Životní příběh britského zpěváka Seala je stejně silný, jako jeho charisma. Je to příběh o hledání vlastní identity, o boji s nepřízní osudu a umění proměnit silou vůle tyto překážky ve vítězství.

Beatles by se asi stejně rozešli, ve skupině narůstalo napětí mezi hlavními tvůrci Paulem McCartneyem a Johnem Lennonem. Tu poslední kapičku přilil John, když v roce 1969 začal vodit na zkoušky a do nahrávacího studia svou čerstvou novomanželku Yoko Ono. Nesnášel ji hlavně Paul, ale ani ostatním dvěma členům nebyla moc po chuti.

Vůbec se nelíbila svým spolužákům na střední škole Thomase Jeffersona. „Nehodila jsem se,“ vzpomíná. „Četla jsem jak divá knihy, malovala a nenadávala na negry.“ Měla nadváhu a uhry v obličeji.  Spolužáci se jí posmívali a ona poslouchala Bessie Smith a Leadbellyho. Nedokončila Texaskou universitu v Austinu. O něco později, když byla slavná, napsaly školní noviny: „Troufla si být odlišná.“

Velkou radost určitě udělalo nakladatelství Mladá fronta hudebním fanouškům vydáním knihy Leonard Cohen – Pozoruhodný život, jejímž autorem je britský muzikant, žurnalista a životopisec Anthony Reynolds. Kniha přináší na 350 stranách spoustu důležitých informací, z nichž některé jsou poměrně překvapivé.

Zní letité hity. Na pódiu Kamelot i s veterány, před nimi vyprodaná Lucerna.

Před tiskárnou v centru Brna jsem tehdy potkal Vladimíra Pupu Chromečka. „Založili jsme kapelu“, hlaholil. „ Ještě s Romanem Horkým, Radkem Bůčkem a Věrou“. Krásnou Věrou Kudrnovou, později Romanovou manželkou.– A jak se jmenujete? zeptal jsem se. – „Přece Kamelot“, řekl muž, jehož profesí byla výroba novin. Letos tomu bylo třicet let.

Přiznám se. Na koncerty po létech obnovených kapel nebo na koncerty u příležitosti dožitých narozenin chodím jen pod pohrůžkou násilí. Často se míra trapnosti na straně interpreta i trapného pocitu publika rovná transparentu Ještě žiju! A končívá to v poslední době devalvovaným standing ovation.

Na pražský koncert Zelená pošta slovenských borců sedmdesátých let jsem šel do Divadla Archa trochu s obavami, i když jsem měl načtené pochvalné recenze po zářijovém bratislavském provedení.

Před starodávnou chatou Marka Čermáka – zleva autor tohoto textu, Tony,  Marko,  Klárka. Fotila zřejmě samospoušť.

Naposledy jsem byl na staroslavném brdském Westendu na konci léta roku 1963. S kamarádem Pakinem jsme se pak vraceli z Prahy rychlíkem. Načerno, neměli jsme už ani desetník, ty ještě existovaly a měly svou cenu. V Kolíně jsme byli vysazeni, ale šlo to bez řečnění, policie, pokut. Průvodčí s námi zůstal na plošině a v Kolíně nám mlčky otevřel dveře. Bylo to fér - zamávali jsme mu a on taky zvedl ruku.

Když jsem přemýšlel, kde by mohl Vladmír Merta a Dobrá úroda křtít novou desku, pořád mi vycházela jen dvě místa – buď Malostranská beseda nebo Baráčnická rychta. A s tou Besedou jsem se trefil. Sál, který toho hodně zažil ještě před rekonstrukcí budovy a který toho zaslouženě zažívá i po ní, byl 7. listopadu plný nikoliv lampionů, nýbrž přátel Vladimíra Merty a zrovna tak skvělých muzikantů v Dobré úrodě.