Stáli jsme na skále vysoko nad přehradou, která ve skalnatém kaňonu zachovává tvar původního toku Vltavy. Dole pod námi na druhém břehu je Ztracenka, pár chat vykukujících z lesa a zvuk kontrabasu; od mládí vím, že se nese nejdál. Karel Slach pomalu švenkl kamerou doleva. Dvě stě metrů nad dnešní Ztracenkou byla ta původní, na břehu Svatojánských proudů, dnes desítky metrů pod hladinou.
Jeli jsme na Ztracenku, na oslavu 95. výročí jejího založení. V těchto místech před sto lety vznikal ojedinělý český fenomén – tramping. Nebo tomu tak nebylo? Nebo snad vznikal jinde a ještě dřív? Na tuto a další otázky by měl dát odpověď nově vznikající dokumentární seriál České televize Zvláštní znamení touha.
V péči šéfdramaturga Antonína Trše, v dramaturgii Jany Hádkové, pod režijním vedením Václava Křístka s asistenci Gábiny Schῡllerové, s kamerou Karla Slacha a v produkci ČT Báry Svobodové vzniká podle scénáře Fedora Skotala (je zvláštní psát o sobě ve třetí osobě – není to absolutní rým?) jedenáct dílů dlouhých dvacet šest minut. Letos by se měly natočit čtyři, příští rok sedm. Hotové dílo by se mohlo vysílat na podzim 2014 – ke sto letům trampingu. Neboť tramping i zde pod námi na břehu Svatojánských proudů se sochou dotyčného světce existoval už před první světovou válkou.
Rozhovor se Stáňou Nodlovou, fotografkou, písničkářkou. Zleva režisér Václav Křístek, Fedor Skotal, za kamerou Karel Slach, nad námi opeřený mikrofon zvaný bambus v rukou technika Jirky Batulky. A Stáňa, autorka fotografií k tomuto textu.
Měli bychom představit hlavní tvůrce. Režisér Václav Křístek natočil tři celovečerní hrané filmy, v některých také hrál, natočil řadu televizních filmů, pohádek, inscenací i záznamů divadelních představení. Podílel se na České sodě, je spolutvůrcem rozmáchlého (a reprízovaného) seriálu Bigbít (sám bigbít hrál a skládal v jeho duchu písničky) režíroval cyklus Neznámí hrdinové, Noc s Andělem, cyklus Historii.cs i Historie.eu. Mj. byl režisérem trampského dílu Historie.cs, za který mi pak nadávali mladí trampové neochotni přijmout představu, že tramping jednou skončí, nemluvě o tom, že už vlastně končí.
Václav se prosadil i jako spisovatel – jeho historický román o Jakubu Krčínovi Cesta na poledne (2004) získal Cenu Knižního klubu, autor ho později doplnil o volné pokračování Prohrát slunce před svítáním (2011).
Karel Slach a Václav Křístek.
Karel Slach zřejmě patří mezi naše nejuznávanější kameramany dokumentaristy. Už na FAMU zahájil spolupráci s velkými postavami slovenského filmu Dušanem Hanákem a Dušanem Trančíkem. Získal řadu ocenění u nás i v zahraničí, jeden čas souhrn vyhlašování cen FITES naznačoval, že zde možná ani není jiný kameraman. Dnes nejčastěji pracuje s uznávaným i kontroverzním režisérem Karlem Vachkem. S jistou nadsázkou připouštím, že Karel Slach má i své slabiny. Například ztrácí mobilní telefony a nosí sebou klíče od nesprávných objektů. To je můj drastický a zcela čerstvý zážitek.
V příštích dnech pojedeme vlakem z legendárního pražského nádraží v Braníku spolu se Čtvrtkaři někam k těm památným trampským místům u Štěchovic. A den na to na Kocábu – budou nás tam čekat šerif Ztracenky a šéf KTO Franta Hacker, písničkář a kapelník Pacifiku Tony Linhart, badatel a muzikant Jaroslav Čvančara a hostitel Jindra Vrbenský, kapelník Taxmenů. Ten kolotoč se rozjíždí, vlastně už jede na plné pecky.
První pomyslná klapka padla na Ztracence. Kde taky jinde.
Šerif František Hacker
Moderátor pražského Country rádia Bezi junior (zleva) uváděl společně s Tony Linhartem odpolední koncert. Večer je vystřídala Dana Vacková, Dana ze Ztracenky, manželka šerifa Františka Hackera (uprostřed)
Objetí dvou skvělých altových zpěvaček - vlevo Jitka Vrbová, vedle ní Helena Maršálková.
Zapálení slavnostního ohně při 95. výročí osady Ztracená naděje připravili neuvěřitelně autentičtí indiáni. Pak ze čtyř světových stran přistoupilo osm zasloužilých osobností a loučemi podpálily hranici. Pevně věřím tomu, že otcové zakladatelé se na to dívali shůry. Možná je ještě o něco výš, než vyhlídka na protější skále. Určitě bude výš. Taky tam směřujeme.
Foto Stanislava Koucká Nodlová a Petr Navrátil Sen