Samozřejmě, že je v titulku lehká nadsázka, to se jenom pan režisér Vladimír Horák (90), oficiálně rovněž nejstarší aktivní tramp, domluvil se svým kamarádem Kosťou Šumilovem (60) a v malém campu na Brdech oslavili společné narozeniny.

Pozváním rozumně šetřili, kolem ohně se shromáždilo pět nebo šest desítek trampů především ze slavné pražské osady Paběrky. Nemají šerifa, ale dost dají na legendárního Marko Čermáka. Asi poslední parta, které jezdí celoročně. Spávají většinou pod přístřešky z lehké plachty, což je svým způsobem praktické, ale rovněž nepraktické. Nafťákovi nedávno  na ohni pražských Sov roztahala zvířata jeho lože po celém lese. To se vám ve stanu nestane.

Vladimír tu devadesátku (připomněli jsme ji v Music Open pod  titulkem Neuvěřitelná lehkost stáří)  už slavil několikrát - s rodinou, ale také na Old Boys Expedition v luhu pod Lanžhotem na konci tohoto léta. Lesní mužové s něžným srdcem mu na oslavu zapívali hymnickou píseň se sloganem Rejža je vůl, Rejža je stará kráva. A pak měl Vladimír dlouhé sólo s mandolínou. Doprovázel jsem ho na kytaru a neviděl jsem devadesátiletého starce, ale hrdě vzpřímeného mladého a silného muže. Zázrak.

Zatímco v panujícím kultu mládí se svými léty většinou nechlubíme, Vladimír je na ně hrdý. Už zmíněný Nafťák před časem zveřejnil sérii fotografií ze zimního čundru, a na jedné z nich padá pan režisér Horák po hlavě do sněhu. Fotka měla popisek - Dědek padá na hubu. - „To ti ale nemusel dělat,“ řekl jsem později Vladimírovi. A on mi řekl - „Ňufe, já se za svůj věk nestydím, já jsem na něj pyšnej!“

Někdy před sedmi lety jsem připravil na téma Vladimír námět pro pořad Na vlastní oči TV Nova. Hlavní účinkující, důstojník v záloze s právem nosit slavnostní uniformu a s právem na vojenský pohřeb, tehdy nabídl, že pro potřeby natáčení seskočí padákem. Reportér Stanislav Motl se ho pak zeptal na kameru v lese nad Voznicí - „Vladimíre, když všechno umíš, k čemu bys vlastně potřeboval ženu?“ Vladimír se trochu zapýřil a tiše řekl - „na sex.“

Nedávno se na chvíli vrátil ke své dávné lásce, s kterou chodil když jí bylo dvacet a jemu šedesát. - „Co se divíš?“zeptal se. „Byl jsem režisér a vypadal jsem dobře!“

Paběrky mají svého Vladimíra zvaného Rejža rády. Mimo jiné mu v tom malém hezkém campu, do kterého se chodí krásnými lesy z Dobříše těch šest nebo osm kilometrů pěšky, nebo se chodí od vlaku přes hřeben Brd třeba z Hostomic, uspořádali něco jako zpěvoherní představení. Vladimír byl usazen do makety kanoe a za zvuků táhlé písně Já mám rád to krásné děvče za řekou kolem pobíhaly skoro nahé víly. Byl listopad, ale ten teplý, jak ho zažíváme právě teď.

Dokumentární dílo režiséra Horáka je v tyto dny znovu připomínáno v sérii Zvláštní znamení touha, kterou můžete sledovat na programu ČT2.

Pointa? Chcete-li - neřekl mi to, ale dal bych krk na to, že se Rejža už těší na Kosťovy devadesátiny. Bude-li Kosťa ve formě, mohli by je zase uspořádat spolu.    

(ňuf)

Oslavenci u ranní kávy na ohni vařené. Vpravo Vladimír, vedle něj Kosťa. V popředí Kosťovi psi v pozadí brdský les     

Foto: Jarpon