Evžen Kamzák Vánoce upřímně a přímo vášnivě nenáviděl. Sice si už ani  nevzpomínal, jestli to začalo po odchodu Ludmily, anebo poté, co ho v zaměstnání poprvé přeřadili na horší místo. Postupem let se jeho negativní vztah k těmto mezi ostatní populací nejmilovanějším svátkům v roce stále prohluboval, až dospěl do stádia, kdy se rozhodl Štědrý den totálně bojkotovat a nejlépe ho prospat.

Ve svém odporu k Vánocům došel tak daleko, že odmítal vše, co s nimi souviselo – stromeček, dárky, pohled do blýskavě nastrojených výloh, ale i kapří řízky a salát nebo vánoční cukroví. Když mu šilhavá Jolana, kterou dostal k ruce na svém nynějším postu archiváře meziskladu tiskovin určených ke skartaci, nabízela nazdobené, vanilkou vonící pečivo, málem jí krabičku s cukrovím vyrazil z ruky. Kolegové si už ani netroufali předávat mu dárky od firmy, protože nechtěli riskovat konflikt nebo dokonce inzultaci a obvykle s jejich předáním počkali až na druhou polovinu ledna. Anebo si je prostě rozebrali. Ten nasupený mrzout se stejně po nich nikdy nesháněl. Obdobně upustily od drobných pozorností i sousedky v domě, když se jejich soucit s opuštěným mužem v podobě misky cukroví, tácku s vánočním štrúdlem či nadýchanou vánočkou setkal s příkrým odmítnutím či nerudnou hrubostí. A plešatý vrchní Ervín, ani štamgasti z hospody Na Růžku se mu už ani náhodou nesnažili nabídnout sklenici kouřícího punče.  

Proto byl Evžen Kamzák doslova v šoku, když se s půlkilem sekané, pytlíkem rohlíků a čtyřmi lahvičkami budvaru v síťovce vracel odpoledne domů a uviděl před svými dveřmi v celofánu zabalenou baňatou láhev s červenozelenou mašlí. „Kdo mě to chce zase naštvat!“ vypěnil a kopl do načančaného balíčku. Láhev padla na rohožku a skutálela se ke stěně. Evžen Kamzák nasupeně zacloumal klíčem v zámku a  vešel do své šedé jeskyně jedna plus jedna. Odstrčil hrnek se zasychajícím strupem kávové sedliny a nakvašeně odzátkoval první pivní láhev. Vztek ho ale neopouštěl, sáhl tedy po druhé lahvi, pak po třetí a po čtvrté... S posledním lokem piva si uvědomil, že teď už nemá co pít. Chvíli nerozhodně přešlapoval u dveří a pak nesměle pootevřel na chodbu. Láhev ležela stále tam, kam prve zapadla. Pomalu k ní natáhl ruku a pak ji rozhodným gestem uchopil za hrdlo. „Když to sem dali, tak je to moje,“ zabrumlal si pod fousy a práskl dveřmi.

Temně rudý obsah láhve připomínal krev, ale chutnal tak nějak zvláštně sladkohořce. Evžen Kamzák znovu přiložil úzké dlouhé hrdlo k ústům a znovu si mocně zavdal. „Páni, to je síla,“ pomyslel si, když se s ním zhoupla podlaha, ale lákavé pití neodložil. Druhý doušek a zamotala se mu hlava, další lok a najednou měl neodbytný pocit, že v místnosti není sám. Otočil se a uviděl chlápka v blýskavých šatech. „Co... kdo... kde...?“ začal koktat Evžen, ale chlápek se jen chápavě usmál. „Jsem Duch Vánoc a přišel jsem ti pomoci.“ Evžen se odmítavě nadechl: „A proč?“

„Protože nám děláš těžkou hlavu,“ rázně odpověděl chlapík a velitelsky ukázal prstem ke křeslu. Zkoprnělý Evžen se nezmohl na slůvko odporu a po kratší přednášce podivné návštěvy už jen celý zfanfrnělý telefonoval, balil balíčky a klepal na dveře... Ten údiv a překvapení Jolany, kolegů, sousedů i kumpánů z hospůdky stál tedy za všechny peníze! Někteří se z toho šoku nezmohli ani na pořádné poděkování, ale Evženovi to vůbec nevadilo – cítil totiž uvnitř něco, co už dlouhé roky ne. Takové zvláštní a velice příjemné teplo, které se rozlévalo do celého těla a činilo jeho duši lehounkou a čistou... Když si pak doma u svátečně prostřeného stolu s uspokojením naléval z baňaté zelené lahve to zvláštní rudé pití, padl mu pohled na pestrou vinětu. Stálo na ní zeleným ozdobným písmem: Duch Vánoc...