Na začátku října 1957, pátý den dvoutýdenního australského turné, přelétal Little Richard večerním spojem z Melbourne do Sydney. Skrze okýnko uviděl na pozadí noční oblohy náhle jasně rudé motory a potom anděly, snášející letadlo k zemi na přistání. Druhý den při koncertu před 40 tisíci diváky na sydneyském stadionu uviděl rudou kouli, která se řítila oblohou z jedné strany na druhou. Richard, pocházející ze silně věřící černošské rodiny, ten vzkaz pochopil.
Vangelis. „Na jedné straně vesmírný elektro-bordel, na druhé straně melodické, romantické pasáže s emotivním zabarvením. Používá nejen syntezátorů na vytvoření neslýchaných smyček, ale i působivost sborových mas a originálně zabarvených hlasů vokalistů. Celek vždy působí neotřele a invenčně“, napsal specialista na elektronickou hudbu Michal Ledwoň.
Geniální obouruký kytarista, trochu černoch a trochu indián, syn matky alkoholičky – a už to začíná mít náběh na sociální drama. Jimi byl levák, ale jeho otec to považoval za ďáblovo znamení. Jimi se proto naučil hrát oběma rukama. Znám pár takových kytaristů, ale nikdo z nich nebyl génius.
Bob Brozman na Dobrofestu s cenou Johna Dopyery (1995)
Legendární charizmatický kytarista, zpěvák a etnomuzikolog Bob Brozman se narodil v New Yorku 8. března 1954. Jeho prarodiče přišli do Ameriky z Ukrajiny a Rakouska. Od útlého dětství ho fascinovala hudba. Na kytaru začal hrát v šesti letech a ve třinácti objevil a zamiloval si zvuk kovových kytar značky National. Tato láska ho provázela celý život. Byl velice hrdý na svého strýce Barney Josephsona, který vedl v newyorské Greenwich Village první klub, kde vystupovali společně černí i bílí muzikanti – Café Society.
Redakce Portýra na devátém ročníku festivalu Porta v Třebíči. Rok konání připomíná velký programový plakát na dveřích redakce. Rok 1975. Uprostřed šéfredaktor Jan Krůta, kulturní redaktor týdeníku Mladý svět, zády sedící redaktorka Portýra Dagmar Sedlická, kulturní redaktorka deníku Mladá fronta, vlevo stojící spolupracovník Miloslav Jakub Langer, významný člen štábu Porty zastupující ministerský ÚDLUT, velká postava Porty od jejího počátku v 60. letech až po Mildův odchod do emigrace v 80. letech minulého století. Ještě předtím stačil s Ivanem Doležalem napsat, časopisecky publikovat i knižně vydat v nakladatelství Práce záslužný titul Porta je brána. A vpravo stojící Fedor Skotal. Za ním stojící hráč brněnských Hráčů Norbert Tomek se slečnou, kterou si buďto vzal, nebo nevzal. Ze slečny stejně není moc vidět.
Pořadatel setkání František Kocman a moderátor Jindřich Eliáš. A Franta Kocourek na hrudích obou pánů.
Igor Zehl je zkušený a uznávaný fotograf, dlouhá léta jeden z prominentních fotoreportérů ČTK, k jejímž kmenovým spolupracovníkům dodnes patří. Brno je ta osvětlená zátočina před Vídní, jak vtipně říkají Pražané. Nicméně německé město Brno byla silně inspirováno nedalekou císařskou Vídní, kam se jezdívalo do kavárny, do společnosti, do divadla, do parlamentu. S úsměvem pohlíželo na provinční Prahu, která byla tak legrační, že ani císařové se v ní moc často nenechávali korunovat na české krále.
Server Infobaden uveřejnil před časem text svého redaktora Jana Přeborovského http://www.infobaden.cz/author/jp-ibn/ , který rozrušil především trampskou veřejnost. Tento text koluje po internetu s jistým otazníkem. Je to možné v době, kdy je možné vlastně úplně všechno? Stává se opravdu tramping národním kulturním dědictvím?
Kapela Zrní debutovala albem Voní v roce 2009. A vůně prochází celou jejich deskou. Vůně jejich domovského industriálního Kladna, vůně babiččiny skříně, kam si můžete zalézt a „být s ní“, i když tu už dávno není, vůně jablek, vůně ledového vzduchu ze skladby Ledové květy nebo smrádek chodeb starých paneláků na kladenském sídlišti. Krásná hudba vycházející z lidové folklorní muziky, obohacená moderními zvuky a melodiemi. Jak říkají sami Zrní „něžnej artbrut, kladenskej uhelnej zen“. Poslechněte a budete unešeni.
Peter Bonzo Radvanyi
V pátek 22. března jsme v trnavském Motorbaru uctili památku Johna Dopyery, čestného občana Trnavy, rodáka ze Šaštína-Stráží na Záhoří. Svoje dětství prožil na mlýně v Dolní Krupé. Letos uplynulo stodvacet let od jeho narozeni a pětadvacet od jeho úmrtí. Takže zrovna dvě významná výročí.
Vyprodávala největší operní domy světa, bývá označována za nástupkyni Marie Callas. Do širokého povědomí se ale dostala ne ani tak kvůli nádherným operním áriím, jako díky povedenému hitu Barcelona, kombinujícímu popové a operní prvky, který nazpívala s Freddiem Mercurym.
Ačkoliv bývá zvykem, že dárky k narozeninám dostává oslavenec, u českobudějovické folkové skupiny Nezmaři, která v letošním roce oslavuje 35 let své aktivní existence, je tomu právě naopak. Tentokrát totiž oni, coby oslavenci, nadělují svému publiku a svým příznivcům v podobě jubilantského koncertního turné po celé republice. Vyvrcholením v této narozeninové sérii bude bezesporu velký hudební večer s hosty, konaný v rodných Českých Budějovicích koncem září. Tady se také Nezmaři budou prezentovat již koncem května ve velkém programu k 90.výročí českobudějovického rozhlasu.
Sto patnácti let (nar.9. 4. 1898) by se dnes dožil Paul Robeson, černý americký zpěvák podmanivého basu a herec. Vyšel z lidové hudby a díky jeho levicovému smýšlení u nás mohl znít i v době mého mládí. Měli jsme (bohužel na rozbitné desce) v jeho podání i slavnou Smetanovu Sláva, sláva, prapor věje. Ale to je spíš kuriozita.