Na začátku kariéry jezdil Standa Wabi Daněk na Portu se sokolovskými Plížáky, pak s gottwaldovskou Rosou, ale nejvíc si ho portovní publikum a davy na jeho koncertech asi zapamatovaly jako písničkáře, který příjížděl s jednou kytarou a písněmi, které mluvily z duše tisícům.

Jazz Q v roce 1974

Napsal nám Martin Kratochvíl: „rád bych vám s radostí oznámil, že polské nakladatelství GAD vydalo na CD „Živí se diví“ náš koncert ze dne 2. února 1975 v PKO Bratislava. Samochvála trochu smrdí, ale zkuste si to poslechnout a uvidíte ty koule... Přikládám něco odezvy ze světa, jednu věc v MP3 a trochu informací. Srdečně zdraví Martin Kratochvíl.“

Verunka a Luboš Stráníkovi

Čtvrté základní kolo Notování v Music City bylo ve znamení několika otazníků: zda vítr, který se zvedal už i v Praze, ale řádil hlavně na severozápadě Evropy, nedorazí snad až do Prahy, zda přijede hrát jako host Luboš Stráník, kterému jen den před vystoupením v motolské nemocnici řezali koleno a hlavně – jak dopadne souboj šesti soutěžících, protože minimálně polovička byla v šanci vyhrát.

Nejúspěšnější skupina roku Gibson Brothers

Předcházející část mého povídaní o Americe skončila ve čtvrtek dopoledne. Tady je pokračování: V jedenáct začal slavnostní oběd – Special Awards Luncheon. Po něm nastalo předávání zvláštních cen. V jednotlivých kategoriích zvítězily tyto osobnosti:

Miki Ryvola

Listopadový Potlach v Malostranské besedě začal vzpomínkou Tonyho Linharta, jak uváděl v minulém století první Potlachy s Wabim Ryvolou a střídavě hráli Hoboes a Pacifik. A po téhle vzpomínce to začalo jako tenkrát: Pacifik začal třemi písničkami, ze kterých (kromě dalších, samozřejmě) udělal čas hity: Dobrý den, Stovky vlaků a Stopy sešlapanejch bot. Z Hoboes zbyl vlastně jen Miki Ryvola, který přišel za obrovského nadšení narvané Besedy a hrál věci, které ten uběhlý čas popřely.

Na zcela mimořádný koncert své hudební kariéry, který se loni v létě odehrál v Třeboni, zavzpomíná rocková skupina Katapult v sobotu 30. listopadu v třeboňském divadle. Bude to navíc její historicky první vystoupení v tomto sále, na který má neblahé vzpomínky z doby před třiceti lety.

 Letos se mi do Ameriky moc nechtělo, ale moje přirozená zvědavost nakonec zvítězila. IBMA World of Bluegrass – Svět bluegrassu - se opět na příští nejmíň tři roky přestěhoval, tentokrát z Nashvillu do Raleigh v Severní Karolině.  Když už jsem jezdila do Owensbora, Kentucky, kde to všechno začalo, do Louisvillu i do Nashvillu, tak jsem na tom prvním v Raleigh prostě chybět nemohla.

Zleva Miki Ryvola, Pavel Kopřiva, vzadu Pavel Zajíc

Každoročně na podzim připravuje vydavatel Pavel Kopřiva přehlídku Volání větru v brněnském Semilassu. Letos byla spojena s křtem dvou produktů – Velkého slovníku hantecu a nového CD písniček Wabiho Ryvoly Nekončící cesta. V úvodním slovu před křtem, při němž bylo album polito moravskou slivovicí (já ho nepolil, bylo mi líto cédéčka i té slivovice, kterou jsme potom dopíjeli s Verunkou Stráníkovou), v úvodním slovu jsem přiznal své překvapení, když jsme si nad scénářem televizního cyklu Zvláštní znamení touha uvědomili, že mezi trampskými velikány jako byli Bob Hurikán, Géza Včelička, Jarka Mottl, Eduard Ingriš a další nám chybí nejméně jedno jméno – Wabi Ryvola.

Většina čtenářů novin patrně pod zkratkou GP zná Grand Prix, Velkou cenu motoristů, ale když je GP v Semaforu a má pořadové číslo 124, je jasnější, že jde o Gospel party, už hezky dlouho vyprodaný pořad Zuzany Stirské a jejího zpěváckého sdružení. Zuzana o jeho vzniku vypráví, jak sama neuspěla po návratu ze zahraniční části svého života v několika konkurzech, protože neměla ani věk pod 25 let, ani míru nad 180 cm, a proto se nakonec rozhodla, že si udělá kapelu sama, v níž budou lidé bez ohledu na míry, váhy, roky, zdraví, nemoci atd.  Už v této chvíli se Semafor chechtá – a pak ještě mnohokrát během večera – slovům zpěvačky, která pamatuje vyprodaný Semafor ještě na Václavském náměstí, jenže to jí bylo jako dětské zpěvačce deset…

Na 3.základní kolo  11.ročníku hudební soutěže  budu vzpomínat hned z několika důvodů. Ten první bylo už metro, cestou do Music City. Bylo totiž narvané převážně omladinou, která však na stanici Českomoravská zamířila k velké O2 aréně. Vzhledem k velkému počtu děvčat a slečen bylo jasné, že nejde o hokej.  Byl tam koncert a  když jsme šli před půlnocí domů, vyřítili se davy z haly a cestou do metra ještě míjely prodavače triček skupiny Nickelback.

Původně jsem plánovala letět do Ameriky tak maximálně na tři týdny. Pak jsem dostala pozvání na tento koncert. Nemohla jsem  odolat,  a tak tam zůstala celý měsíc. Seldom Scene patří odjakživa k mým nejoblíbenějším. Mám všechny jejich desky, léta jsem je poslouchávala pořád dokola a všechny jejich písničky znala nazpamět. Jediní vážní konkurenti v té době snad byli Country Gentlemen. Tam ale původně hrávali zakládající členové Seldom Scene John Duffey a Tom Gray.