Vůbec se nelíbila svým spolužákům na střední škole Thomase Jeffersona. „Nehodila jsem se,“ vzpomíná. „Četla jsem jak divá knihy, malovala a nenadávala na negry.“ Měla nadváhu a uhry v obličeji.  Spolužáci se jí posmívali a ona poslouchala Bessie Smith a Leadbellyho. Nedokončila Texaskou universitu v Austinu. O něco později, když byla slavná, napsaly školní noviny: „Troufla si být odlišná.“

Velkou radost určitě udělalo nakladatelství Mladá fronta hudebním fanouškům vydáním knihy Leonard Cohen – Pozoruhodný život, jejímž autorem je britský muzikant, žurnalista a životopisec Anthony Reynolds. Kniha přináší na 350 stranách spoustu důležitých informací, z nichž některé jsou poměrně překvapivé.

Zní letité hity. Na pódiu Kamelot i s veterány, před nimi vyprodaná Lucerna.

Před tiskárnou v centru Brna jsem tehdy potkal Vladimíra Pupu Chromečka. „Založili jsme kapelu“, hlaholil. „ Ještě s Romanem Horkým, Radkem Bůčkem a Věrou“. Krásnou Věrou Kudrnovou, později Romanovou manželkou.– A jak se jmenujete? zeptal jsem se. – „Přece Kamelot“, řekl muž, jehož profesí byla výroba novin. Letos tomu bylo třicet let.

Přiznám se. Na koncerty po létech obnovených kapel nebo na koncerty u příležitosti dožitých narozenin chodím jen pod pohrůžkou násilí. Často se míra trapnosti na straně interpreta i trapného pocitu publika rovná transparentu Ještě žiju! A končívá to v poslední době devalvovaným standing ovation.

Na pražský koncert Zelená pošta slovenských borců sedmdesátých let jsem šel do Divadla Archa trochu s obavami, i když jsem měl načtené pochvalné recenze po zářijovém bratislavském provedení.

Před starodávnou chatou Marka Čermáka – zleva autor tohoto textu, Tony,  Marko,  Klárka. Fotila zřejmě samospoušť.

Naposledy jsem byl na staroslavném brdském Westendu na konci léta roku 1963. S kamarádem Pakinem jsme se pak vraceli z Prahy rychlíkem. Načerno, neměli jsme už ani desetník, ty ještě existovaly a měly svou cenu. V Kolíně jsme byli vysazeni, ale šlo to bez řečnění, policie, pokut. Průvodčí s námi zůstal na plošině a v Kolíně nám mlčky otevřel dveře. Bylo to fér - zamávali jsme mu a on taky zvedl ruku.

Když jsem přemýšlel, kde by mohl Vladmír Merta a Dobrá úroda křtít novou desku, pořád mi vycházela jen dvě místa – buď Malostranská beseda nebo Baráčnická rychta. A s tou Besedou jsem se trefil. Sál, který toho hodně zažil ještě před rekonstrukcí budovy a který toho zaslouženě zažívá i po ní, byl 7. listopadu plný nikoliv lampionů, nýbrž přátel Vladimíra Merty a zrovna tak skvělých muzikantů v Dobré úrodě.