Vzkazy

  • Čeští lednoví jubilanti

    * 16. 1. 1931 se narodil Vladimír Škutina, humorista, publicista, spisovatel

     

    * 16. 1. 1941 Marie Zábranská – výtvarnice, manželka významného českého ilustrátora Adolfa Zábranského, zakládající členka skupiny pražských výtvarnic Femina. Za svoji celoživotní tvorbu obdržela Cenu Evropského kruhu umění Franze Kafky (2009) a Aliance Salvadora Dalí (2011).

     

    * 17. 1. 1941 se narodil Vašek Souček, novinář, glosátor. moderátor, dlouholetý člen a speaker kapely Lokálka.  Redaktor regionálního studia Českého rozhlasu v Hradci Králové, kde má vlastní pořad Glosa Václava Součka. V roce 2006 spolu s Jiřím Fraňkem a Adamem Černým získal Cenu Ferdinanda Peroutky.

     

    * 20. 1.1946 se narodil jeden z nejvýznamnějších tuzemských písničkářů Vladimír Merta. Vystudovaný architekt, absolvent hrané režie na FAMU, publicista, spisovatel, fotograf, dramatik a filmový režisér. Muž, o kterém se dozvíte jinde mnohem víc, a pořád to bude málo.

     

    *23.  1. 1891 František Smolík – český herec a zpěvák. Vytvořil řadu vynikajících divadelních a filmových rolí. Nazpíval řadu písní pro firmu Homocord (např. Maminko mámo, Až na světě hochu budeš sám)

     

     

    * 26. 1. 1951 se narodila Jarmila Kratochvílová – nejlepší běžkyně v dějinách země. V roce 2020 vstoupila do rekordmanské Síně slávy za 37 let nepřekonaný světový rekord v běhu na 800 metrů, který zaběhla časem 1:53,28 v Mnichově v červenci 1983.

     

     

    * 28. 1. 1961 narodil skladatel, textař, aranžér a publicista Vladimír Kočandrle. V osmdesátých letech zakládal skupinu OK Band a byl jejím kapelníkem, spoluzakládal a byl ředitelem společností Monitor, později se stal ředitelem EMI pro Česko a Slovensko. V současnosti stojí Vladimír Kočandrle v čele české pobočky Warner Music

     

    *29.  1. 1931 Miroslav Raboch – akademický sochař, keramik a pedagog. Autor tzv. „keramického  nesmyslu“, neboli hlavní ceny festivalu Porta.

     

    Sen několika generací mladých muzikantů - porta, cena pro nejlepší skupiny, autory i interperty na legendárním festivalu Porta, jehož fenomenální éru ukončila listopadová revoluce.

     
  • Kronikář zámořského trampingu z Vancouver Islandu

    Aleš Klestil (1940 – 2020)

    Nejsem zastáncem pompézních monumentů či pění oslavných ód na „zasloužilé umělce“, spíše bych zastával biblické Prach jsi a v prach se obrátíš či nebiblické Všechna sláva – polní tráva, ale pokud si v trampském světě vděčnou vzpomínku někdo zaslouží, pak je to bezesporu Aleš. On si ten pomník vlastně nevědomky vybudoval sám - svým postojem k jeho - Maruš promine -  největší lásce - trampingu. Tady bych se opakoval použitím věty ze závěru posledního (98.) čísla Stopy... tam, kde jiní jen blafali, Aleš konal!

    Celý článek...  
Dnes má svátek Ilona Zítra má svátek Běla

Poprvé jsem se s ním setkal v jedenašedesátém. Předvolali nás tenkrát kvůli nedovolenému rozdělávání ohně a táboření bez dohledu dospělých. Byl jsem čerstvým studentem gymnázia, kam mě protlačila neoddiskutovatelnost faktu samých výborných na zetdéešce a neústupnost mého starého třídního učitele z devítky. Měl jsem proto strach, abych tuhle výhru neprohrál v kasinu, kam jsem jít nechtěl, ale musel. Aby tenhle prohřešek nebyl pak připočten k živnostenskému původu a politické nespolehlivosti mých rodičů. Klukům to bylo celkem fuk - byli v učňáku a měli pocit nezranitelnosti, takže i s úspěchem předváděli hrdiny.

