Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Mahulena Zítra má svátek Romana


Když jsem byl ještě malý, otec často hovořil o pepřovníku a já již tenkrát věděl, co pro něj ten strom znamená. Pepřovník byl pro otce symbol, stejně jako rolls-royce, kterého si vždy chtěl koupit. Ne slova, která o tom stromu říkal – nikdy konečně neměl dar výřečnosti – ale způsob, jakým je říkal, měl význam.

Když jsme bydleli v Newtonu u Sydney, hledal jsem pepřovníky pokaždé, když mě vzal v neděli odpoledne na procházku.

„Podívej, tati, tady je!“ volal jsem radostně.

„To je jen keříček, synku, ne strom,“ říkal otec vždycky. „Pepřovníkům se ve městě nedaří. Není tu čistý vzduch. Měl bys vidět tyhle stromy na západě, odkud pocházím!“

Můj otec byl vysoký štíhlý muž s melancholickýma očima a duší básníka. A právě ten poeta v něm chtěl vlastnit rolls-royce. „Nejdřív dům a potom jednoho dne, až má loď připluje k břehům, koupím si auto,“ říkal.

„A co budeš dělat s takovým vozem?“ ptali se ho známí, kteří si otce dobírali. „Chceš se snad nastěhovat mezi boháče?“

Otec si vždy pohladil své prošedivělé vousy a pokoušel se jim to vysvětlit, ale nikdo mu nerozuměl. Dokonce ani matce neuměl své myšlenky sdělit tak, aby je zcela pochopila. Takže jsem jen já věděl, co pro něj ten rolls-royce znamená.

„Nechci se s ním chlubit, Emilio,“ říkal matce. „Na mou duši, že ne! Chci mít rolls-royce, protože je to nejlepší vůz na světě. A proč bych …“

Tady se odmlčel a marně hledal slova.

„Na co potřebuje automechanik rolls-royce?“ zlobila se matka. „Připadala bych si strašně, kdybych si do něho měla sednout!“

V takových chvílích matka obvykle začala rychle zametat podlahu. Byla mnohem menší než otec, měla vlasy bronzu svázané vzadu do uzlíku a bystré oči.

Stejně jako pepřovník i rolls-royce symbolizovaly otci něco neobvyklého a výjimečného. Otec se narodil v Tullamu, jeho otec byl zedníkem a chtěl, aby syn šel v jeho stopách. Jenže on se rozhodl, že se stane inženýrem. Když mu bylo osmnáct, opustil Tullam a odjel do města. Začal se učit v autodílně a večer studoval. Po dvou letech pocítil problémy s očima.

„Kdybych měl peníze, všechno by bylo jiné,“ řekl mi jednou. „Šel bych na univerzitu a naučil se všechno pořádně. Byl bych inženýrem … Zradily mě oči a já se jim ani nedivím. Přes den jsem pracoval, každý večer chodil do školy a potom se ještě učil …“

Když ho zradily oči, začal přijímat různé práce, ale vždy to muselo být u strojů. Znal toho moc a většinou z knih.

Krátce před hospodářskou krizí, když jsme bydleli v Newtonu, zaplatil otec splátku na dům. Sto liber. Bylo mu 47, mně dvanáct.

„Budeme mít vlastní dům dřív, než se nadějeme!“ vykřikoval radostně.

„Dej pokoj!“ okřikla ho matka. „Tímhle tempem to tak bude v příštím století. Jedině kdybychom vyhráli v loterii.“

„Člověk nikdy neví, co se může stát,“ odpověděl otec radostně.

„Víš, co se stane s lidmi, kteří ztratí práci?“

„Ale já jsme ji neztratil! A i kdyby, dobře vím, jak přijít k penězům!“

„Petře, zase jeden z tvých bláznivých nápadů?“ řekla téměř láskyplně. „Co to bude tentokrát?“

Maminka si vždy stěžovala, že otec utrácí peníze za věci, které nemají žádný smysl. Stále vozil domů nějaké rozbité stroje a skládal je na dvorku.

„Jen mi řekni, co můžu na takovémhle dvorečku dělat?“ říkal matce. „Když jsem byl ještě v Tullamu, měli jsme skutečný dvůr. Obrovský.“

Hlas se mu zlomil a otec se zasnil.

Podle názoru matky byly jednou z největších slabostí otce aukce. Nevydržel, aby nekoupil, když něco vypadalo levně.

I když to nepotřeboval. Tenkrát, krátce po slovech, že půjde svému štěstí vstříc, odjel jednou v neděli časně ráno. V poledne se vrátil s malým náklaďákem, na jehož korbě ležel Dieselův motor. Vyběhl jsem z domu.

„Já jsem ho koupil, Joe, koupil!“ vykřikoval. „Motor i náklaďák. A strašně levně, jen čtyřicet liber za všechno! Zaplatil jsem v hotovosti deset liber a zbytek na splátky deset šilinků týdně. Nebyl to výborný obchod?“

Když to slyšela matka, byla opačného názoru. „To je totéž, jako kdybys hodil ty peníze z okna ven,“ řekla.

Celý den chodil kolem motoru, prohlížel si ho a hladil. A když se vracel z práce, vždy se nejdříve zastavil u motoru. Tušil jsem, že má nějaký plán, který nechce nikomu prozradit.

