Legendární skalní město Petra, o němž se zmiňuje už biblický Starý zákon (ale dává mu jméno Selá, což znamená kámen nebo skálu), patřilo vždycky k oněm světovým divům, které jsem si přála vidět na vlastní oči. Celá dlouhá léta se mi to zdálo neuskutečnitelné, a teď se mi ten dávný sen, který ještě v průběhu času nabobtnával díky různým filmovým dokumentům i spekulacím v tisku, měl splnit.

A neodradilo mne ani na moje poměry nehorázné vstupné, protože o slevě pro novináře na základě předkládané legitimace nechtěli v pokladně ani slyšet. Inu status památky UNESCO, který Petra nese od roku 1985 coby jedinečná kulturní zajímavost, co nemá ve světě obdoby, asi taky něco váží. Stejně jako její zařazení do nových divů světa před pěti roky nebo popularizace díky americkým velkofilmům s Indiana Jonesem apod., které jí navíc přisuzují značné magické kouzlo.

Je to přesně dvě stě let, co byla vlastně znovu objevena mladým švýcarským cestovatelem Burckhardtem, ale hlouběji prozkoumávána byla až o století později. Kdy vlastně byla zpřístupněna veřejnosti, se mi zjistit nepodařilo. Beduíni však o tomhle skalním městě věděli po celá ta staletí, kdy pro okolní svět upadlo v zapomnění, ale své tajemství žárlivě střežili. V každém případě dnes patří Petra, Araby pojmenovaná jako Mojžíšovo údolí (Musa Vádí), mezi turistické trháky a musím dodat, že zaslouženě.

Vlastně to bylo původně pohřebiště, dokonale ukryté v místě, kde se setkávají tři údolí. Vznik města se podle pramenů datuje do doby zhruba 3.století před naším letopočtem, ale bylo rozšiřováno až do prvního století letopočtu našeho. Žil tady poněkud tajemný národ Nabatejců, jejichž původ je dodneška nejasný, ačkoliv první zmínka o nich se vynořila už někdy v roce 647 př.n.l. Podle toho, co jsem se doslechla a dočetla, to byli kočovní nomádi, kteří táhli severní Arábií. Údajně byli schopní obchodníci a taky skvělí vůdci karavan. Podle méně zaručených informací byli prý i lupiči přepadávající karavany, ale kdo ví, zda to nebyl jen reklamně-obchodní tah.

Největší boom zažilo město, zaujímající asi 20 kilometrů čtverečních a ležící na křižovatce cest karavan, někdy v roce 62 př.n.l., kdy tady prý žilo pro mne v těchto prostorách nepředstavitelných třicet až čtyřicet tisíc lidí. Vyhnalo je až druhé skutečně pustošivé zemětřesení v 6.století už našeho letopočtu. Historie Petry je nejen velice pestrá, ale i dlouhá, takže vás s tím nebudu unavovat, i když já jsem si ji nejen vyslechla v polštině a angličtině (v druhém případě jsem se ani příliš nesnažila pochopit tok slov), ale i před odjezdem pečlivě pročetla v encyklopedii. Nějak mi ale pořád uniká, kam se ti úžasní Nabatejci, kteří za věhlasem Petry stojí, vlastně poděli. Jsou jejich potomky malí snědí kluci a holčičky nabízející turistům zaprášené pohlednice a jednoduché korále?

Všechny stavby v opěvovaném městě (nesoucí prvky i egyptské, řecké nebo římské) byly vytesány do pískovce, který má takovou mdlou růžovofialovou barvu. Ta se ale postupem dne podle dopadu slunečních paprsků mění až do sytě červené. Do samotného města se vstupuje dlouhou nudlovitou soutěskou Siq (vyslovuj sík), která vlastně ideálním způsobem chránila vstup do města. Měří okolo 1200 metrů, možná kapku méně, a okolní až třísetmetrové téměř kolmé skály se rozestupují tak na dva až pět metrů. Ještě před ní je velice stará, první nabatejská tzv. obelisková hrobka a most přes vyschlé koryto potoka, který se naplňuje v době dešťů a 88 metrů dlouhým tunelem odvádí vodu do jiných údolí, aby nezatopila kamennou soutěsku, kde se voda nemá kam vsáknout.

Můžete se bránit jak chcete, všechny ty stavby v nezvyklém prostředí soutěsky vás prostě uchvátí a spolknou, i kdybyste doslova padali uondáni sálavým vedrem. Ať už je řeč o impozantní hrobce Kazneh s několika vnitřními patry, jejíž fasáda s obrovskými sochami zaujímá plochu 30 x 43 metrů. A to ji zavanul až čtyřmetrový nános písku. Možná, že právě název hrobky, který v překladu znamená Pokladnice, zavinil její částečné poničení způsobené hledači pokladů. Při večerních hudebních pořadech zapálí prý před Pokladnicí 12 000 svíček – musí to být úchvatné divadlo. Bohužel jsem to na vlastní oči neviděla, pouze na obrázcích. Hrobku Al-Deir krále Obodase zblízka uvidíte, pokud podstoupíte zhruba třičtvrtěhodinový výstup. Má rovněž průčelí o rozměrech 50 x 45 metrů a obklopené sloupy.

