DOSTAVNÍK PŘIVEZL Z BRD

Jak jsme si přečetli v MS č. 43 povídání Josefa Velka o lesnim zákonu a myslíme si, že by bylo dobré k tomu říci pár slov z trampského hlediska. Díky za objektivitu toho pojednání. Sami známe důležitost ochrany přírody, při svém toulání republikou vidíme ledacos. Ale jsme většinou z toulavého trampského rodu, spíme pod širákem, chodíme necestami, děláme si ohně k ohřátí sebe a jídla. A tady je kámen úrazu.

V článku píšete:“ Ale budeme mít vždycky dost citu pro odlišování slušných a ukázněných trampů?“ Nemyslíme teď na ty už usazené na legálních boudách nebo „ trampy“ z chatových měst. Kluci, kteří si vyjedou kamkoliv na docela normální vandr a ráno nevědí, kde večer budou, nemají dnes podle lesního zákona naději na „ přežití“. K trampingu vždycky patřil oheň a kytara. Mají snad všichni tihle lidé teď přestat jezdit? Pro lidi této nátury těžko kdy bude přijatelný camp nebo tábořiště „ se vším všudy“. Co tedy zbývá těm, co šlapou dál. Riskovat pokuty, protože onen „cit“ se dostaví málokdy při pohledu na ohníček, byť potom  důkladně zahlazený,  nebo pověsit tramping na hřebík a chodit dálkové pochody či se dát k nimrodům. Prostě nechat toho, co je pro nás nejkrásnější -  toulání, potlachy, kamarádství, romantiky.  Že jsme pesimisty? Napište , co dál. Trampingu je letos asi šedesát let…

HOULA (a dalších 30), Brdy

 (Mladý svět 48/1978)

 NO NEVÍM…

Je to už nějaký čas, co se na naší osadě stalo tohle: by  i jsme na vandru na starém kempu ve Hvězdonicích a připravovali jsme slezinu.Při jedné cestě mezi nádražím a kempem jsme potkali dva asi šestnáctileté kluky s uhlířskými putnami na zádech, jak kolem řeky sbírají plechovky a různé odpadky. Hned mě napadlo, že asi jde o nůšiádu, ale protože jsme chtěli vědět, jak budou důležití, tak jsme se jich naoko ptali proč to dělají, jestli za to něco dostanou a tak. Oni se samozřejmě chytli a dělali si z nás legraci, že za nůši dostanou 50 Kč atd., brali nás jako mastňáky. Nechali jsme je a šli na nádraží. Jako bylo naše překvapení, když jsme na zpáteční cestě tyhle dva kluky viděli, jak vysypávají putny  přímo vedle kolejí pod skálu  -  vedle lesa. Když jsem se jich zeptal, zda už napsali do Mladého světa kolik sebrali nůší a jestli taky  napsali, že to vysypali zase v lese, tak začali být sprostí, ale hned toho nechali, protože na naši straně byla převaha. Tyhle akce typu nůšiáda jsou sice dobré,ale nekontrolovatelné a ne každý má čest trampa.No, nevím…

KUCHAŘ, Zruč n.Sáz. 

(Mladý svět 48/1978)

YETTI  NA  BRDECH

Rád bych skromně odpověděl na výzvu I. koňské síhací perutě, která se amatérsky zabývá výzkumem yettiho. My chlapi z Brd jsme nejen výzkum yettiho skončili, ale také se zasloužili o jeho vědecké pojmenování a prvního yettiho vysadili na Brdech, kde se úspěšně domestikoval ( přesněji trampolizoval), což dokládám i fotograficky. Loňského roku jsem byl pověřen Brdskou akademií věd odchytem jednoho kusu yettiho na Sahaře. Pronásledoval jsem ho až do Japonska, kde jsem ho lapil a podle předem vypracovaného plánu udolal. Byl problém mu vysvětlit, že má se mnou jet až na Brdy. Stále jsem mu opakoval „ jeti in Brdy“, až se konečně chápavě rozzářil a odpověděl nadšeně „ yes, yetti, yetti“ a toto slovo se mu tak zalíbilo, že si je opakoval až do Prahy. Naše první cesta z letiště vedla ke kamarádu Pedrovi, a tomu se již představil jako Yetti. Jelikož byl pátek, zapůjčil nám Pedro nějakou výstroj a vyrazili jsme do cíle cesty na Brdy. Cestou jsme mezi stromy zahlédli rychle se pohybujícího kamaráda Hardyho a rozhodli se udělat první experiment – reakci na setkání dvou polocivilizovaných tvorů. Pedro uvázal Yettiho na  laso a řekl mu „ stopa“. Funící Yetti  bleskově vyrazil po stopě  a vmžiku s hrozivým mručením  cenil tesáky na Hardyho, který střídavě měnil barvy. Tolik s uvedením yettiho do naší vlasti. Naše Brdská akademie věd je schopna i ochotna obhájit výsledky výzkumu i na vašem yettiologickém kongresu.

Joe Indián, Brdy 

(Mladý svět 50/1978) 

NEPŘEKOUKLI  JSTE…

…pár mých řádků s dotazem, zda a proč si vystřihujete a schováváte tuhle žlutou rubriku kamarádů kamarádům. Přišlo hodně listů, hotovej listopad, tak tady jsou z nich aspoň řádky… A taky do nového roku přání modré oblohy a suchých stezek ode mne.

HONZA 

Táborový ohníčku! Před vojnou jsem chodil s klukama na hory vandrovat. Teď, když jsem na vojně, zůstal jsi mi jen ty a vzpomínky na hezké chvíle prožité v přírodě. Proto jsem si začal žlutý obdelníček vystříhávat. Ve volných chvílích pak si jej znovu a znovu pročítám a vzpomínám.

TOM, Kladno 

Jsem jedna z těch, která každý týden TO stříhá a lepí do velkého a tlustého sešitu – už pět let. Vystřihuji příspěvky z akcí, kterých jsem se zúčastnila nebo akce mých známých kamarádů – a ty dávám do rámečků. Potom články od osad a kamarádů, které se mi líbí. Občas mezi to dám nějakou hezkou uveřejněnou fotografii. A proč to dělám? Už teď ráda zalistuji v sešitě a přečtu si o zážitcích kamarádů a za deset nebo dvacet let si to přečtu ještě raději. Prostě mám takovou velkou trampskou knihu, kterou píšeme my všichni.

PIŠTA, Karviná 

Táborový oheň si vystřihuji od svých čtrnácti let, od roku 1972,kdy jsme s třemi kamarády založili osadu Mescalero a TO se nám stal zdrojem informací, nápadů a námětů k činnosti. Potom přišel rok 1973 a Soběšín, Setkání Táborového ohně, na který dodnes vzpomínám.  Poznal jsem tam řadu dobrých kamarádů, s nimiž udržuji kontakt dodnes. Nerad bych zapomněl na rok 1975, kdy jsem jako bratr jedné „ holek v khaki“ se opět podíval na zimní Soběšín a poslechl si písničky Brontosaurů, kteří se stali mou nejmilejší kapelou již z Porty (tam jsem byl také díky Táborovému ohni). Táborový oheň mne zavedl i na Lipnici, kde jsem prožil Krajskou tábornickou školu SSM Západočeského kraje. To, na co člověk nezapomíná. Občas se v těch sešitech s TO  přehrabuji a jsem rád, že si mohu přečíst básničku, kterou mi někdy známý, někdy neznámý kamarád přímo promlouvá do duše, trochu si zavzpomínat a hlavně mít ten dobrý pocit, že mám vlastně fůru kamarádů se stejnými zájmy.

SHANE, T.O. Mescalero 

Vlastníme čtyři ročníky TO. Díky jemu jsme jeli na huculech a snad jen v TO se dozvíme o dobrých akcích i kamarádech.

KOTĚ, LEOŠ, PUNŤA, ŠOTEK,Ústí n.L

. 

Nepatřím k těm, co si tenhle žlutej plácek pravidelně vystřihují, ale začínám k nim patřit. Díky TO znám Seňora, Lídu, Déčka a všechny další kamarády a prožívám s nimi všechno to hezké i smutné, co je na vandru potká. Já sama zatím nevím, co opravdový vandr je, ale hned jak budu moct na nějaký čas se vydám a určitě nebude můj poslední. A to je pro mne to hlavní. Vím, že se teď mohu na něco těšit, že kolem mne chodí opravdoví lidé a že přece stačí…A za tohle poznání vám ze srdce děkuju.

DANA, Praha 

Už od dětství jsem jezdila na různé výlety s děvčaty, bylo nám teprve třináct let. A já dodneška, přestože už od té doby nikam nejezdím,fandím těm klukům a holkám, kteří mají odvahu opustit město nebo svou vesnici, přestože venku mrzne, padá sníh, fouká vítr nebo třeba prší.Já sama, i když je mi 22 let,nemám tolik času, abych si mohla též někam vyjet ( dělám totiž na směny a studuji při zaměstnání). Proto si vystříhávám Táborový oheň, právě zde jsou totiž hezké, veselé, ale i smutné zážitky mladých lidí. Chtěla bych vám napsat, aby si vážili toho času, který prožijí v přírodě.

MIRKA, Sokolov

 (Mladý svět 52/1978)