Režisér Václav Křístek a kameraman Karel Slach. Nad Braníkem vede vzdušný koridor na Ruzyň. Těžko zde natočíte souvislý rozhovor.

Ten legendami ověnčený a v písních zvěčněný Posázavský Pacifik začal vznikat v roce 1882 – jako železniční vlečka pro potřeby modřanského cukrovaru. Roku 1897 byla trať prodloužena o odbočku do Dobříše (důvody byly zase komerční), roku 1905 byla definitivně proražena členitým terénem do Jílového u Prahy. Tento úsek patří mezi nejkrásnější, léta se uvažuje o jeho památkovém chránění, o zapsání na seznam UNESCO.

Doporučuji jízdu vlakem na podzim a v zimě, kdy opadá listí a pod sebou vidíte unikátní soubory chat, v nichž vznikal a rozvíjel se tramping. Kameraman Karel Slach tuto trat miluje, cestuje po ní i do vzdálených cílů, avšak tu cestu většinou prospí.

V Jílovém se památného roku 1905 trať od Prahy propojila s již existujícím spojením do Čerčan. A později pokračovala dále podle Sázavy přes Český Šternberk, Ledeč, Stvořidla až do rychlíkové zastávky ve Světlé nad Sázavou. Také se hlásí k názvu Posázavský Pacifik, ale nejen pro mne tím pravým zůstává původní trať do Čerčan.

Slavná nádražní hospoda v Braníku. Zprava František Hacker, Fedor Skotal, zády Tony Linhart.

Pamětníci a prázdné branické nádraží. Tony si vzal na čundr apartní trampskou síťovku.

Václav Křístek říká, že režisér se pozná podle toho, že nikdy nenosí stativ. Něco se muselo stát. V pozadí bývalý Branický pivovar, ale ten v tomto dokumentu nehraje.

Pacifik nebyl jedinou příčinou toho, že se na nádraží v Braníku sešel štáb České televize se slovutnými aktéry a pamětníky – šerifem Ztracenky Frantou Hackerem a písničkářem a badatelem Tonym Linhartem. Mimochodem kapelníkem Pacifiku, ale to je jiný příběh a jiná kapela. Slovutné nádraží v Braníku, kde se každý víkend tlačily stovky trampů. Dnes tam stojíme sami. A pár lidí štábu. Když ve své době pracoval historik, spisovatel a publicista Jindřich Marek jako vedoucí Magazínu MfDnes, poslal fotografa nafotit ty davy trampů právě do Braníka. Fotograf ho volal – Jindro, ale tady žádnej tramp není! – Tak jeď na Smíchov, zavelel historik, v civilu  karlovarský tramp Kániš.

Fotograf už zpátky nevolal, i když ani na Smíchově žádné trampy nenašel. Nafotil na nástupišti pupkaté rybáře v maskáčích od Vietnamců, jak nohami stírají rosu na kolejích. Nafotil je od pasu dolů.

Jak připomněl Franta Hacker, výletníci ještě dříve než vlakem jezdívali proti proudu Vltavy parolodí. A po válce, říkal František, jsme tady jezdívali hytláky. To byly původně nákladní vagony, dobytčáky, v nichž válkou zdecimované dráhy přepravovaly cestující.  „Byl to bezvadný koncertní sál“, říká Franta. „Kolem stěn byly lavičky, na těch jsme seděli a hráli, a všude kolem bylo publikum.

Pražští trampové to měli zase o něco jednodušší – my na Moravě jsme v hytlácích žádné lavičky neměli, sedávalo se na zemi na usárnách, vrata od vagonu se nezavírala a ti nejšťastnější seděli ve vratech s nohama spuštěnýma dolů. Také se jezdívalo na střechách vagonů, taková to byla doba.

O těchto i daleko vzdálenějších dobách vzniká nový dokumentární seriál České televize Zvláštní znamení touha. Tentokrát jsme znovu jeli do lesů na levém břehu Vltavy, ke Ztracence, ke slavnému hostinci U Taterů. Ještě měli zavřeno, František musel budit majitele.

Ztracenka. Víte, že počet chat ukrytých v lese, se blíží stovce?  Netušil jsem to, to jsou násobky stovek osadníků. Ztracenkářů. Potomků a následníků těch, kteří u nás tramping mimoděk konstituovali.

Až sem sahala Ztracenka. Na skále s úžasným výhledem stávala chata. Vyhořela, když do propan-butanové lampy vlétla můra a začala hořet. Dole byly legendární Svatojánské proudy, osud trampů, postrach vorařů. Sem pronikali první trampové už před první světovou válkou. Už před sto lety.

Seriál ČT Zvláštní znamení touha. Šéfdramaturg Antonín Trš, dramaturgyně Jana Hádková, režie Václav Křístek, scénář Fedor Skotal, kamera Karel Slach, produkce ČT Bára Svobodová, asistent režie Gabriela Schüllerová. Věnováno sto letům trampingu.

 Foto Václav Vondráček