Obdivujete Fasádní ulici se čtyřmi desítkami hrobek a malou kaplí či divadlo pro tři tisíce diváků, s lóžemi na horních terasách a skvělou akustikou, které pak Římané ještě rozšířili téměř na trojnásobnou kapacitu. Trochu vám zatrne u nabatejských obelisků na hoře Madbah, kde se údajně prováděly zvířecí oběti. Váš zájem nepochybně vzbudí socha lva vysoká půl druhého metru a dvojnásobně dlouhá, která odváděla nachytanou vodu do cisterny. Obdivuhodné je i zachovalé keramické potrubí z té doby. Navzdory vyspělé technice si můžeme být jisti, že to naše dnešní zcela určitě nevydrží ani desetinu takové doby. Zbytky nabatejského paláce, Velký chrám, sloup zastupující někdejší zmizelý svatostánek Nabatejců, pozdější kolonáda vybudovaná Římany, pozůstatky soustavy kašen a fontán nazvané poeticky Nymfeum, kupodivu i zahrady a odpočinkové zóny v zadní části celého areálu a další a další jedinečné hrobky, kterých původně bylo asi kolem tří tisícovek a bohužel většina byla vykradená, včetně těch královských ve svahu skalní hory Umm al-Amr... A archeologické výzkumy zde stále ještě pokračují. Jestli si ale myslíte, že jsem si všechny ty názvy pamatovala, tak jste na omylu – prostě jsem je opsala z prospektu, podle kterého jsem se snažila jednotlivé objekty při prohlídce identifikovat.

S nemenším nadšením jsem ovšem objevovala vymoženost současnou, tedy toalety, které jsem v hojné míře využívala. Moje střevní problémy totiž nedokázaly zkrotit ani ty nejúčinnější přípravky (jako imodium) vezené z domova, ani místními doporučený přírodní lék v podobě zelené koule velikosti třešně za pouhých pět euro kus, dokonce ani na tržišti zakoupený, jak se prodejce bylinek dušoval, zcela zaručený čaj. Bohužel díky tamní přísné prohibici jsem neměla šanci vyzkoušet desinfekční prostředek nejzaručenější.

Nicméně jsem celé údolí prošla tam a zpět a nenechala se zlákat ani bryčkami taženými koníky, kterým se chodci musí s ostražitostí vyhýbat, ani možností dopravy na hýkajících oslících. Dokonce jsem odmítla i projížďku na nádherně vyzdobených velbloudech. Ale štvalo mě, jak bezohlední jsou ke zvířatům jejich zdejší majitelé. Asi mě měli za potrhlou bílou lady, když jsem se snažila jednoho z nich odradit od třískaní chlupatého koníka, který nemohl zvládnout náklad dvou těžkotonážních Američanek do menšího klouzavého svahu. Na druhé straně se tu potulují bezprizorní většinou zrzavé kočky a psi, kteří tedy příliš důvěru nevzbuzují, ale které nikdo neodhání.

Já zase považovala za mírně trhlou beduínku, která mě oslovila, když jsem odpočívala ve stínu skály, zda bych jí nerozměnila eura. Naštěstí jsem je u sebe neměla. Pak se mi snažila prodat jakési primitivní kamenné suvenýry, a když jsem odmítla i to, vyndala ze šátkového uzlu plynovou bombu, měděný čajník a pet-láhev s vodou a začala si vařit čaj. Zpívala si přitom nahlas jakousi monotónní písničku a už si mne nevšímala – ztratila jsem pro ni jakoukoliv přitažlivost.

Na koních se tu proháněli a předváděli také arabští, možná beduínští (protože beduíni mají pod správou celou oblast skalního města) mladíci. Škoda, že většina z nich, i když jsou zajímaví takovou zvláštní divokou krásou, byla oblečena v džínách a tričkách. Rozhodně větší pozornost přitahovali ti, kteří měli arabské stylové oblečení, vlající dlouhé černé vlasy spoutané čelenkou, nějakou zbraň u boku (možná makety) a připomínali tak trochu uhrančivého filmového Sandokana, i když v poněkud drobnějším vydání. Ale své kouzlo to nesporně mělo.

Skalní město Petra mne tedy skutečně nadchlo, a to i navzdory tomu, že jsem nikde nenašla ony na internetu i v časopisech slibované sarkofágy s třímetrovými lidský mi kostrami, které evokují návštěvu cizích civilizací. Průvodci v Petře i odborníci v muzeu ve městě, kam jsem se pak vypravila další den, jen udiveně kroutili hlavami a zástupce ředitele muzea mi se smíchem řekl, že se jedná o bullshit – tedy vymyšlenou hovadinu.

O trochu lépe jsem dopadla, když jsem v městských obchodech sháněla hřeben, který se mi podařilo ztratit. Po dlouhém běhání jsem sehnala naprosto nevhodný, pánský v drogérii za neuvěřitelnou cenu, za níž bych doma měla nejméně patnáct takových hřebenů. A nic na tom nezměnila ani laskavá účast a zájem prodavače, který se snažil se mnou probírat odlišnosti mé země od té jeho – jordánské.

Pokračování příště