Přesto si jako prvního vyhmátli mne a po úvodním slově jsem měl pocit, že jsem spáchal nejméně atentát na prezidenta anebo podřezal vlastní babičku tupou břitvou. Výslech vedl starší těžkopádný a zachmuřený korbič a v rohu místnosti celou tu show pobaveně a se zájmem pozoroval týpek v kostkované košili a prvotřídně spíchnutých kalhotách. Nevím, proč na nás ten ranař pouštěl hrůzu, když každý ochotně přiznal, že oheň rozdělával právě on, a svorně jsme se pak venku tomu těžkému zločinu řehnili. Zůstal ale ve mně takový neodbytný pocit lepkavé trapnosti, když jsem si vzpomněl na toho frajera v koutě.

V roce šedesát čtyři už v rohu neseděl a taky neměl na sobě módní hit, ale slušivou uniformu příslušníka, když asistoval při rozhánění jednoho shromáždění trampů v lesích a se psem nás naháněl do tlam přistavených antonů a náklaďáků. Figuroval i při zjišťování a u výslechů. Korektní, s lehkým pobaveným úsměvem v koutku úst - nekřičel, nenadával, ani nás netloukl, od toho tu byli ti druzí. On námi totiž pohrdal!

Nevím, čím jsem si zasloužil jeho pozornost, kupodivu si mě pamatoval z onoho prvního setkání a já nebyl vůbec rád. Měl jsem tři dny před maturitou a opět ve mně bobtnal strach jako mléko přetékající z hrnku. Viděl to na mně a očividně ho to potěšilo. Pohrával si s mými obavami i nadějemi. Byl fakticky šmat na to, jak člověka zdeptat a zatlačit mu mozek pod divoce bijící srdce. Ten špinavý pocit ponížení a bezmoci jsem ze sebe nesmyl ani po půlhodině pod sprchou. Hlášení do školy přišlo dva dny po maturitě. Náhoda, štěstí nebo úmysl?

O dva roky později jsme proti sobě stanuli už jako staří známí - on bohatší o hodnost, já o dva roky tvrdé makačky v hutích. Ve šrajtofli se mi tetelilo takřka čerstvé rozhodnutí o přijetí na vysokou školu, jako by mě ty dva roky dřiny vykoupily z nedobrého původu a nevhodných rodičů. Tentokrát bylo na programu vydávání nelegálního samizdatového časopisu, který podle jeho shovívavých slov nestál ani obsahem ani úrovní za riziko, kterému se tím vystavujeme.

Rozumně nám rozebral situaci, nastínil možnosti důsledků a pak nás přátelsky propustil s tím, abychom neblbli. Vždyť máme život před sebou a chceme to někam dotáhnout, ne? Jestli jsme chtěli, nebo ne, už nebylo důležité, faktem je, že na studiích jsme to už dokázat nemohli - všichni jsme ze škol vylítali.

Moudrá prozřetelnost ale opět pomohla ubohému plaváčkovi života. Nemusel jsem na vojnu, a tak jsem nastoupil do propagačního oddělení rozhlasu za kamaráda, který šel splnit svou občanskou povinnost do pohraničních hvozdů. A tak se stalo, že v osmašedesátém jsem opět měl příležitost být při tom.

Byl jsem jako v horečce, chtěl jsem se vyskytovat všude, kde se něco dělo, všechno stihnout... Takřka jsem nejedl, nespal, na zlatý fond republiky jsem přes máminy námitky věnovat dědovy zlaté hodinky - jediné, co nám zůstalo ze starých zlatých časů. A taky jsem potkával toho svého frajera, taky skoro všude. Dokonce i na jednom z velkých jarních mítinků, kde všichni bez ubrousků dávali průchod svým probuzeným nadějím. Ve svém svatém nadšení jsem vůči němu necítil zášť ani zlobu. Vlastně mě ani nenapadlo to, co bylo nasnadě. Měl jsem skoro radost, že i takoví lidé pochopili nutnost politického harakiri a jsou ochotni se změnit. Myslel jsem, že černé pod větrem Pražského jara zbělá.

O to větším šokem pro mne bylo setkání koncem devětašedesátého roku, kdy měly být komplexně prošetřovány a přehodnocovány mé hříchy a prohřešky (a nejen moje), když jsem odmítl posypat si hlavu popelem a podepsat Slovo do vlastních řad, které jsme přejmenovali na Slovo do vlastních zad. Předlouhý byl seznam mých černých činů včetně účasti na protikomunistických akcích - samozřejmě s přesným udáním data. Byl pečlivý i v detailech. Cítil jsem se zaskočený, ukřivděný a zklamaný - a v tomhle nálevu jsem se louhoval hezkých pár let.

A frajer? Ten se na mne hezky usmál a káravě pokýval hlavou ve stylu: tytyty, co nám děláš, ty ošklivý soudruhu? Všechno bylo o to horší, že jsem nemohl zavadit o slušné místo a bez práce jsem zůstat nesměl. Tak jsem brigádničil na různých postech a každou volnou chvíli utíkal do zeleného hojivého náručí přírody mezi kamarády a naše celonoční diskuse u ohýnku mi pomáhaly přenášet se přes neutěšenost všedních dní. Když na to teď zpětně vzpomínám, možná, že to přes veškerou svízel byla ta nejhezčí doba. Nic neslibovala, byly přesně vymezené a rozdělené úlohy, takže jsme jasně věděli, kde stojíme my a kde oni, dali se spolehlivě vytřídit přátelé a nepřátelé. A podnikala se spousta věcí - jen tak bez ambic na slávu či peníze. To už se nikdy nevrátilo a když, tak už to vypadalo všechno nějak jinak, nějak obutě, učesaně, uvědoměle.

Svého frajera jsem na těchto střetech potkal ještě párkrát - přibyly mu šedivé prameny na skráních, diplomatický kufřík v ruce, politický titul. Zase už chodil v civilu, ale bez kostkaté košile. A vždycky už stál na druhé straně stolu a zdálo se, že napořád. Jizva po nespravedlnosti, křivdě a ponížení pomalu zarůstala průhlednými vrstvičkami zklidnění a časem už ani tolik nesvrběla. Dokázal jsem už zkrotit i svou zdivočelou beznaděj a občas vyštípnout rozinku z koláče, který byl upečen pro jiné. Nenápadně a zákonitě jsem vrůstal do sítě samizdatové trampské kultury, do onoho neprogramovaného kvašení, které si nekladlo žádné vysoké a vznešené cíle a zůstalo si věrné, i když do kotlíku občas spadl nahnilý nebo červivý kus.

Frajer si mě pravidelně zvával a zdálo se, že si z mé zatvrzelosti a neústupnosti udělal prubířský kámen svých schopností a přesvědčování. Nehodlal jsem totiž chránit mladé kamarády před zkázou tím, že bych je včas předal jeho starostlivé péči, ani zaručit bezpečnost a zvýšení úrovně našich nelegálních plátků svěřením korektur do jeho rukou. Občas mi dokazoval, že ne každý tak nerozumně odmítá jeho sympatie a spolupráci. Z takových setkání jsem nejrovnější cestou mířil do lékárny s názvem Peklo, kde jsem se snažil všechen ten hnus spláchnout osvědčeným prostředkem na tři písmena.

Stal jsem se pro něho zřejmě symbolem protivníka, ztělesněním všeho, co potíral, a proto mi věnoval až dojemnou péči v tom, jak vyhledával mé malé radůstky a potěšení a snažil se mě zasáhnout právě v tom nejcitlivějším místě. Tím víc mě ale tahle drobná záškodnická a neprokazatelná válka stmelovala s lidmi podobně postiženými a podobně smýšlejícími. Vlastně, když to tak vezmu, mi prokázal neocenitelnou službu - už jsem se nesnažil vyplout, už jsem se nesnažil odejít s co nejmenším šrámem - dokázal jsem přes ten vztek, který ve mně spolehlivě vzněcoval, překonat i svůj strach a obavy z budoucího. Věděl jsem sice, do které ruky vedou nitky tohohle loutkového divadla, ale neměl jsem tu správnou kartu, abych proti tomu mohl něco dělat.

A pak najednou stojí před mým stolem - vůbec ne důležitý, mocný a sebevědomý, ale zplihlý jako balónek po pouti, nejistý a snad i pokořený. Píše se rok 1990 a on se uchází o zaměstnání.

Teď jsem tedy konečně měl možnost oplatit mu všechny ty útrapy, zbabraný život, všechna ta ponížení a roky bezmoci. On byl přece vždycky pro mne představitelem toho špatného a pokřiveného, hybnou pákou obludy požírající svědomí a čestnost. V duchu mi zase všechno proběhlo před očima jako dokumentární film. Zaťaté prsty vyryly do dlaně bílé půlměsíčky, na krku mi pulzuje provazovitá tepna jako živočich chystající se ke skoku.

Zvedám prudce hlavu. V jeho očích se kmitl úlek a obava, jako by omluvně zacouval ke dveřím se složkou papírů v ruce. Teď bych ho mohl zašlapat do podlahy, omlátit mu o nos všechna ta svinstva, která mám v paměti seřazená jako cínové vojáčky v krabici. Dát mu ochutnat ze stejné kaluže, ze které nutil pít mne a zástupy dalších celé roky. Teď bych mou mohl těch třicet let přivázat na krk jako kámen a poslat ho ke dnu. A nikdo by mi to neměl za zlé. Měl bych na to právo!

Místo toho ale beru do rukou jeho složku papírů a odvádím ho na dílnu, kde bude ode dneška pracovat...

(1991)

 

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

6858737

Melanž

  • Slavní světoví oslavenci

     

    * 19. 1. 1931 se narodila herečka Tippi Hedren, blonďatá kráska z Hitchcockových Ptáků nebo z filmu Marnie. Matka herečky Melanie Griffith (Podnikavá dívka, Konec Divokého západu) a babička herečky Dakoty Johnson (Padesát odstínů šedi, Black Mass: Špinavá hra).

     

    * 19. 1. 1946 se v Sevierville v americkém státě Tennessee narodila královna americké country, zpěvačka, skladatelka a herečka Dolly Rebecca Parton.

     

    * 20. 1. 1946 se narodil David Lynch - americký filmový scenárista, režisér, producent, malíř, hudebník, skladatel a performer. Významný představitel postmoderní kinematografie. Byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší režie za filmy Sloní muž (1980), Modrý samet (1986) a Mulholland Drive (2001). Sloní muž byl také nominován v kategorii nejlepší scénář. Vyhrál hlavní cenu na Filmovém festivalu v Cannes a v Benátkách.

     

     

    * 21. 1. 1941 se narodil Placido Domingo - tenorista, operní pěvec a dirigent, který se spolu s Lucianem Pavarottim a José Carrerasem podílel na zrození legendy Tíí tenorů a přesunu operních árií na fotbalové stadiony.

     

     

    * 21. 1. 1956 se narodila herečka Geena Davis, (Thelma z Thelma a Louise, paní Littleová z Myšáka Stuarta Little),

     

    * 24. 1. 1941 oslaví osmdesátiny Neil Diamond. Celým jménem Neil Leslie Diamond. americký písničkář a skaldatel, který měl především v šedesátých až osmdesátých letech celou řadu hitů. Mnohé z nich známe i z českých verzí.

     

     

    * 25. 1. 1981 Alicia Keys

    Alicia Augello Cook se narodila na Manhattanu v New Yorku a pod jménem Alicia Keys je jednou z nejznámějších amerických osobností Rhythm and blues a soulu. Zpěvačka, skladatelka, klavíristka, hudební režisérka a producentka, filantropka, příležitostná herečka a spisovatelka.. V žilách jí koluje irská i italská krev po matce a jamajská po otci. Talentované děvče ve dvaceti opustilo vysokou školu a stalo se hudební profesionálkou. Debutovala albem Songs in A Minor (Písně v a moll - 2001) a za první týden se ho prodalo 235,000 kousků. Kritika byla nadšená, prodejci spokojeni. Následovalo album The Diary of Alicia Keys (2003), a následná velkolepá žeň Grammy v roce 2004: Nejlepší R&B Album, nejlepší ženský vokál v R&B (za If I Ain't Got You), nejlepší píseň R&B (za You Don't Know My Name) a nejlepší vystoupení v duu nebo skupině v R&B (za My Boo). Alicia je uznávanou umělkyní, která prodala 28 milionů alb a singlů a vyhrála mnoho cen - čtrnáct cen Grammy, jedenáct cen Billboard Music Award a tři ceny American Music Award.

     

     

    * 26. 1. 1961 se narodil fenomenální hokejista Wayne Gretzky

     

     

    * 27. 1. 1756 se narodil Wolfgang Amadeus Mozart, geniální sladatel, kterému jeho Pražané tak rozumějí...

     

    * 28. 1. 1936 se v New Yorku narodil herec, režisér a scenárista Alan Alda, který se zapsal do širokého povědomí televizních diváků na celém světě nezapomenutelnou rolí chirurga Benjamina Franklina Pierce s přezdívkou Hawkey v seriálu M*A*S*H (1972 – 1983).

     

     

    * 30. 1. 1951 se v Londýně narodil zpěvák a bubeník Philip David Charles „Phil“ Collins, zpěvák, držitel prestižních cen Grammy a Oscar. Obrovskou popularitu si získal už jako lídr hudební skupiny Genesis, kterou poté dokázal zužitkovat i coby sólový zpěvák.

     

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Kontakt: musicopen@email.cz