Lednový Potlach v Malostranské besedě zahájil Tony Linhart představením hostů – profesora Štěpána Raka a jeho syna Jana Matěje Raka. Když se oba kytaristé (Matěj s novým nástrojem) usadili na židličky před výrazný červený koberec, řekl Tony Štěpánovi: „Zlí jazykové říkají, že Matěj už hraje lépe než ty!“ na což pan profesor s úsměvem opáčil: „Žádní zlí jazykové. Je to pravda!“ Tony se s tím nespokojil a řekl mu „ Pro nás starší jsi nejlepší ty, Štěpáne, my tě nedáme!“

Tím začal koncert dvou muzikantů, kteří se střídali, ale zrovna tak se přidávali jeden k druhému. Byl to zážitek, na který všichni z přeplněné Besedy budou dlouho vzpomínat.

Štěpán nezapřel své trampské kořeny, zahrál a zazpíval dvě písničky z mateřské osady Hobart, vzpomínku na zemřelého kamaráda Šejnu doplnil Matěj vyprávěním o tomto člověku, kterého poznal v době, kdy mu bylo nějakých deset let, stavěl si astronomický dalekohled a nešel mu udělat podstavec. Šejna, typický sirkou mezi zuby a rukama v kapsách, se nabídl, že mu podstavec postaví. A po asi třech měsících marného čekání stálo Šejnovi za to, aby se vypravil za malým klukem a se sirkou v zubech a rukama v kapsách mu řekl – bez jakéhokoliv vymýšlení a vymlouvání – že ten podstavec nemá, protože mu nejde udělat!

Štěpán Rak

Štěpán zahrál Trampský pláč, při kterém si chvíli pravou rukou opírá bradu a hraje jen levou, na Matějův příspěvek odpověděl  slavnou Yesterday, ten spustil Bílou vránu, při níž jeho tatínek jen kýval hlavou do taktu.

Kůň Zlatohřívák, při němž  Štěpánovy prsty cválají po strunách tak, že je skoro ani nejde sledovat, byly pozvánkou na nový projekt Štěpána Raka- Cestu do pohádky.  Pohádkové časy doplnil Matěj písní o konci starého světa, kdy jen potvrdil nejen kytarové umění, ale předvedl – tak jako ve všem, co zpíval -  nebývalý rozsah svého hlasu.

Jan Matěj Rak

Štěpán do Rumunské hory přidával zpívané „ duli dum“ a Matěj po něm spustil za hrobového ticha pozorně sledujícího publika další nádhernou  ježkárnu, k jejímuž refrénu se přidal i Štěpán. Začali pozpěvovat i diváci, kteří dosud jen aplaudovali mistrům na jevišti a není divu – vždyť to byla slavná Život je jen náhoda. Matěj přidal kytarového Ezopa a brabence a k vrcholům večera patřila píseň, kterou Štěpán Rak hrál Václavu Havlovi při jeho návštěvě Ameriky a kterou se loučil s tímto velkým  Čechem i ve chvíli, kdy už putoval na jiný svět. Kytarovou hru doprovází Štěpánova recitace, která začíná slovy „Tebe, Praho, je tak těžké opustit…“ a končí kytarovým partem slavné Smetanovy Vltavy z Mé vlasti.

Štěpán Rak vzpomněl na pana Panýrka, který mu jako klukovi stříhal vlasy, ale nedlouho před Besedou u něho byl na návštěvě. Věk 101 roků by mu prý nikdo nehádal, pro Štěpána však bylo úžasným zjištěním, že pan Panýrek byl u toho, když si 26. prosince 1946 (na Štěpána) brali adoptivní rodiče malého chlapečka do opatrování. Vzpomínka Štěpána  Raka ( i jeho syna) tedy patřila v poslední písni jeho rudoarmějské mamince, která tenkrát už zase musela být ve Velké zemi. Skladba s nápěvy slavné válečné písně rudoarmějců Daleká cesta byla tedy vrcholem kytarové hostiny, kterou uspořádali divákům oba Rakové.  Samozřejmě, že dlouhý, předlouhý potlesk znamenal přídavek a mnoho hlasů s židlí publika nevydrželo se nepřidat, protože z podia zněla píseň, ten večer obzvlášť aktuální: Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít.

Druhá půle večera patřila jako obvykle Pacifiku a začala pěkně svižně Nádražáckým rokenrolem a Stovkou vlaků, což bylo – patrně očekávané – tempo skupiny, která načala už pátou desítku let, kdy rozdává radost, ať  stojí  vedle zakladatelů Tonyho a Heleny Maršálkové ti či oni. A Tony Linhart (kapelník a vítaný cíl legrací všech ostatních členů) upozornil, že určitě se nedostane na vyslovená přání všech žadatelů o písničku, ale že budou hrát ať už ptákoviny nebo vážné věci prostě za sebou, jen z tragické písně (jak ji označil) Velrybářská výprava se omluvil, protože se mu hnulo něco na průduškách a nezazpíval by to. Paní doktorka Maršálková hned přispěchala s diagnózou, že se mu tam hnuly ledy…

A tak znělo Víno svařené (Andělín), Jerusalem ( Helena i Marcela), Ztracený tratě (Marcela), Nové mlýny ( Helena, ovšem Tony té písni říká „ Tam co je tolik té vody“), Stín na kolejích (Andělín i na foukačku), Legenda o králi a První dáma (Marcela), Zahrajte mistře, moje tango (Helena), Auta a Chocerady ( Tony), Až zatroubějí andělé ( Helena), Bát se nemusíš ( Marcela), Karlínské nábřeží ( Helena)

Tuláckým blues, ve kterém Tony předvedl  Ellu Fitzgeraldovou,  to neskončilo, ale úplně závěrečná – než se všichni začali klanět a Tony připomněl, že v únorovém Potlachu bude hostem Sekvoj, v březnovém Paběrky Marko Čermáka a v dubnovém Stařenky, dříve Schovanky – byla Hrej, kočí   

 Foto Hanka K.