Legendární charizmatický kytarista, zpěvák a etnomuzikolog Bob Brozman se narodil v New Yorku 8. března 1954. Jeho prarodiče přišli do Ameriky z Ukrajiny a Rakouska. Od útlého dětství ho fascinovala hudba. Na kytaru začal hrát v šesti letech a ve třinácti objevil a zamiloval si zvuk kovových kytar značky National. Tato láska ho provázela celý život. Byl velice hrdý na svého strýce Barney Josephsona, který vedl v newyorské Greenwich Village první klub, kde vystupovali  společně černí i bílí muzikanti – Café Society.

Vystudoval hudbu a etnomuzikologii na Washingtonské univerzitě.  Specializoval se na historii Delta blues. Na svých četných cestách na jih se seznamoval s bluesovými muzikanty a zdokonaloval se ve své hře.

V sedmdesátých letech již pravidelně vystupoval v Duff´s Clubu v St.Louis. Obecenstvo bylo nadšené jeho hrou, zpěvem i osobitým humorem, kterým doprovázel každé vystoupení. Později se přestěhoval do Santa Cruz v Kalifornii, do blízkosti  svých milovaných obřích  redwoodových lesů. Živil se jako pouliční muzikant a záhy se z něho stala místní celebrita. Policie mu posléze zakázala hrát na hlavní třídě Pacific Avenue, protože prý přilákal takové množství diváků, že tam neměla šanci projet auta.

V roce 1981 vydal své první cédéčko a dalších asi třicet následovalo. Zhruba polovina z nich je sólových. Nejraději ale natáčel s hudebními přáteli a vzory, se kterými se seznamoval na svých cestách po světě. Cestování bylo – kromě muziky – jeho další velká vášeň. Vznikaly tak nahrávky z Indie, Japonska, Havajských ostrovů, Karibiku, Oceánie, Afriky…

V roce 2010 mu čtenáři časopisu Guitar Player udělili titul World Best Guitar Player – Nejlepší kytarista na světě. Rok předtím ho označili čtenáři časopisu Acoustic Guitar jako Best Acoustic Slide Guitar Player. O tuto čest se stejným dílem dělil s velikánem bluegrassu a country music Jerry Douglasem. Na cestách trávíval většinu roku a vystupoval s výjimkou Antarktidy snad všude.

Neodvažuji se popsat jeho styl, hrál nejen rukama, ale i tělem. Musí se to vidět. Také si nejsem jista, zda se dostal i k vám do Čech.

Vždycky prohlašoval, že vlastně hraje zadarmo, peníze dostane jen na cestování. Mluvil několika jazyky, ale byl přesvědčený o tom , že univerzální řeč je hudba. S tou se domluvil opravdu všude. Vycházel sice z tradičního amerického blues, ale dovedl se otevřít všem možným hudebním vlivům a kulturám. Výsledek spolupráce s muzikanty různých národů nazýval „ Hybrid music“.

S Bobem Brozmanem jsem se pravidelně potkávala na Dobrofestu v Trnavě.Tento  naprosto jedinečný virtuozní hráč hrál na všechny možné rezofonické nástroje . Jako zpěvák a showman se okamžitě stal miláčkem trnavského publika. Uváděl se pochopitelně slovensky, jeho typická hláška byla

„Som Záhorák, Slovák, silný ako Bujak“.

V roce 1995 tam obdržel za svou  dlouholetou interpretační a publicistickou činnost, spojenou s propagací rezofonických nástrojů, výroční cenu Johna Dopyery . Na plaketě, vyrobené uznávaným trnavským umělcem Williamem Schifferem, žijícím v Paříži, bylo napsáno: „ Bob Brozman  - král trnavského Dobrofestu „.

Bob Brozman s Peter Bonzo Radvanyi

Bob byl neuvěřitelně vitální, nabitý pozitivní energií a rozdával ji všude kolem. Skoro vždy měl při ruce nějaký nástroj, kdyby jenom ukulele, vyrobené ze zvířátka pásovce. Hrál a hrál. Na koncertech, na nočních sejšnech, které trvaly do bílého rána, dokonce i na cestách autobusem, nebo u oběda či večeře. Jeho pracovní den míval prý až sedmnáct hodin. Říkával „Všude kolem je tolik hudby…Na to, abych se vyspal, budu mít dost času v příštím životě…“

Na svých toulkách světem mimo jiné zastupoval firmu National Reso-Phonic Guitar Company, vyrábějící dnes nové celokovové rezofonické nástroje, a také je prodával. V roce 1981 mu napsal John Dopyera, tehdy osmaosmdesátiletý, aby ho přijel navštívit. Od té doby se stali s celou jeho rodinou dobrými přáteli. Začal se o nástroje zajímat ještě víc a v roce 1993 vydal knihu The History and Artistry of National Resonator Instruments, která měla velký ohlas v hudebním světě. Také publikoval v různých hudebních časopisech a vydal i několik instruktážních videí. Svůj čas spravedlivě rozděloval mezi koncertování, worshopy a hudební výzkum. Jeden čas také vyučoval etnomuzikologii na Macquarie University v Sydney.

Velmi ho fascinovala havajská hudba a v roce 1988 se setkal se svými idoly – Tau Moe Family – a nahrál s nimi album Remembering the Songs of Our Youth (Vzpomínku na písně našeho mládí) s melodiemi, které oni nahráli před šedesáti lety.

V roce 1980 měl vážnou autonehodu a od té doby míval čas od času silné bolesti páteře a končetin.Vystupňovalo se to natolik, že asi před rokem a půl zjistil, že už nemůže hrát na havajskou kytaru. A býval to nejlepší havajský kytarista od dob Tau Moe.

Když natáčel své poslední album  Fire in the Mind musel znovu a znovu přestávat kvůli bolestem hrát. Nedávali mu naději, že se to zlepší. Snažil se představit si svůj život bez nástroje v ruce…

Boba Brozmana našli mrtvého v jeho domě v Santa Cruz 23. dubna. Už nechtěl dál žít. Bylo mu přitom teprve 59 let.

Zanechává po sobě dceru Zoe z prvního manželství a manželku Haley, která s nim trávila posledních patnáct let.Pochopitelně statisíce fanoušků po celém světě.

Ve své hudbě bude žít věčně a snad se časem najde i někdo, kdo vstoupí do jeho kolejí.Takový talent a osobnost se ale často nerodí. Neznám nikoho, kdo by se jeho umu aspoň částečně přiblížil. Zůstává jediný svého druhu. Kdo jednou zažil jeho živý koncert, nikdy na něho nezapomene.

Foto: Lilly Pavlak