„Jen počkej a uvidíš, Joe,“ říkal.

Tajil mi to tajemství celý týden a přitom jsem viděl, jak moc se chce někomu svěřit. Nakonec jednou večer, když matka odešla do ložnice, zatáhl mě do kuchyně a zašeptal:

„Poslouchej, jestli se maminka nevrací. Smontuji to ještě dnes, Joe, to budete koukat! Přijď za mnou tak za hodinu.“

Nápad mého otce, který mi později sám vysvětlil, spočíval v čištění vodních zřídel pomocí filtrace. Ze studny nebo pramene se tak odsaje všechna nečistota a voda je jako křišťál.

„Každé městečko má tak půl tuctu studní a pramenů, Joe,“ rozvíjel své představy. „Jako u nás v Tullamu. A právě tam leží peníze, protože já vyčistím studnu bez sebemenšího úbytku vody. To je zlatý důl, chlapče!“ Věřil jsem každému jeho slovu.

„Kdy začneš,“ zeptal jsem se.

„Už brzy,“ odpověděl. „Práce v garážích mě už nebaví.“

Měl pravdu, ale moje matka byla až do smrti přesvědčena, že ho vyhodili z práce. Bylo to ještě před rokem 1930, když se otec nasoukal do svého náklaďáčku a vydal se na západ.

„Musím jet tam, kde je hodně malých studní a pramenů,“ vysvětlil.

„Jako v Tullamu,“ zeptal jsem se. „Až dojedeš do Tullamu, uvidíš pravý pepřovník?“

Otec si popotáhl vousy a v jeho očích se objevil stejný lesk, jako když mluvil nebo přemýšlel o rolls-royce.

„Uvidím, Joe, na mou duši uvidím, jestli tam dojedu …“

Každý týden nám pošta přinášela od otce dopis. Zatím se mu vedlo dobře. Jel přímo na západ od Sydney a já jsem cestoval s ním ve školním atlasu. Vyčištění jedné studně mu trvalo přibližně den, proto se v některých městech zdržoval i celý týden.

Byl již na cestách víc než dva měsíce a stále mířil k Tullamu.

„On a jeho pepřovník,“ říkala matka, ale bez zlosti. Otec jí posílal tolik peněz, jako vydělával v garáži.

Čím více se však otec blížil k Tulamu, tím byla matka nervóznější. Dokonce mi koupila velkou mapu a barevné špendlíky s praporky, které jsem zapichoval do míst, která otec navštívil. A právě tehdy došlo ke změně tónu jeho dopisů. Zpočátku byly plné radosti, nyní jako kdyby se otec uklidnil. Již tolik nepsal o finanční stránce svého podnikání a vůbec nepřipomínal rolls-royce. Snad blízkost pepřovníku způsobila, že byl stále tišší a melancholičtější.

„Vím, co to znamená?“ ptala se matka. „Pořádně se nenají. Už je trochu moc starý na to, aby ze sebe dělal trampa. Vsadila bych se, že si neuvaří. A spí určitě v tom svém náklaďáku!“

Myslel jsem, že ten den nikdy nepřijde, ale pojednou měl otec před sebou na cestě do Tullamu jen poslední město. Jeho dopisy obvykle přicházely v úterý, protože je psal v neděli. Každé ráno jsem čekal na listonoše, dokud nepřišel, a proto jsem se většinou opozdil do školy. Když dopis přinesl, vyrval jsem ho listonošovi z rukou a utíkal do domu. Vždycky jsem si stačil přečíst jméno města na poštovním razítku.

„Tak počkej,“ říkala matka. „Vidíš, co mám práce. A do toho mi vlítneš ty a pepřovník tvého otce.“

Četli jsme dopis spolu. Ten poslední byl napsán na jediné stránce a nebylo v něm ani slovo o pepřovníku. Otec se měl dobře a těšil se na brzký návrat domů.

Nemohl jsem to pochopit.

Příští úterý dopis nepřišel. A marně jsem čekal na listonoše i ve středu. Ve čtvrtek se otec vrátil, právě jsme seděli u snídaně. Řekl, že prodal náklaďák i motor a vrátil se vlakem. Vypadal unaveně a mnohem starší, než když odjížděl.

„Ten motor za nic nestál,“ řekl. „Byly s ním jenom potíže. Ty opravy mě stály právě tolik, kolik jsem vydělal. A taky spotřeboval moc nafty. Musel jsem ho prodat, abych zaplatil dluh a dostal se domů.“

„Petře,“ pohlédla na něj matka a přitulila se k němu. „Já jsem tušila, že něco není v pořádku. Udělám ti čaj, chceš?“

„Když budeš tak hodná,“ řekl a pohladil ji po vlasech.

Matka byla v kuchyni a otec mi zatím vyprávěl o své cestě.

„Viděl jsi pepřovník?“ zeptal jsem se. „A jaký byl, tati?“

„Viděl, Joe, viděl …“

Díval se mi do očí, ale jeho myšlenky bloudily kdesi daleko. Mlčel a já jsem ztrácel trpělivost.

„To byl keříček, chlapče … A na malém dvorku …“

Víc neřekl. A už nikdy nemluvil o rolls-royce a pepřovníku.


(přeložil Ivo Karen)


Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6090809

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz