Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Zlata Zítra má svátek Andrea

Wabi Ryvola

Byla osmdesátá léta, byl komunismus, byli jsme na střední škole a počítali jsme se do širokého proudu trampského hnutí. Neměli jsme klasické trampské vybavení, usárny nám přišly děsivě nepraktické, ale jezdili jsme ortodoxně ven. Každý víkend. A chodili jsme po různých festivalech trampských písní a písničkových ligách. Poslouchali jsme a třídili. Ne podle kvality. Podle toho, jestli ta kapela jezdí nebo nejezdí. Poznali jsme to šestým smyslem a nikdy se nemýlili.

Hoboes byli nade všemi, byli mimo tabulky. Protože zpívali o tom, co jsme žili, jen to bylo veršované a mělo to melodii. O Wabim se říkalo, že písně psal na jeden zátah, Miki je měl mnohem propracovanější, rýmy mu nelítaly a měl mnohem poetičtější texty. To on napsal Královnu Kristýnu a pak, mnohem později, Co zbejvá. Wabiho byly syrovější a víc na doteku. 

Posmívali jsme se Vojtěchu Tomáškovi a jeho sebelítostnému Toulavýmu a mnoha dalším. Když ze dne na den Brontosauři přestali hrát trampské a začali o lásce, věděli jsme od prvního akordu, od první noty, že to je lež, škrtli jsme to hned a posmívali se těm písničkám už tehdy, když je ještě všichni zpívali. Miki Ryvola, pokud vím, napsal jedinou písničku o lásce, a když kamarád na otázku, jak se mu vede ve vztahu odpověděl, že byla celkem milá, věděli jsme, že nevede. Byly to břehy našich duší a věděli jsme, co se může a nemůže nikdy stát. 

Když jsme u těch písčitých cest, kamarád Libor Müller šel jednou, sám, na vandr, údolím řeky Oslavy, údolím totemů, a podle jeho vlastních slov se k němu přidal jakýsi podivný týpek. Tři dny spolu šli, víceméně beze slova. Když s loučili, zeptal se jen -  ty jsi Wabi Ryvola? Chlápek prý přikývl a rozplynul se do ztracena. 

I nám nejvíc slušel podzim. 

Měli jsme na gymplu taneční v sobotu večer a byl jsem jediný ze třídy, kdo nechodil, protože jsem chodil jinam. Dnes se v duchu svým rodičům omlouvám, když jsem jen v pátek řekl, že jdu do terénu, a vrátil se v neděli večer, v době, kdy nebyly mobilní telefony, a rodiče mlhavě tušili, že jsem někde v této republice, snad na Malé fatře, snad ve Chřibech. Zpívali jsme, že obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil, ne, především jsme to žili, a věděli jsme, že je to tak. Že obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil. Tečka. V roce osmdesát dva napsal Wabi Ryvola Prokletou vůni hor a byla to pro nás nejdůležitější událost roku, nějak jsme ji od kohosi získali ještě na kotoučovém magnetofonu. Píseň se nikdy nedostala na žádnou desku ani hitparádu a nebyla nikdy oficiálně vydána. Píseň pro nás nebyla ničím novým, nepřinesla nic, co bychom nevěděli. Protože jsme to byli my, komu vůně hor nedávala spát, byli jsme to my, kdo jsme věděli, že navěky nás bude do dlaní hřát oheň z horských smrků a borovic, a mnohokrát jsme si všichni zažili, jak nám na provizorní přístřešky a pánve padaly sněhové vločky. Byli jsme to my, komu se severák v noci opíral do stanů a byly to naše kroky, které provázela vichřice a sníh. Proto nám byly k smíchu kapely, které se chtěly jen přiživit a dojímat posluchače umělohmotnými písněmi. Černé mraky byly pro nás reálnou výzvou k zápasu a taky jsme mnohokrát zápasili, jednou jsem to mnohem později schytal docela sám, a jak v písni, bylo to shodou okolností v argentinských pampách. 

Pak, jeden den, mi ptáci přinesli psaní, a já jsem zabouchl za sebou dveře a šel do semináře, netušíc, že, smutná vílo, za prvním rohem přijdou běsi. „Nikdy nechoď na banku opilý“, napsal mi dávno předtím Wabi do zpěvníku na koncertě a jakoby tím anticipoval tenhle pobyt. Pět let jsem vždy v září jezdil mrtvým vlakem, do Olomouce, do města, kde slunce nevychází a cesty zpátky nevedou.  Kamarádi pochcípali. 

Po dalších mnoha letech jsem na Antarktidě viděl plát ohně pod ledovcem a vzpomněl si. Ty písně byly v nás, jako byly v nás Rychlé šípy. A když jsme se vraceli pozdě domů, ruce v kapse zašmátraly a škrtli jsme poslední cigaretu a když jsme usínali, mapu v očích jsme přikrývali spánkem. 

Wabi zemřel 27. února 1995, byl jsem tehdy na studiích v Bruselu a v kapli na tabuli, na kterou jsme psali, za koho se budeme modlit, jsem napsal jeho jméno. Francouzsky mluvící spolužáci se mě ptali, kdo to byl. Pokrčil jsem jen rameny, protože jsou věci, které se nedají říct slovy. 

Mám to napsáno dodnes na jizvách po těle. 

O autorovi: Mgr. Marek Orko Vácha, Ph.D.,*1966 v Brně, katolický kněz. Na Přírodovědecké fakultě MU v Brně vystudoval obor molekulární biologie a genetika, teologii studoval v Olomouci a v Bruselu. V letech 1997 a 2000 se účastnil dvou výprav na Antarktidu. V roce 2002 žil šest měsíců v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii. Je přednostou Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity. Je farářem ve farnosti Lechovice u Znojma. Na Fakultě sociálních studií v Brně vede seminář zaměřený na vztah křesťanství a ekologie.

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6642866

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz