Wabi Ryvola

Byla osmdesátá léta, byl komunismus, byli jsme na střední škole a počítali jsme se do širokého proudu trampského hnutí. Neměli jsme klasické trampské vybavení, usárny nám přišly děsivě nepraktické, ale jezdili jsme ortodoxně ven. Každý víkend. A chodili jsme po různých festivalech trampských písní a písničkových ligách. Poslouchali jsme a třídili. Ne podle kvality. Podle toho, jestli ta kapela jezdí nebo nejezdí. Poznali jsme to šestým smyslem a nikdy se nemýlili.

Hoboes byli nade všemi, byli mimo tabulky. Protože zpívali o tom, co jsme žili, jen to bylo veršované a mělo to melodii. O Wabim se říkalo, že písně psal na jeden zátah, Miki je měl mnohem propracovanější, rýmy mu nelítaly a měl mnohem poetičtější texty. To on napsal Královnu Kristýnu a pak, mnohem později, Co zbejvá. Wabiho byly syrovější a víc na doteku. 

Posmívali jsme se Vojtěchu Tomáškovi a jeho sebelítostnému Toulavýmu a mnoha dalším. Když ze dne na den Brontosauři přestali hrát trampské a začali o lásce, věděli jsme od prvního akordu, od první noty, že to je lež, škrtli jsme to hned a posmívali se těm písničkám už tehdy, když je ještě všichni zpívali. Miki Ryvola, pokud vím, napsal jedinou písničku o lásce, a když kamarád na otázku, jak se mu vede ve vztahu odpověděl, že byla celkem milá, věděli jsme, že nevede. Byly to břehy našich duší a věděli jsme, co se může a nemůže nikdy stát. 

Když jsme u těch písčitých cest, kamarád Libor Müller šel jednou, sám, na vandr, údolím řeky Oslavy, údolím totemů, a podle jeho vlastních slov se k němu přidal jakýsi podivný týpek. Tři dny spolu šli, víceméně beze slova. Když s loučili, zeptal se jen -  ty jsi Wabi Ryvola? Chlápek prý přikývl a rozplynul se do ztracena. 

I nám nejvíc slušel podzim. 

Měli jsme na gymplu taneční v sobotu večer a byl jsem jediný ze třídy, kdo nechodil, protože jsem chodil jinam. Dnes se v duchu svým rodičům omlouvám, když jsem jen v pátek řekl, že jdu do terénu, a vrátil se v neděli večer, v době, kdy nebyly mobilní telefony, a rodiče mlhavě tušili, že jsem někde v této republice, snad na Malé fatře, snad ve Chřibech. Zpívali jsme, že obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil, ne, především jsme to žili, a věděli jsme, že je to tak. Že obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil. Tečka. V roce osmdesát dva napsal Wabi Ryvola Prokletou vůni hor a byla to pro nás nejdůležitější událost roku, nějak jsme ji od kohosi získali ještě na kotoučovém magnetofonu. Píseň se nikdy nedostala na žádnou desku ani hitparádu a nebyla nikdy oficiálně vydána. Píseň pro nás nebyla ničím novým, nepřinesla nic, co bychom nevěděli. Protože jsme to byli my, komu vůně hor nedávala spát, byli jsme to my, kdo jsme věděli, že navěky nás bude do dlaní hřát oheň z horských smrků a borovic, a mnohokrát jsme si všichni zažili, jak nám na provizorní přístřešky a pánve padaly sněhové vločky. Byli jsme to my, komu se severák v noci opíral do stanů a byly to naše kroky, které provázela vichřice a sníh. Proto nám byly k smíchu kapely, které se chtěly jen přiživit a dojímat posluchače umělohmotnými písněmi. Černé mraky byly pro nás reálnou výzvou k zápasu a taky jsme mnohokrát zápasili, jednou jsem to mnohem později schytal docela sám, a jak v písni, bylo to shodou okolností v argentinských pampách. 

Pak, jeden den, mi ptáci přinesli psaní, a já jsem zabouchl za sebou dveře a šel do semináře, netušíc, že, smutná vílo, za prvním rohem přijdou běsi. „Nikdy nechoď na banku opilý“, napsal mi dávno předtím Wabi do zpěvníku na koncertě a jakoby tím anticipoval tenhle pobyt. Pět let jsem vždy v září jezdil mrtvým vlakem, do Olomouce, do města, kde slunce nevychází a cesty zpátky nevedou.  Kamarádi pochcípali. 

Po dalších mnoha letech jsem na Antarktidě viděl plát ohně pod ledovcem a vzpomněl si. Ty písně byly v nás, jako byly v nás Rychlé šípy. A když jsme se vraceli pozdě domů, ruce v kapse zašmátraly a škrtli jsme poslední cigaretu a když jsme usínali, mapu v očích jsme přikrývali spánkem. 

Wabi zemřel 27. února 1995, byl jsem tehdy na studiích v Bruselu a v kapli na tabuli, na kterou jsme psali, za koho se budeme modlit, jsem napsal jeho jméno. Francouzsky mluvící spolužáci se mě ptali, kdo to byl. Pokrčil jsem jen rameny, protože jsou věci, které se nedají říct slovy. 

Mám to napsáno dodnes na jizvách po těle. 

O autorovi: Mgr. Marek Orko Vácha, Ph.D.,*1966 v Brně, katolický kněz. Na Přírodovědecké fakultě MU v Brně vystudoval obor molekulární biologie a genetika, teologii studoval v Olomouci a v Bruselu. V letech 1997 a 2000 se účastnil dvou výprav na Antarktidu. V roce 2002 žil šest měsíců v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii. Je přednostou Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity. Je farářem ve farnosti Lechovice u Znojma. Na Fakultě sociálních studií v Brně vede seminář zaměřený na vztah křesťanství a ekologie.