonnosti jsem nereagovala , taková nejsem. Zastavila jsem se u přítelkyně, která po dobu prázdnin prodávala v bufetu. Dovedete si představit mé pocity, když jsem za chvíli spatřila známou skupinu mládenců. Pošťuchovali se mezi sebou, až jeden z nich se mne zeptal : „ Promiňte, slečno, to vy jste před chvíli tudy jela na kole ? „ Mlčky jsem přikývla a on na to : „ Totiž vypadly vám z kapsy peníze, tady jsou.“

Obrátila jsem jsem kapsu u kalhot, byla prázdná.

„Proto jsme za vámi křičeli a pískali“ – dodal ještě jako na omluvu. Ti kluci měli sice odřené džíny, ale myslím, že mnohem důležitější je, jak se zachovali.

ANDREA
( Mladý svět 48/1976)

 

KAMARÁDI A KAMARÁDKY !

Jistě není nic výjimečného, když si tramp přibalí do torny nebo teletiny nějakou konzervu či jídlo jinak zabalené – např. ve skle. Taky je víc než obvyklé , že vše až na obal zbaštíme. A jsme u toho: co s plechovkou ? Tramp jako ochránce přírody ( alespoň většinou) vezme plechovku, kanadou ji zplacatí a šoupne tu či onde tak, aby na ni nebylo vidět. Každý ví, že se vandruje už nějaký ten pátek a kempů zase není tolik , abychom se zase na ten starý nevrátili. A pak se může stát to,co se stalo mně: budete chtít zlikvidovat plechovku a ejhle – ona už tam jedna je. Jdete dál, hrábnete lopatkou – a sakra, jsou tam další tři…

Nebyla to jen má zkušenost, a tak se daly hlavy dohromady a dohodly se na tom, že všechny sklenice, konzervy a podobné ostatky potravin budeme vozit zpátky domů, a tam je s klidným svědomím hodíme do popelnice. V žebradle se vždycky flek najde a bez obsahu jsou plechovky bezvýznamným zatížením.

Pokud se pořádají větší podniky – potlachy , různé sleziny a setkání - neměl by pro pořádající osady být velký problém sehnat igelitový pytel a upozornit na něj kamarády. Po skončení tlachu se vždycky najdou ochotní , kteří pomohou pytel odnést do nejbližší vesnice. Ušetříme tím nejen práci s hledáním místa, kam lze ještě odpadky zakopat, ale pomůžeme sobě i dalším udržet krásnou přírodu na úrovni.

Xxx

Tato výzva kamaráda z Havířova se nám nedávno dostala do ruky a pokud vím, v okolí Brna se rychle šíří. Mezi našimi kamarády měla velkou odezvu a většina lidí se k ní horlivě hlásila. Vyskytly se sice hlasy, že odpad z měst se stejně vyváží do přírody a že tedy nemá cenu si zbytečně špinit torny, nehledě na to, že v létě budou zbytky jídel v plechovkách zapáchat. Odpověď je však snadná: městský odpad je vyvážen na státem schválené zavážky a je věcí státu zajistit po ukončení závozu splynutí zavážky s okolní krajinou, zavezení zeminou, vysazení vhodných kultur apod. Rozhodně je plechovka v popelnici lépe uklizená, než pod pařezem v lese. Aby potraviny nezapáchaly, lze plechovky vypálit a znečištění torny lze zabránit igelitovým pytlíkem.

Myslíme si, že by se k této výzvě měl přihlásit každý správný tramp a každý, kdo jezdí do přírody – ať je pionýr, turista, horolezec, jeskyňář nebo fotograf. A že bychom měli usilovat o to, aby se stejná praxe prosadila i u automobilistů, kteří zatím pohazují papíry, plechovky či láhve od nápojů a saponátů volně po lese. Byl by to dobrý způsob, jak vychovat po této stránce ty, kterým se od nepaměti říká paďouři. Udělali bychom všichni dobrý skutek pro prodloužení života naší matky Přírody.

