Kamenáč Bill několikrát unikl hladovým dingům jenom o vlásek, když se v tom roce, co bylo hodně sněhu, vydal do Monara hledat zlato. Prvně k tomu došlo, když si přestal cpát fajfku a zjistil, že se nemůže pohnout ani o palec. Trvalo chvilku, než mu došlo, co se to stalo. Jeho stín mu přimrzl k zemi. Párek hladových dingů, tak vyzáblých, že vrhali jenom jeden stín, se v tu chvíli přiblížil a chystal se ho zadávit, a protože Kamenáč neměl ani pušku, ani zálesácký nůž, byl by nebožtík, nedostat nápad, aby škrtal sirky a házel je na svůj stín.

Kamenáčovi už zbývala poslední sirka a dingové už si olizovali kotlety, když se sníh rozehřál zrovna tolik, aby se Kamenáč mohl utrhnout a uvolnit. Bylo to o vlásek, poněvadž se ozval zvuk, jako když se trhá kaliko, jak se Kamenáč napjal a zjistil, že je volný. Fakticky už byl potom jeho stín vždycky trochu otrhaný a neměl ty hladké linie jako stíny jiných chlapů.

Kamenáč potom pořád s sebou nosil spousty sirek a fotku jednoho starého kámoše, který ho nechal na holičkách a štípl mu portmonku, zrovna když je potkalo štěstí. Kdyby nic jiného, ten obrázek byl lepší nežli sirky - jak se na něj Kamenáč podíval, rozpálil se vždycky tak, že za pár vteřin stál v louži, ze které šla pára.

Jako vedlejší činnost si Kamenáč chytal do pastí králíky. Nejdříve je vždycky stahoval a vyvrhoval, ale později uprostřed zimy zjistil, že nepotřebuje než je na pár hodin vyvěsit a vítr tu práci udělá za něj zrovna tak čistě. Kolikrát musel Kamenáč plamen svíčky ulomit, aby zhasla, když šel večer spát.

Když se Kamenáč večer usadil v chatě, pár tisíc divokých psů obyčejně utvořilo kolem ní kruh a v šestnácti tóninách vylo na měsíc. Dingové nejdřív vyli vždycky tak hlasitě, až se střecha třásla, ale s postupem zimy jejich nářky slábly, až jednou přestaly vůbec, i když Kamenáč viděl, jak se jim chřtány pohybují. Šel si lehnout a už na to nemyslel. Ráno vyrazil ven, aby se dal na svém dílci do práce, a vtom si rozbil hlavu o zamrzlé vytí dingů.

Rána to byla ošklivá, ale Kamenáč té zkušenosti později dobře využil. Uprostřed zimy si nitroglycerínem prostřílel cestu skrz led až do říčního dna, kde počítal, že je zlato. Břehy té řeky byly příkré jako tahy písmene V a dingové teď obyčejně lemovali příkré vršky těch břehů a pokukovali hladově po Kamenáčovi při práci.

Jednou večer udělali kolem chaty kruh a kousek po kousku ho začínali stahovat. Kamenáč spustil z vinčestrovky a pár jich prošpikoval, ale uvědomil si, že na všecky ty divoké psy nemá kulí dost. Škrábal se nad tím problémem na hlavě, až si prsty vjel na jizvu od psího vytí. To chce jen řvát!" povídal si a vyběhl z chaty.

Udělal kolem chaty pár pěkných okruhů a přitom řval ze všech sil. Pak se spustil na všecky čtyři a lezl kolem dokola a přitom pořád hulákal. Moc zdvořilé to nebylo, co dingům povídal, a slova taky zamrzala déle, než kdyby byla mírnější, ale stejně v deseti minutách stála kolem chaty vysoká zeď ze zmrzlých slov a ta držela dingy na dištanc.

Když zdivočelí psi vrazili do té zdi, naštvali se, o kus couvli a nařídili si hlavy nahoru. Kamenáč ovšem neslyšel ani slovo, ale stejně mu nadělali moc nepříjemností. Z jejich páchnoucího dechu zmrzl nad chatou tuhý plát a Kamenáč pak většinu noci kašlal. Za noci dingové vyčenichali Kamenáčovu zásobu nitroglycerínu a třaskavin a spolykali je. To ho spolu s ostatním přivedlo k rozhodnutí prásknout do bot.

