Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Julius Zítra má svátek Aleš


Když jsem byl ještě malý, otec často hovořil o pepřovníku a já již tenkrát věděl, co pro něj ten strom znamená. Pepřovník byl pro otce symbol, stejně jako rolls-royce, kterého si vždy chtěl koupit. Ne slova, která o tom stromu říkal – nikdy konečně neměl dar výřečnosti – ale způsob, jakým je říkal, měl význam.

Když jsme bydleli v Newtonu u Sydney, hledal jsem pepřovníky pokaždé, když mě vzal v neděli odpoledne na procházku.

„Podívej, tati, tady je!“ volal jsem radostně.

„To je jen keříček, synku, ne strom,“ říkal otec vždycky. „Pepřovníkům se ve městě nedaří. Není tu čistý vzduch. Měl bys vidět tyhle stromy na západě, odkud pocházím!“

Můj otec byl vysoký štíhlý muž s melancholickýma očima a duší básníka. A právě ten poeta v něm chtěl vlastnit rolls-royce. „Nejdřív dům a potom jednoho dne, až má loď připluje k břehům, koupím si auto,“ říkal.

„A co budeš dělat s takovým vozem?“ ptali se ho známí, kteří si otce dobírali. „Chceš se snad nastěhovat mezi boháče?“

Otec si vždy pohladil své prošedivělé vousy a pokoušel se jim to vysvětlit, ale nikdo mu nerozuměl. Dokonce ani matce neuměl své myšlenky sdělit tak, aby je zcela pochopila. Takže jsem jen já věděl, co pro něj ten rolls-royce znamená.

„Nechci se s ním chlubit, Emilio,“ říkal matce. „Na mou duši, že ne! Chci mít rolls-royce, protože je to nejlepší vůz na světě. A proč bych …“

Tady se odmlčel a marně hledal slova.

„Na co potřebuje automechanik rolls-royce?“ zlobila se matka. „Připadala bych si strašně, kdybych si do něho měla sednout!“

V takových chvílích matka obvykle začala rychle zametat podlahu. Byla mnohem menší než otec, měla vlasy bronzu svázané vzadu do uzlíku a bystré oči.

Stejně jako pepřovník i rolls-royce symbolizovaly otci něco neobvyklého a výjimečného. Otec se narodil v Tullamu, jeho otec byl zedníkem a chtěl, aby syn šel v jeho stopách. Jenže on se rozhodl, že se stane inženýrem. Když mu bylo osmnáct, opustil Tullam a odjel do města. Začal se učit v autodílně a večer studoval. Po dvou letech pocítil problémy s očima.

„Kdybych měl peníze, všechno by bylo jiné,“ řekl mi jednou. „Šel bych na univerzitu a naučil se všechno pořádně. Byl bych inženýrem … Zradily mě oči a já se jim ani nedivím. Přes den jsem pracoval, každý večer chodil do školy a potom se ještě učil …“

Když ho zradily oči, začal přijímat různé práce, ale vždy to muselo být u strojů. Znal toho moc a většinou z knih.

Krátce před hospodářskou krizí, když jsme bydleli v Newtonu, zaplatil otec splátku na dům. Sto liber. Bylo mu 47, mně dvanáct.

„Budeme mít vlastní dům dřív, než se nadějeme!“ vykřikoval radostně.

„Dej pokoj!“ okřikla ho matka. „Tímhle tempem to tak bude v příštím století. Jedině kdybychom vyhráli v loterii.“

„Člověk nikdy neví, co se může stát,“ odpověděl otec radostně.

„Víš, co se stane s lidmi, kteří ztratí práci?“

„Ale já jsme ji neztratil! A i kdyby, dobře vím, jak přijít k penězům!“

„Petře, zase jeden z tvých bláznivých nápadů?“ řekla téměř láskyplně. „Co to bude tentokrát?“

Maminka si vždy stěžovala, že otec utrácí peníze za věci, které nemají žádný smysl. Stále vozil domů nějaké rozbité stroje a skládal je na dvorku.

„Jen mi řekni, co můžu na takovémhle dvorečku dělat?“ říkal matce. „Když jsem byl ještě v Tullamu, měli jsme skutečný dvůr. Obrovský.“

Hlas se mu zlomil a otec se zasnil.

Podle názoru matky byly jednou z největších slabostí otce aukce. Nevydržel, aby nekoupil, když něco vypadalo levně.

I když to nepotřeboval. Tenkrát, krátce po slovech, že půjde svému štěstí vstříc, odjel jednou v neděli časně ráno. V poledne se vrátil s malým náklaďákem, na jehož korbě ležel Dieselův motor. Vyběhl jsem z domu.

„Já jsem ho koupil, Joe, koupil!“ vykřikoval. „Motor i náklaďák. A strašně levně, jen čtyřicet liber za všechno! Zaplatil jsem v hotovosti deset liber a zbytek na splátky deset šilinků týdně. Nebyl to výborný obchod?“

Když to slyšela matka, byla opačného názoru. „To je totéž, jako kdybys hodil ty peníze z okna ven,“ řekla.

Celý den chodil kolem motoru, prohlížel si ho a hladil. A když se vracel z práce, vždy se nejdříve zastavil u motoru. Tušil jsem, že má nějaký plán, který nechce nikomu prozradit.

„Jen počkej a uvidíš, Joe,“ říkal.

Tajil mi to tajemství celý týden a přitom jsem viděl, jak moc se chce někomu svěřit. Nakonec jednou večer, když matka odešla do ložnice, zatáhl mě do kuchyně a zašeptal:

„Poslouchej, jestli se maminka nevrací. Smontuji to ještě dnes, Joe, to budete koukat! Přijď za mnou tak za hodinu.“

Nápad mého otce, který mi později sám vysvětlil, spočíval v čištění vodních zřídel pomocí filtrace. Ze studny nebo pramene se tak odsaje všechna nečistota a voda je jako křišťál.

„Každé městečko má tak půl tuctu studní a pramenů, Joe,“ rozvíjel své představy. „Jako u nás v Tullamu. A právě tam leží peníze, protože já vyčistím studnu bez sebemenšího úbytku vody. To je zlatý důl, chlapče!“ Věřil jsem každému jeho slovu.

„Kdy začneš,“ zeptal jsem se.

„Už brzy,“ odpověděl. „Práce v garážích mě už nebaví.“

Měl pravdu, ale moje matka byla až do smrti přesvědčena, že ho vyhodili z práce. Bylo to ještě před rokem 1930, když se otec nasoukal do svého náklaďáčku a vydal se na západ.

„Musím jet tam, kde je hodně malých studní a pramenů,“ vysvětlil.

„Jako v Tullamu,“ zeptal jsem se. „Až dojedeš do Tullamu, uvidíš pravý pepřovník?“

Otec si popotáhl vousy a v jeho očích se objevil stejný lesk, jako když mluvil nebo přemýšlel o rolls-royce.

„Uvidím, Joe, na mou duši uvidím, jestli tam dojedu …“

Každý týden nám pošta přinášela od otce dopis. Zatím se mu vedlo dobře. Jel přímo na západ od Sydney a já jsem cestoval s ním ve školním atlasu. Vyčištění jedné studně mu trvalo přibližně den, proto se v některých městech zdržoval i celý týden.

Byl již na cestách víc než dva měsíce a stále mířil k Tullamu.

„On a jeho pepřovník,“ říkala matka, ale bez zlosti. Otec jí posílal tolik peněz, jako vydělával v garáži.

Čím více se však otec blížil k Tulamu, tím byla matka nervóznější. Dokonce mi koupila velkou mapu a barevné špendlíky s praporky, které jsem zapichoval do míst, která otec navštívil. A právě tehdy došlo ke změně tónu jeho dopisů. Zpočátku byly plné radosti, nyní jako kdyby se otec uklidnil. Již tolik nepsal o finanční stránce svého podnikání a vůbec nepřipomínal rolls-royce. Snad blízkost pepřovníku způsobila, že byl stále tišší a melancholičtější.

„Vím, co to znamená?“ ptala se matka. „Pořádně se nenají. Už je trochu moc starý na to, aby ze sebe dělal trampa. Vsadila bych se, že si neuvaří. A spí určitě v tom svém náklaďáku!“

Myslel jsem, že ten den nikdy nepřijde, ale pojednou měl otec před sebou na cestě do Tullamu jen poslední město. Jeho dopisy obvykle přicházely v úterý, protože je psal v neděli. Každé ráno jsem čekal na listonoše, dokud nepřišel, a proto jsem se většinou opozdil do školy. Když dopis přinesl, vyrval jsem ho listonošovi z rukou a utíkal do domu. Vždycky jsem si stačil přečíst jméno města na poštovním razítku.

„Tak počkej,“ říkala matka. „Vidíš, co mám práce. A do toho mi vlítneš ty a pepřovník tvého otce.“

Četli jsme dopis spolu. Ten poslední byl napsán na jediné stránce a nebylo v něm ani slovo o pepřovníku. Otec se měl dobře a těšil se na brzký návrat domů.

Nemohl jsem to pochopit.

Příští úterý dopis nepřišel. A marně jsem čekal na listonoše i ve středu. Ve čtvrtek se otec vrátil, právě jsme seděli u snídaně. Řekl, že prodal náklaďák i motor a vrátil se vlakem. Vypadal unaveně a mnohem starší, než když odjížděl.

„Ten motor za nic nestál,“ řekl. „Byly s ním jenom potíže. Ty opravy mě stály právě tolik, kolik jsem vydělal. A taky spotřeboval moc nafty. Musel jsem ho prodat, abych zaplatil dluh a dostal se domů.“

„Petře,“ pohlédla na něj matka a přitulila se k němu. „Já jsem tušila, že něco není v pořádku. Udělám ti čaj, chceš?“

„Když budeš tak hodná,“ řekl a pohladil ji po vlasech.

Matka byla v kuchyni a otec mi zatím vyprávěl o své cestě.

„Viděl jsi pepřovník?“ zeptal jsem se. „A jaký byl, tati?“

„Viděl, Joe, viděl …“

Díval se mi do očí, ale jeho myšlenky bloudily kdesi daleko. Mlčel a já jsem ztrácel trpělivost.

„To byl keříček, chlapče … A na malém dvorku …“

Víc neřekl. A už nikdy nemluvil o rolls-royce a pepřovníku.


(přeložil Ivo Karen)


Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7076620

Melanž

  • Dubnoví oslavenci I

     

    * 3. 4. 1961 (60 let) Eddie Murphy, Edward Regan Murphy se narodil v Brooklynu v New Yorku, USA), americký herec a komik. Murphy byl součástí obsazení Saturday Night Live během let 1980 až 1984. Pracoval jako stand up komik a umístil se v žebříčku Comedy Central 100 Nejlepších komiků všech dob na 10. místě. Za své herecké výkony získal několik nominací na Zlatý glóbus a v roce 2007 cenu získal v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za výkon ve filmu Dreamgirls.[1] Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Cesta do Ameriky, Policajt v Beverly Hills a též Záměna. Murphy také propůjčil svůj hlas oslíku ze série filmů Shrek. V některých filmech hrál dokonce více rolí najednou, například ve filmech Zamilovaný profesor nebo Norbit. Do češtiny je Eddie Murphy nejčastěji dabován Oldřichem Kaiserem, Zdeňkem Mahdalem a Tomášem Juřičkou.  Eddie má svou hvězdu v hollywoodském chodníku slávy.  

     

     

    *9. 4. 1891 (130 let) Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, Král komiků, český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, který se díky své nespoutané živelnosti, improvizaci a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích. Každodenně sportoval, ve své vile měl velkou tělocvičnu a u vily bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář. Smutný starý muž zemřel 31. ledna 1962. Zchudlý milionář musel jezdit po trochu potupných estrádách pro pracující. Ale jeden vtip si neodpustil – vstoupil na jeviště, pokrývku hlavy zavěsil na věšák a řekl – pověsíme čepičku. Alexej Čepička byl obávaný minstr obrany a Gottwaldův zeť.

     

    *16. 4. 1961 (60 let) Jiří Plocek, jemný, avšak pracovitý intelektuál, publicista, hudebník a hudební redaktor. Vystudovaný biochemik pracoval několik let v akademickém výzkumu, s rodinou byl na stáži v USA. Jak říká legenda, po návratu do vlasti chtěl dále mluvit s dětmi anglicky, aby o tuto znalost jazyka nepřišli. Děti prý odmítly – nebudou mluvit s člověk s tak těžkým přízvukem. Profesionální hudebník (skupina Poutníci), po odchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny založil vlastní skupinu Teagrass. Hudební producent a vydavatel (vlastní vydavatelství GNOSIS BRNO provozoval v letech 1995-2005 ). V letech 2006-2016 pracoval v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Jako publicista přispíval do Literárních novin (2007-2009), kde v roce 2008 redigoval stránky věnované umění. Je spoluzakladatelem družstva Kulturní noviny v roce 2009. V letech 2009-2018 byl předsedou představenstva družstva a šéfredaktorem.

    Je autorem knih Hudba středovýchodní Evropy (Torst 2003), Kroužení (o Vysočině, hudbě v pohybu a jednom festivalu, MKS Náměšť nad Oslavou 2015), Jazzová odyssea (Galén 2018) a pořadatelem knih Sešlost u Nečasů (k 80.narozeninám Jaromíra Nečase, GNOSIS BRNO 2002), Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005) a Malé příběhy velkých dějin (Kuřim 2018).

     

    * 18. 4. 1951 (70 let) Naďa Konvalinková, herečka. K divadlu se dostala poprvé při studiu na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Na lidové škole umění se pak připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. Studovala v ročníku spolu Borisem Rösnerem, Evou Jakoubkovou a Lornou Vančurovou. K jejím profesorům na DAMU patřili např. Vlasta Fabianová, Václav Voska a František Salzer. Po absolutoriu DAMU působila nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976), poté přešla do Městských divadel pražských (1976–1994). Zpočátku hrála většinou mladé naivky a prosté dívky (viz jednu z nejznámějších filmových rolí Nadi Konvalinkové, dívenku Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela), s přibývajícím věkem se postupně přehrála do polohy zralých žen a hodných i moudrých maminek. Čtvrt století byl jejím manželem talentovaný, avšak svébytný herec Oldřich Kaiser. Z manželství se v roce 1983 narodila dcera Karolína. Konvalinková je patronkou nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a cit; sama byla po rozvodu rodičů zhruba rok v dětském domově. Tehdy jí bylo 10 let a spolu se sestrou byla poté svěřena do péče babičce.

     

     

    * 18. 4. 1961 (60 let) herec Pavel Kříž alias Štěpánek ze seriálu o básnících. Brněnský rodák po úspěchu Kleinovy filmové série o básnících emigroval v roce 1988 zprvu do Velké Británie, odtud pak do Kanady. Ve Vancouveru vystudoval tamní chvalně známou univerzitu a věnoval se profesi psychoterapeuta.…Když se po několika letech vrátil do vlasti k další filmové práci, takřka nemluvil česky, zcela se sžil s novým prostředím. Žije střídavě v Kanadě a v Česku, slaví Chanuku i Vánoce.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz