ŠTĚSTÍ  VE MĚSTĚ

Potkals někdy štěstí ve městě ?  Já jo,  zrovna tuhle a moc mi zvedlo náladu.  „Po neděli mám zkoušku“, povídám pohorám, uloženým na místo a moje střevíčky, téměř sváteční, míří do velkoměstského parku. Trávník prý tam vystavuje nejnovější flóru. Toulám se tak slunečným sobotním odpolednem a vtom jsem blízko uslyšela štěstí.

Sedělo na kašně a broukalo si potichoučku známé melodie. Čtyři obyčejní kluci v modrých džínách, čtyři bágly a kupa nástrojů. Brnkali tam chvíli svým toulavým botám…Štěstí.  ( Zkouška dopadla dobře. Takže ahój !)  

BERUŠKA, Zruč nad Sázavou ( Mladý svět 22/1978)

JARNÍ DOSTAVNÍK

Sokolovské Dostavníky se svým rozsahem i ohlasem  staly jednou z největších událostí folkové, trampské a country muziky a řadí se hned za Portu.Letošní Jarní dostavník přijede 27.května do Hornického domu techniky a kultury. K účasti se letos přihlásilo devadesát ( 90!) skupin, mnohé až z Moravy  a ze Slovenska. Takový počet není možné ani při nejlepší vůli sokolovských organizátorů vtěsnat do odpoledního a večerního koncertu. Nakonec bylo vybráno na třicet kapel, mezi nimiž jsou pražští Brontosauři, 20.míle a Pytlík, budějovičtí Bobři,kadaňská Verumka a skorodomácí Roháči a Rychtáři.

JUPP ( Mladý svět 22/1978)

KRAJTA NA BASE

Gorgony byly tři obludy z řecké mytologie a je o nich známé, že měly místo vlasů jedovaté hady. Už ani nevím, proč jsme si pro naši hudební skupinu zvolili zrovna tenhle název, ale osud nám nedávno přichystal roli vskutku gorgonní.Hráli jsme mladým začínajícím manekýnkám na finále jejich krajské soutěže v KDPM v Ústí nad Labem. Celý večer konferoval pracovník ústecké zoologické zahrady Petr Voženílek, který si s sebou – jen tak pro zpestření – přinesl dva hady. V našem pořadu obvykle učíme obecenstvo písničku Den v ZOO a text refrénu napíšeme na tabuli. Petr Voženílek se uvolil, že nám tabuli přidrží – a přítulnou krajtu si odložil na nástroj našeho basisty Pepy…. Ten se sice snažil protestovat, že mu had přeladí nástroj, ale byl ujištěn, že  plaz nemá hudební sluch. Krajta, jako by tušila, že není slušné se při hraní plést do strun, se pohodlně uvelebila na hlavici basy mezi kolíčky – a mám vážné podezření, že si dokonce během písničky zchrupla...

OLINA, Ústí nad Labem ( Mladý svět  23/1978)

OTŘESNÝ ZÁŽITEK

Posledně jsme byli na vandru na Šumavě.Šli jsme na Kleťa cestou jsme se dostali nad vesnici Kovářov. U lesa tam stojí chata s nápisem „ Lovu zdar!“

Podle rozstřílených asfaltových holubů jsme usoudili, že patří buď myslivcům nebo nimrodům nebo prostě střelcům.Binec, jaký byl kolem, se však hned tak nevidí.Napolo okousané kosti ležely volně kolem chaty, stejně tak papírové tácky a láhve od piva. Kdo si potřeboval odskočit, neobtěžoval se chodit dál do lesa. Zápach kolem  chaty byl hutný.Ohniště mělo asi metr v průměru, nijak neohraničené, téměř u lesa a hned asi tři metry dál bylo ohniště staré.Nemohu pochopit, jak myslivec, který dokáže udělat něco podobného, může pak mít odvahu a vynadat vandrákům za to, že nemají oheň předepsaných 50 m od lesa, že zakopávají ztlučené a vypálené konzervy, že jim dokonce může říct, že takoví chuligáni by měli být všichni zavřeni.Na vandry jezdím už pátým rokem. Za tu dobu jsem viděl už hodně, ale tenhle zážitek byl snad nejotřesnější.

PETŘÍČEK, Sezimovo Ústí

NĚKDO „ ÚPLNĚ  CIZÍ“

Sedm horolezců Lokomotivy Ústí nasedalo začátkem května do plzeňského rychlíku. Rozhodli se strávit tři dny volna návštěvou  skalních oblastí  Kapucínských skal u Lubence a Kozelky u Manětína.Tušili, že je žádná idyla nečeká, protože tuto oblast postihl  nebývalý dešťový příval. Jindy půvabné potoky a potůčky v povodí Blšanky a Střely se změnily v ničivé toky.

Naše skupina navštívila i v této nepohodě Kapucínské skály,ale pro hustý liják jsme pokračovali do Rabštejna nad Střelou – nejmenšího města v Evropě, ale s údajnou možností ubytování. Až na místě jsme zjistili, že pro „ volně pobíhající turisty“ jsou tu ubytovací možnosti veškeré žádné. Nezdařil se ani pokus o soukromé ubytování.V nouzi nejvyšší jsme se obrátili na tajemnici

MěstNV. Neměla jinou možnost, než nabídnout přístřeší  v kolně se slámou, kde už nocovalo auto jejich příbuzných. Začali jsme rozvěšovat promáčenou garderobu a chystali se ulehnout.V této – pro nás osudové chvíli – nám přišel pražský rekreant, vlastník nedaleké chaty, nabídnout ať přespíme u něho.Rádi jsme přijali, zuby nám drkotaly jednotně. V noci hněvivě hučela Střela v údolí, my jsme však  registrovali jen rachot projíždějících vozů Rallye Plzeň. Ráno jsme poděkovali za poskytnuté přístřeší a vyrazili na Manětín.Po několika krocích jsme nevěřili svým očím: kolna, kde jsme se chystali nocovat, byla zdemolována, vše, včetně automobilu, zavaleno kamením a bahnem, které se utrhlo ze svahu až k okraji silnice. Naděje na vyváznutí pro nocležníky, zavrtané až po nos do spacáku, by byla opravdu malá. Zdemolované auto bylo nejlepším důkazem. Pro každého z nás bylo připraveno několik tun zásypu…

Sedm horolezců vyvázlo bez škrábnutí především proto, že někdo „ úplně cizí“, obývající teplou a útulnou chatu pochopil, jaká noc čeká ty promáčené a prochladlé venku. Takže majiteli chaty č. 100 ještě jeden dodatečný dík.

Ing. OTOKAR SZAFFNER, Ústí n.L. ( Mladý svět  25/1978)