Osedlal si šedáka Bílého oblaka a v čilém klusu vyjel po dně řečiště. První půlhodinu nebylo po psech ani památky a Kamenáč už myslel, že je v bezpečí. Moc si s tím na žádný pád hlavu nelámal, poněvadž jen málo dingů se mohlo měřit s jeho šedákem.

Kamenáč nepočítal s tím, jak jsou dingové lstiví. Domysleli si, že při otevřených závodech by se k Bílému oblaku nedostali blíž, ale že ho můžou dostat ze zálohy. Jak Kamenáč chvátal podél řečiště, dost brzy dingy vystopoval půl míle před sebou, jak lemují oba břehy a čekají, aby seběhli a odřízli ho.

Kamenáč vsadil na rychlost. Pobodl Bílého oblaka ostruhami do slabin. Přikrčil se mu ke krku. Bičíkem mu bubnoval do slabin. Ostruhy do něho pohřbil až po držadla. Šedákův krok se prodloužil a zrychlil, až byl rozmazaný. Každou minutu byla zima větší a v koutcích úst se Kamenáčovi i Bílému oblaku dělaly rampouchy a ty je brzdily. Dingové zvedli čumáky k nebi, mlčky zavyli a pak vyrazili po břehu dolů jako šedivé bystřiny.

Kamenáč viděl, že jim neujede. Rampouchy se už couraly po ledu na říčním dně. Zrovna včas si Kamenáč vzpomněl na ty třaskaviny a želatinu, co psi spolykali. Dojel s šedákem skoro až tam, kde by se setkal s dingy, a pak se rychle otočil s koněm kolem dokola a uháněli nazpátek. A teď zabodával ostruhy až po paty a bičík tloukl šedákovi do žeber jak hrom. Byl tři sta yardů daleko, když dingové do sebe vrazili, třaskaviny se vznítily a odpálily všechen ten nitroglycerín. Žádný zvuk slyšet nebylo, ale do ledu to udělalo díru jak cirkusový stan a pár tisíc dingů vyletělo k nebi.

Když to Kamenáč uviděl, otočil Šedáka a vrátil se tam. Díra měla šířku stovky stop a hloubku padesáti. Břehy byly tak příkré, že se po nich vylézt nedalo, a zdálo se, že je Kamenáč v pasti. Slezl s šedáka a nakukoval do kráteru. I když mu později byl důvod jasný, Kamenáčovi teď vrtalo v hlavě, že nikde kolem nevidí ani kousek dinga. Aby si vyzkoušel, jak je to daleko přes tu díru v řečišti, mrskl tam veliký kus ledu. K jeho překvapení led na dno nedopadl, ale zůstal trčet ve vzduchu. Byla taková zima, že zamrzala už i zemská tíže. To Kamenáče přivedlo na nápad a rychle začal házet kusy ledu přes díru. Zanedlouho si udělal most a mohl po něm šedáka převést na druhou stranu.

Můžete na to vzít jed, že se nezastavil, aby obdivoval krajinu, poněvadž neměl ponětí, jak dlouho zůstane zemská tíže zamrzlá. Fakticky se akorát tak dostal na druhou stranu, než začali z nebe padat dingové a kusy ledu.

Ad. kresba Kamenáče Billa

V roce 1969 oslovil Josef Kobra Kučera, tehdy šéfredaktor v Brně vycházejícího měsíčníku Zálesák, kreslíře Honzu Vyčítala, zda by nepřevedl do podoby komiksu příhody Kamenáče Billa z pera australského spisovatele Dala Stivense. Honza úkol přijal se zájmem. V roce 1970 vyšly ještě tři poslední čísla Zálesáku, pak byl časopis zastaven. Kobra tentýž rok použil jednu epizodu Kamenáče Billa a Honzy Vyčítala na třetí a čtvrté straně obálky publikace Dvaatřicet trumfů, vydané u příležitosti II. Folk a country festivalu v pražské Lucerně. Vyčítalovy kresby jsme přejali z této publikace. (fsk)