MIKIN
( Mladý svět 49/1976)

 

O DORTOVOU KOPAČKU

Za účasti čtyř družstev se hrál na házenkářském hřišti v pražském Podolí turnaj v malé kopané dívek „ O dortovou kopačku G klubu“. Pořadatelem utěšeného podniku byli nadšenci z odboru turistiky TJ Spartak Praha 4, dříve známého jako Gymnasion klub.

Několik desítek diváků ( a hráčky právě nehrající) jistě nelitovalo. Na zdravém vzduchu se srdce i oči pokochaly pohledem na devět krásných gólů, penalty proměněné i zneškodněné , zákroky dovolené i méně dovolené, nastřelené tyče i břevna. V turnaji zvítězily Komety, v jejichž středu byla i nejlepší střelkyně a vůbec nejlepší hráčka turnaje Honza Adamcová. Největší úspěch však slavila první cena – skvěle vyhlížející a stejně chutnající dort paní Čálkové z Vraňan, který byl sněden ve stejně přátelském duchu, v jakém se předtím vedlo fotbalové klání. Mladým turistkám se okopávání kamarádek i důmyslné pátrání po míči zalíbilo natolik, že zjara lze očekávat reprízu této povedené taškařice.

( ŠŘ)
(Mladý svět 50/1976)

 

TULÁK

V tisíci metrech nadmořské výšky seděla řídká mlha. Stromy obtěžkané těžkým sněhem trčely do propasti zimní oblohy. Krajinu obalovalo dokonalé ticho. Ticho, které neporuší nic, než rytmus vlastního srdce. Psaly se Vánoce 19… Několik dní jsem se toulal po zapadaném Slovenském ráji. Hostil mě malý srub, dobře ukrytý před tím, co někdy s trochou hrdosti, jindy s přídechem ironie nazýváme civilizace. Druhý vánoční svátek jsem tomuto nejsenzačnějšímu hotelu ve střední Evropě a okolí dal ahoj.

Stočil jsem kroky na jihovýchod a hodiny se brodil v závějích.Šero, neposkvrněný sníh, galerie vodních vodopádů, mrazivá vůně hor,ticho…Námět pro houfy básníků, kteří však raději v údolí obouvají bačkory než kanady.

V nohou jsem měl okolo třiceti kilometrů, když jsem dorazil na malou vylidněnou železniční zastávku.Ve světle namodralých televizních obrazovek, ozdobených stromků, v klidu a pohodě odcházely vánoce z nedalekého sídliště.

Z tmavé čekárny se ozval šramot. Vytrhl jsem se z rozjímání. Nebyl jsem tady sám. Škrtl jsem zápalkou. Z kouta se vysunula něčí hlava , pomalu se odkrývala celá postava jejího majitele. Kluk. Docela obyčejný kluk ve vzorovaném svetru a manšestrákách se záplatami. S důstojností dvanáctiletého policejního komisaře pronesl výhrůžně:

„ Nejste zloděj ?“

Ubezpečil jsem ho o tom, že kdybych byl zloděj, určitě bych ho už ukradl.

„Proč už nejsi doma ? Kam jedeš teď večer ? „

Tulák v manšestrákách místo odpovědi s nevšední elegancí odkopl pomerančovou slupku na zamaštěné pražce.

„ Ty, jak se vlastně jmenuješ?“ ptám se v naivitě, že toho osamělce rozpovídám.

„ Michal“.

„ Hm, já ti budu říkat Tuláku. Vypadáš tak.“

Někde zapískala lokomotiva. Tulák mi zpaměti odříkal odjezdy všech dnešních vlaků. Dal jsem si k němu do vytopené čekárny tele a šel pátrat po restauraci, kde bych dostal horký grog. Za půlhodinu jsem se vrátil .Tulák měl hlavu na stole podloženou novinami a zvolna oddychoval.

Svému teleti jsem pomohl na záda a vyšel na nástupiště. Postával tam voják se zapálenou cigaretou a na místě přešlapoval starší muž v železničářské uniformě. V dálce vyskočila světla našeho vlaku. Chtěl jsem jít vzbudit Tuláka, ale železničář najednou ožil.

„Nenamáhejte se. Chodí sem každý večer a spí v čekárně.“

„ Já myslel, že někam jede…“

„ Nejede. Má to lepší, než doma. Otce nezná a jeho matka pije.“

Dvě a půl hodiny zbývaly do půlnoci, v níž se rozplynuly svátky míru, pokoje, dobré pohody a klidu. Nastoupil jsem do vlaku. Nahoře v horách seděla řídká mlha a začínala pohádková noc. Přecejen jsem měl Tuláka vzbudit. Řekl bych mu o srubu v tisícimetrové výšce, kde by možná našel víc, než u těch, kteří se snaží žít tady v údolí: zásobu suchého dřeva, přichystané jídlo a vždy otevřené dveře, bez zámku.

Seděl jsem v prázdném kupé. Vlak se pomalu rozjížděl a začal nabírat rychlost.

A ještě pár slov. Popisovaný příběh se skutečně stal. Existuje srub i nádraží s dobře vytopenou čekárnou.Tulák opravdu žije. Ten vánoční vandr tenkrát skončil trochu smutně. Nejsem pesimista ani melancholik, snad právě proto mě dickensovsky laděná událost vyburcovala z poklidné sváteční atmosféry k zamyšlení. Vánoce jsou časem, kdy máme vidět nejen sebe, ale není nejlepší, když existenci druhých zjistíme až tehdy.

RYAN
( Mladý svět 51/1976)


Minnesengři na Portě ´68 ještě bez speakera Honzy Borkovce, který s kapelou začal hrát a zpívat o něco později. Historická fotografie. Minnesengři ten rok zvítězili v nově otevřené kategorii folk

První ročníky Porty opravdu otevřely bránu. Za ní se však stále ještě nacházelo převážně nezmapované území naší folkové, country a trampské písně, jen řídce značené stezkami průkopníků. Porta vznikla ve vrcholu první vlny spontánního a mnohdy nevědomého a neuvědomělého nadšení pro novou, či staronovou muziku. Vlny, kterou zachytila a potom usměrnila tak, že její další vývoj se začal ubírat tím správným směrem. K hlubšímu poznání, uměleckému zkvalitnění i rozšíření této hudby ve stále rostoucím zázemí.

Celý článek...


Druhého a třetího března se letos již počtvrté v krásném německém městečku Bühlu, proslulém odrůdou švestek a položeném mezi Rýnem a horním Schwarzwaldem, konal Evropský bluegrassový summit. Po rekordní loňské návštěvě se nás tentokrát sjelo značně méně. Nejpočetnější byla osmičlenná německá delegace, dva Holanďani, dvě Švýcarky, jeden Nor, tři Francouzi a tři Češi – Petr Brandejs, Rosťa Čapek a Iva Louková. Jistě se na menší účasti podepsala mizerná ekonomická situace...

Celý článek...


Prostor, kde se další koncert United Islands konal, je dokonale utajený. Ve druhém patře starého činžáku v Dlouhé ulici – klubovna 2.Patro. Jeden plakát vystrčený na ulici, tmavý vchod do dvora a jedny dveře polepené opět plakátem.
Ilegální prostředí dobře utajeného koncertu.
Ale uvnitř překvapení: Klubovna plná. Večer mají ve své moci tři písničkáři: Američan Dan Reed, Angličan Justin Lavash a Čech Vladimír Merta.
Všechny pojí Praha magická. Všichni žijí momentálně v Praze.

Celý článek...

The Plastic People Of the Univers

The Plastic People Of the Universe vznikli v roce 1968 a jejich tvorba, ovlivněná v začátcích zejména americkými Velvet Underground, Captainem Beefheartem či Frankem Zappou se stala během doby jednou z nejoriginálnějších nejen na české rockové scéně. Skupina se nedala přimět k ústupkům a kompromisům s tehdejším režimem, což je připravilo o profesionální licenci a přinášelo stále více komplikací s úřady. Systematická perzekuce vyvrcholila v roce 1976 uvězněním několika členů. Skupina opozičních intelektuálů v čele s Václavem Havlem zorganizovala kampaň na jejich podporu a propuštění, která vyvrcholila v lednu 1977 Chartou 77. Tak se stala rock´n´rollová skupina podnětem k semknutí demokratické opozice všech směrů, jaké nemělo v tehdejších komunistických zemích obdoby.

Celý článek...

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7148265

Melanž

  • Dubnoví oslavenci II

     

    *22. 4. 1936 - Glen Campbell, americký zpěvák z pomezí popu a country, největší hity měl v 60. a 70. letech. V roce 1958 se stal studiovým muzikantem v Los Angeles. Na desku si ho pozvali Rick Nelson, The Beach Boys, Merle Haggard, The Monkees, Elvis Presley, Frank Sinatra, Dean Martin, The Mamas & the Papas a mnozí další. Glen ovšem čekal, kdy se mu podaří prosadit se jako zpěvák a čas nastal v roce 1967 s hitem Gentle on My Mind a o rok později a I Wanna Live. Od té doby se vyskytoval v televizních show, filmech vedle filmových velikánů a vůbec, dokázal svou kariéru dlouhodobě zužitkovávat, jenže koncem osmdesátých let došlo k problémům s drogami, devadesátá léta byla všelijaká, ale v roce 2002 se znovu octl v hitparádách s remake jednoho svého starého hitu - Rhinestone Cowboy. Ovšem problémy s alkoholem měl i v té době. V roce 2005 byl uveden do síně slávy Country Music.

     

    *23. 4. 1936 Roy Orbison (85 let), americký písničkář, průkopník rock and rollu, který ovšem zasahoval i do jiných žánrů. Více v článku na naší hlavní stránce v den Royových nedožitých narozenin.

     

     

    *25. 4. 1951 Zdeněk Merta (70 let), hudebník a hudební skladatel. S libretistou Stanislavem Mošou napsali sedm původních muzikálů pro Městské divadlo Brno, za partitury muzikálů Babylon a Svět plný andělů byl nominován na Cenu Alfréda Radoka. Od roku 2010 se v Městském divadle Brno hraje šansonový muzikál Nahá múza, který vytvořil se svou ženou Zorou Jandovou, a hudební komedie Ptákoviny (politická satira Jiřího Žáčka na motivy Aristofanovy hry Ptáci). Osmnáct let se v Laterně magice hrálo představení Casanova (scénář a režie Juraj Jakubisko), ke kterému napsal hudbu. V prosinci 2004 uvedlo Divadlo J. K. Tyla v Plzni jeho operetu (libreto Karel Šíp) Ferdinand a v březnu 2005 Státní opera Praha jeho a Mošovu operu La Roulette. V roce 1997 byl spoluproducentem prvního českého uvedení Mše Leonarda Bernsteina na Pražském hradě (dir. C. Richter, rež. S. Moša) - na scénickém uvedení tohoto díla se znovu podílel v roce 2001 na festivalu Moravský podzim a v roce 2016 v produkci Vojty Dyka. Věnuje se také hudbě filmové, v posledních letech spolupracoval na filmech Summer with Ghosts, Hranaři, Probudím se včera nebo Zločin v Polné. Napsal tři knížky – Pražská svatba a jiné erotické povídky, Křížem krážem a Hudba je zázrak. Příležitostně publikuje v různých periodikách. Patří mezi výrazně všestranné hudebníky – mezi jeho poslední aktivity patří autorská i producentská spolupráce se Zorou Jandovou. Spolupracoval také s Hanou Hegerovou, Petrou Černockou a dalšími interprety. 

     

    *26. 4. 1941(80 let) Jan Antonín Pacák, akademický malíř, kreslíř, grafik, ilustrátor, hudebník, multiinstrumentalista; syn architekta, filmového výtvarníka, scénografa a pedagoga na pražské FAMU Jana Pacáka (např. Pyšná princezna, Anděl na horách). Po vyučení keramikem ve Staré Roli navštěvoval Výtvarnou školu Václava Hollara a v letech 1959 -1965 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze – obor nástěnná a monumentální tvorba u profesorů V. Sychry a A. Paderlíka. Od roku 1964 spolupracoval s televizními a filmovými studii, výtvarně se podílel na sedmi animovaných filmech, vytvořil několik audiovizuálních pořadů. Od roku 1965 rovněž pracoval jako grafik a ilustrátor, zabýval se časopiseckou a knižní ilustrací (Hudební rozhledy, Čs. Architekt, Mladý svět, ilustrace k téměř 70 knihám); v letech 1988-1994 byl výtvarným redaktorem v nakladatelství a vydavatelství Mladá fronta (dětský časopis Sluníčko) a zároveň ilustrátorem časopisu Světová literatura (1979-1990). Působil rovněž jako pedagog. Věnoval se i loutkářské tvorbě, návrhům divadelních i filmových plakátů a programů, obalům na hudební a zvukové nosiče, divadelním výpravám a kostýmům, návrhům pro hudební festivaly, výtvarné publicistice (texty a editace textů pro katalogy, recenze v denním i odborném tisku). Uspořádal kolem stovky samostatných výstav a zúčastnil se mnoha výstav společných. V roce 1975 byl oceněn zlatou medailí na XVI. International de Dibuix Joan Miró v Barceloně. Byl členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar a tvůrčí skupiny Tolerance. Svými pracemi je zastoupen v Národní galerii v Praze a v dalších veřejných a soukromých sbírkách doma i v zahraničí (zejména Japonsku a USA). J. A. Pacák byl nejen výtvarník, ale i hudebník – multiinstrumentalista: hrál na dechové i strunné nástroje  - flétny (zobcové i příčné), hoboj (vč. Laoského), foukací harmoniku, kazoo, kontrabas, banjo, loutnu, basovou kytaru, autoharfu – a bicí a percussion; veřejnosti byl nejznámější jako bubeník skupiny Olympic (1965 – 1971) se kterou nazpíval i několik písní (Strejček Jonatán, Anděl a já, Bon Soir, Madmoiselle Paris – tato píseň měla mít původně jiný rytmus a aranžmá, Petr Janda nakonec ustoupil Pacákovi a píseň dostala známou valčíkovou podobu), hrál dixieland, jazz, beat, rock, často hrál jako studiový hudebník pro nahrávky skupiny Spirituál kvintet (byl i častým hostem jejich koncertů), léta příležitostně vystupoval s amatérským hudebním sdružením českých umělců-grafiků Grafičanka; o jazzu a beatu připravoval i pořady pro Čs. rozhlas.(Wikipedie)

     

     

    * 30. 4. 1961 Jaroslav Dušek (60 let), je český filmový a divadelní herec. V roce 1980 společně s Janem Bornou založil divadlo Vizita, které je od roku 1985 založeno na čiré pódiové improvizaci. Znám je také díky uvádění slavnostního předávání Českých lvů. Zahrál si v mnoha úspěšných filmech. V roce 2008 obdržel od Českého klubu skeptiků Sisyfos anticenu stříbrný Bludný balvan za „dobré šamanské rady pro každý den“. Dušek byl vůdčí osobností humorného Rádia Mama, kde moderoval autorský pořad Za mozkem, mystifikoval spolu s Jiřím Macháčkem v Přepadení a legendární je i jeho pohádka o zlém Hurdovi plná funkčních vulgarismů v pořadu Držíte nám palce. Mama vysílala také představení Vizity – Další nekonečný svět získal stříbro na prestižním festivalu Prix Futura. Jaroslav Dušek je znám také díky svému alternativnímu způsobu života. Stojí například za stavbou hliněného ekodomu v Jindřichovicích pod Smrkem, vede také svůj denní jídelníček, který se skládá pouze z jediného jídla za den (podle učení Australanky Jasmuheen).

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz