Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Julius Zítra má svátek Aleš


Kamenáč Bill několikrát unikl hladovým dingům jenom o vlásek, když se v tom roce, co bylo hodně sněhu, vydal do Monara hledat zlato. Prvně k tomu došlo, když si přestal cpát fajfku a zjistil, že se nemůže pohnout ani o palec. Trvalo chvilku, než mu došlo, co se to stalo. Jeho stín mu přimrzl k zemi. Párek hladových dingů, tak vyzáblých, že vrhali jenom jeden stín, se v tu chvíli přiblížil a chystal se ho zadávit, a protože Kamenáč neměl ani pušku, ani zálesácký nůž, byl by nebožtík, nedostat nápad, aby škrtal sirky a házel je na svůj stín.

Kamenáčovi už zbývala poslední sirka a dingové už si olizovali kotlety, když se sníh rozehřál zrovna tolik, aby se Kamenáč mohl utrhnout a uvolnit. Bylo to o vlásek, poněvadž se ozval zvuk, jako když se trhá kaliko, jak se Kamenáč napjal a zjistil, že je volný. Fakticky už byl potom jeho stín vždycky trochu otrhaný a neměl ty hladké linie jako stíny jiných chlapů.

Kamenáč potom pořád s sebou nosil spousty sirek a fotku jednoho starého kámoše, který ho nechal na holičkách a štípl mu portmonku, zrovna když je potkalo štěstí. Kdyby nic jiného, ten obrázek byl lepší nežli sirky - jak se na něj Kamenáč podíval, rozpálil se vždycky tak, že za pár vteřin stál v louži, ze které šla pára.

Jako vedlejší činnost si Kamenáč chytal do pastí králíky. Nejdříve je vždycky stahoval a vyvrhoval, ale později uprostřed zimy zjistil, že nepotřebuje než je na pár hodin vyvěsit a vítr tu práci udělá za něj zrovna tak čistě. Kolikrát musel Kamenáč plamen svíčky ulomit, aby zhasla, když šel večer spát.

Když se Kamenáč večer usadil v chatě, pár tisíc divokých psů obyčejně utvořilo kolem ní kruh a v šestnácti tóninách vylo na měsíc. Dingové nejdřív vyli vždycky tak hlasitě, až se střecha třásla, ale s postupem zimy jejich nářky slábly, až jednou přestaly vůbec, i když Kamenáč viděl, jak se jim chřtány pohybují. Šel si lehnout a už na to nemyslel. Ráno vyrazil ven, aby se dal na svém dílci do práce, a vtom si rozbil hlavu o zamrzlé vytí dingů.

Rána to byla ošklivá, ale Kamenáč té zkušenosti později dobře využil. Uprostřed zimy si nitroglycerínem prostřílel cestu skrz led až do říčního dna, kde počítal, že je zlato. Břehy té řeky byly příkré jako tahy písmene V a dingové teď obyčejně lemovali příkré vršky těch břehů a pokukovali hladově po Kamenáčovi při práci.

Jednou večer udělali kolem chaty kruh a kousek po kousku ho začínali stahovat. Kamenáč spustil z vinčestrovky a pár jich prošpikoval, ale uvědomil si, že na všecky ty divoké psy nemá kulí dost. Škrábal se nad tím problémem na hlavě, až si prsty vjel na jizvu od psího vytí. To chce jen řvát!" povídal si a vyběhl z chaty.

Udělal kolem chaty pár pěkných okruhů a přitom řval ze všech sil. Pak se spustil na všecky čtyři a lezl kolem dokola a přitom pořád hulákal. Moc zdvořilé to nebylo, co dingům povídal, a slova taky zamrzala déle, než kdyby byla mírnější, ale stejně v deseti minutách stála kolem chaty vysoká zeď ze zmrzlých slov a ta držela dingy na dištanc.

Když zdivočelí psi vrazili do té zdi, naštvali se, o kus couvli a nařídili si hlavy nahoru. Kamenáč ovšem neslyšel ani slovo, ale stejně mu nadělali moc nepříjemností. Z jejich páchnoucího dechu zmrzl nad chatou tuhý plát a Kamenáč pak většinu noci kašlal. Za noci dingové vyčenichali Kamenáčovu zásobu nitroglycerínu a třaskavin a spolykali je. To ho spolu s ostatním přivedlo k rozhodnutí prásknout do bot.

Osedlal si šedáka Bílého oblaka a v čilém klusu vyjel po dně řečiště. První půlhodinu nebylo po psech ani památky a Kamenáč už myslel, že je v bezpečí. Moc si s tím na žádný pád hlavu nelámal, poněvadž jen málo dingů se mohlo měřit s jeho šedákem.

Kamenáč nepočítal s tím, jak jsou dingové lstiví. Domysleli si, že při otevřených závodech by se k Bílému oblaku nedostali blíž, ale že ho můžou dostat ze zálohy. Jak Kamenáč chvátal podél řečiště, dost brzy dingy vystopoval půl míle před sebou, jak lemují oba břehy a čekají, aby seběhli a odřízli ho.

Kamenáč vsadil na rychlost. Pobodl Bílého oblaka ostruhami do slabin. Přikrčil se mu ke krku. Bičíkem mu bubnoval do slabin. Ostruhy do něho pohřbil až po držadla. Šedákův krok se prodloužil a zrychlil, až byl rozmazaný. Každou minutu byla zima větší a v koutcích úst se Kamenáčovi i Bílému oblaku dělaly rampouchy a ty je brzdily. Dingové zvedli čumáky k nebi, mlčky zavyli a pak vyrazili po břehu dolů jako šedivé bystřiny.

Kamenáč viděl, že jim neujede. Rampouchy se už couraly po ledu na říčním dně. Zrovna včas si Kamenáč vzpomněl na ty třaskaviny a želatinu, co psi spolykali. Dojel s šedákem skoro až tam, kde by se setkal s dingy, a pak se rychle otočil s koněm kolem dokola a uháněli nazpátek. A teď zabodával ostruhy až po paty a bičík tloukl šedákovi do žeber jak hrom. Byl tři sta yardů daleko, když dingové do sebe vrazili, třaskaviny se vznítily a odpálily všechen ten nitroglycerín. Žádný zvuk slyšet nebylo, ale do ledu to udělalo díru jak cirkusový stan a pár tisíc dingů vyletělo k nebi.

Když to Kamenáč uviděl, otočil Šedáka a vrátil se tam. Díra měla šířku stovky stop a hloubku padesáti. Břehy byly tak příkré, že se po nich vylézt nedalo, a zdálo se, že je Kamenáč v pasti. Slezl s šedáka a nakukoval do kráteru. I když mu později byl důvod jasný, Kamenáčovi teď vrtalo v hlavě, že nikde kolem nevidí ani kousek dinga. Aby si vyzkoušel, jak je to daleko přes tu díru v řečišti, mrskl tam veliký kus ledu. K jeho překvapení led na dno nedopadl, ale zůstal trčet ve vzduchu. Byla taková zima, že zamrzala už i zemská tíže. To Kamenáče přivedlo na nápad a rychle začal házet kusy ledu přes díru. Zanedlouho si udělal most a mohl po něm šedáka převést na druhou stranu.

Můžete na to vzít jed, že se nezastavil, aby obdivoval krajinu, poněvadž neměl ponětí, jak dlouho zůstane zemská tíže zamrzlá. Fakticky se akorát tak dostal na druhou stranu, než začali z nebe padat dingové a kusy ledu.


Ad. kresba Kamenáče Billa

V roce 1969 oslovil Josef Kobra Kučera, tehdy šéfredaktor v Brně vycházejícího měsíčníku Zálesák, kreslíře Honzu Vyčítala, zda by nepřevedl do podoby komiksu příhody Kamenáče Billa z pera australského spisovatele Dala Stivense. Honza úkol přijal se zájmem. V roce 1970 vyšly ještě tři poslední čísla Zálesáku, pak byl časopis zastaven. Kobra tentýž rok použil jednu epizodu Kamenáče Billa a Honzy Vyčítala na třetí a čtvrté straně obálky publikace Dvaatřicet trumfů, vydané u příležitosti II. Folk a country festivalu v pražské Lucerně. Vyčítalovy kresby jsme přejali z této publikace. (fsk)



Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7079034

Melanž

  • Dubnoví oslavenci I

     

    * 3. 4. 1961 (60 let) Eddie Murphy, Edward Regan Murphy se narodil v Brooklynu v New Yorku, USA), americký herec a komik. Murphy byl součástí obsazení Saturday Night Live během let 1980 až 1984. Pracoval jako stand up komik a umístil se v žebříčku Comedy Central 100 Nejlepších komiků všech dob na 10. místě. Za své herecké výkony získal několik nominací na Zlatý glóbus a v roce 2007 cenu získal v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za výkon ve filmu Dreamgirls.[1] Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Cesta do Ameriky, Policajt v Beverly Hills a též Záměna. Murphy také propůjčil svůj hlas oslíku ze série filmů Shrek. V některých filmech hrál dokonce více rolí najednou, například ve filmech Zamilovaný profesor nebo Norbit. Do češtiny je Eddie Murphy nejčastěji dabován Oldřichem Kaiserem, Zdeňkem Mahdalem a Tomášem Juřičkou.  Eddie má svou hvězdu v hollywoodském chodníku slávy.  

     

     

    *9. 4. 1891 (130 let) Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, Král komiků, český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, který se díky své nespoutané živelnosti, improvizaci a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích. Každodenně sportoval, ve své vile měl velkou tělocvičnu a u vily bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář. Smutný starý muž zemřel 31. ledna 1962. Zchudlý milionář musel jezdit po trochu potupných estrádách pro pracující. Ale jeden vtip si neodpustil – vstoupil na jeviště, pokrývku hlavy zavěsil na věšák a řekl – pověsíme čepičku. Alexej Čepička byl obávaný minstr obrany a Gottwaldův zeť.

     

    *16. 4. 1961 (60 let) Jiří Plocek, jemný, avšak pracovitý intelektuál, publicista, hudebník a hudební redaktor. Vystudovaný biochemik pracoval několik let v akademickém výzkumu, s rodinou byl na stáži v USA. Jak říká legenda, po návratu do vlasti chtěl dále mluvit s dětmi anglicky, aby o tuto znalost jazyka nepřišli. Děti prý odmítly – nebudou mluvit s člověk s tak těžkým přízvukem. Profesionální hudebník (skupina Poutníci), po odchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny založil vlastní skupinu Teagrass. Hudební producent a vydavatel (vlastní vydavatelství GNOSIS BRNO provozoval v letech 1995-2005 ). V letech 2006-2016 pracoval v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Jako publicista přispíval do Literárních novin (2007-2009), kde v roce 2008 redigoval stránky věnované umění. Je spoluzakladatelem družstva Kulturní noviny v roce 2009. V letech 2009-2018 byl předsedou představenstva družstva a šéfredaktorem.

    Je autorem knih Hudba středovýchodní Evropy (Torst 2003), Kroužení (o Vysočině, hudbě v pohybu a jednom festivalu, MKS Náměšť nad Oslavou 2015), Jazzová odyssea (Galén 2018) a pořadatelem knih Sešlost u Nečasů (k 80.narozeninám Jaromíra Nečase, GNOSIS BRNO 2002), Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005) a Malé příběhy velkých dějin (Kuřim 2018).

     

    * 18. 4. 1951 (70 let) Naďa Konvalinková, herečka. K divadlu se dostala poprvé při studiu na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Na lidové škole umění se pak připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. Studovala v ročníku spolu Borisem Rösnerem, Evou Jakoubkovou a Lornou Vančurovou. K jejím profesorům na DAMU patřili např. Vlasta Fabianová, Václav Voska a František Salzer. Po absolutoriu DAMU působila nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976), poté přešla do Městských divadel pražských (1976–1994). Zpočátku hrála většinou mladé naivky a prosté dívky (viz jednu z nejznámějších filmových rolí Nadi Konvalinkové, dívenku Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela), s přibývajícím věkem se postupně přehrála do polohy zralých žen a hodných i moudrých maminek. Čtvrt století byl jejím manželem talentovaný, avšak svébytný herec Oldřich Kaiser. Z manželství se v roce 1983 narodila dcera Karolína. Konvalinková je patronkou nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a cit; sama byla po rozvodu rodičů zhruba rok v dětském domově. Tehdy jí bylo 10 let a spolu se sestrou byla poté svěřena do péče babičce.

     

     

    * 18. 4. 1961 (60 let) herec Pavel Kříž alias Štěpánek ze seriálu o básnících. Brněnský rodák po úspěchu Kleinovy filmové série o básnících emigroval v roce 1988 zprvu do Velké Británie, odtud pak do Kanady. Ve Vancouveru vystudoval tamní chvalně známou univerzitu a věnoval se profesi psychoterapeuta.…Když se po několika letech vrátil do vlasti k další filmové práci, takřka nemluvil česky, zcela se sžil s novým prostředím. Žije střídavě v Kanadě a v Česku, slaví Chanuku i Vánoce.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz