Bear Creek

Kennedy je český tramp, žijící se svou ženou Mývalou a svými syny na Medvědím potoce u Dawson City v kanadském teritoriu Yukon v místech, která jsou známá díky zlaté horečce z konce 19. století. Do Kanady emigroval na sklonku roku 1968. Od té doby hodně cestoval po světě. Během dvou let objel zeměkouli, v severní Africe se připletl do bojů o Španělskou Saharu, poznal Indii i Indonesii, ztroskotal s katamaránem na korálovém útesu, setkal se s piráty. V Austrálii pracoval v opálových dolech, aby pak přes ostrovy jižního Pacifiku a Havaj dorazil zpět na první celosvětový potlach na Yukonu. Sever se stal této trampské legendě osudem a Jižan má tu kliku, že mu při jeho návštěvě Budějovic stihl položit několik otázek.

Takhle začíná text v Jižanu, webovém občasníku T.O. Stopaři, z kterého jsme chtěli rozhovor přetisknout. Autor Jožin, oslovený Hankou Hosnedlovou, souhlasil, ale pak se ukázalo, že asi dálka mezi Yukonem a Českými Budějovicemi způsobila některé nepřesnosti, a tak vám předkládáme originál rozhovoru tak, jak jej Kennedy napsal Jožinovi, jen s pár češtinářskými úpravami, které nám doufám odpustíte, protože byly vedeny úctou k rodnému jazyku.

Můžeš pro mladší a méně informované stručně nadhodit své curriculum vitae ?

Tak Jožine, prosím tě, v prvé řadě nejsem žádná legenda. To zas musel vymyslet někdo v médiích. Nesnáším legendy nebo dokonce celebrity, to se mi hned vybaví pořad Vyvolení a naskakuje mi husí kůže.

Odkud pocházíš a za koho jsi jezdil ? Měl jsi už tenkrát nějaký kontakt na jižní Čechy ? Co Tuláci severu ? Existovali už ve staré vlasti nebo je to otázka až tvého současného pobytu ?

Narodil jsem se v Praze a s trampingem jsem začal na učňáku v ČKD. To už jsem byl okouzlený knihami Jacka Londona a romantika bílých plání mě uchvátila natolik, že na první vandr jsme vyrazili s Lachtanem na Alcazar do Srbska a jasně, že to bylo v lednu nebo v únoru. Už si jen pamatuji,že jsem byl zabalený v kousavé vojenské dece a celtě a děsně jsem mrznul.Potom během roku 1958 jsme se poznali s T.O. Netopýr. Lachtan s nimi začal jezdit a já se přes ně poznal s dalšími osadami. Jezdili jsme převážně v létě na Sázavu a na Kocábu, v zimě do brdských seníků.Občas jsem zajel za kamarády do Brna, se kterými jsme se pravidelně potkávali o Velikonocích na „Vítání jara“ na Stvořidlech. Párkrát za kamarády z Hřenska a Liberce. Jinak jsme o trampingu v ostatních částech republiky věděli jen to, že všude jsou nějaké osady.V šedesátém roce jsem založil osadu Tuláci severu s Broňou, Jarmilem,Tchombem a Malým Kidem ( Dítě Západu).Jezdili jsme společně s T.O. Oregon a s nimi jsme také dělali ke konci roku 1962 náš první potlach. Co vím, byl to v té době skoro první zimní potlach v plískanici deště se sněhem. Ty další už byly pak tradičně vždy na sněhu…

Po novém roce jsem narukoval k pétépákům a většinu vojny trávil ve vojenských prostorech na Moravě. Nejkrásnější vzpomínky mám na Libavu v Oderských vrších…Úžasná divočina, kam člověk nepřišel snad desítky let.Opuštěné, rozstřílené vesnice, dávno zarostlé cesty, pusté mlýny a hájovny v lesích, kudy jen občas při cvičeních prolétl dělostřelecký granát.

Tuláci Severu 1965

Jak ses ve své době díval třeba na vznik České tábornické unie ? Připadá mi, že tenkrát kolem toho bylo dost zlé krve. Co Slunečná paseka ? Navštívil jsi ji někdy ?

Zvěsti o zakládání Tábornické unie se nám donesly,ale vzhledem k tomu, že se to dělo pod hlavičkou ČSM a tedy s požehnáním režimu, automaticky jsme se distancovali. Kromě toho jsme odjakživa zastávali názor,že organizování trampů do jakékoliv partaje nemůže přinést nic dobrého.O tom se konečně přesvědčili skauti, sokolové a další organizace, které byly komunisty rozpuštěny a jejich činovníci pronásledováni.Nás sice honili po nádražích i po lese,ale to mělo také svou romantiku, nádech dobrodružství a zakázat nás nemohli.Pak ještě přišli s Portou…to byl další chyták jak odvést mládež od volného trampingu pod kontrolu ČSM. Někde mám i nahrávku od Wabiho Ryvoly , jak to všechno plánovala STB…ale pravověrní trampové se tenkrát téhle věci nezúčastňovali.

Ptát se,co tě vyhnalo z rodné hroudy už asi nemá cenu.Spíš by nás zajímalo, proč právě yukonské teritorium. Jiní uprchlíci zůstávali v Evropě, popř. se rozprchli po USA,Austrálii, Novém Zélandu. A jak dlouho už tam vlastně jsi ?

Rodnou hroudu jsem toužil opustit asi stejně dlouho jako jsem začal s trampingem.Ono to jaksi spolu přece souvisí,být „ on the road“, ne ? První nezdařený pokus byl ještě – coby hošík – o dovolené přes Polsko.Příště jsem jel „ navštívit“ kamaráda Lachtana, který sloužil u pohraničářů někde u Aše. Tam se mi nepodařilo ani vylézt v Aši z nádraží a už mne měli…Dokázat mi nic nemohli, tak mne po třech dnech museli pustit domů.V šedesátém sedmém mi to překazila přítelkyně při pokusu přejít v horách z Jugoslávie do Itálie. Díky toleranci jugoslávských orgánů nás tenkrát poslali zpět do ČSSR bez oznámení, pouze pod dohledem, abychom to nezkusili znova.No a tak se mi to konečně povedlo až po „přátelské pomoci“ Rudé armády a dalších bratrských armád po 21.srpnu 1968. Sotva jsem se ještě domluvil s klukama, že se za rok sejdeme pod Sochou svobody v New Yorku.

Možná se to někomu bude zdát divné, ale zůstat v Evropě mě jaksi vůbec nenapadlo.V Jižní Africe mi připadala situace už tenkrát dost nejistá, o Jižní Americe se nic moc nevědělo, Austrálie byla příliš z ruky, do Států byly dlouhé čekací termíny a spousta požadavků…vlastně vycházela jen ta Kanada. Tak jsem se rozprchnul po Kanadě a skrze toho Londona bylo jasno, že dřív nebo později na Yukon pojedu. Trvalo mi to sice ještě rok nežli jsem se tam podíval, ale Yukon se mi zalíbil hned napoprvé. Ta nesmírná rozloha, kraj téměř nedotčený civilizací, malý počet obyvatel, roztroušených v několika vesnicích…copak to není sen každého trampa ? Vím, že většina by to asi nebrala dlouhodobě, ale já dělám odjakživa rád věci důkladně. Bude to už 40 let, co jsem se usadil na Bear Creeku…vlastně už dýl, než Eskymo Welzl !

Misha

Žiješ na Yukonu, kousek za Dawsonem, a tak se přímo naskýtá otázka: zkusil jsi taky rýžovat ? A s jakým výsledkem ? Prý jsou tam dodnes lidi, kteří propírají staré vytěžené haldy a docela jim to k živobytí postačí ? Či jsou to jen fámy ? A co ten velký nugget – prý měl asi půl kila…

No jasně…rýžovat snad musí zkusit na Yukonu každý, ne ? Dokonce jsem tam sem tam i něco našel.Jenže tenkrát byla ještě cena zlata o hodně nižší, kolem 35 dolarů za unci, tuším.To se nevyplácelo na těžbu, a tak byly klajmy opuštěné. Teprve v 77. roce stouplo zlato na 1000 dolarů a nastala nová zlatá horečka. Než jsem se vrátil z Austrálie, zabrali všechna místa, o kterých jsem věděl, jiní, tak jsem se zaměřil na lov lososů.

Staré haldy nikdo nepropírá, to jen občas nějaký nadšenec se tam plahočí s detektorem v naději, že najde zapomenutý velký nugget.Ty plovoucí bagry

( dredge) byly totiž konstruovány tak dokonale, že vytěžily všechno zlato do velikosti nuggetů o průměru 2,5 cm. Větších než tato velikost je tak nepatrné množství, že se nevyplatilo zvyšovat množství propírané zeminy.Proto je teoreticky možné, že se v haldách pár takových kousků může nacházet. Ovšem přepírat kvůli tomu tyhle haldy se absolutně nikomu nemůže vyplatit. Propírají se opominutá místa mezi haldami, kam se bagry nedostaly nebo místa, kde se těžilo jen ručně a těžba se při tehdejších cenách přestala vyplácet.Velký nugget se opravdu jednou za čas najde, ale ve zdejších polích to bývá skutečná kuriozita. Nugget o váze půl kilogramu je menší než vajíčko…

Minus 50 stupňů Celsia

Dawson to jsou i jiné tradice. Například velký musherský závod Iditarod 1000 mil přes Aljašku. Nelákalo tě někdy zkusit své síly a jet jej – byť třeba ne na vítězství ? Jen tak ho zprubnout ?

Nikdy jsem nebyl soutěživý typ a žádné závody mě nezajímaly.Kromě toho zúčastnit se takového závodu je velice náročné hlavně finančně. Bez silné podpory sponzorů je to vlastně vyloučené.To zas mnohem zajímavější závod je Yukon Quest. Hlavně je mnohem drsnější a jezdí se z Fairbanksu na Aljašce do Yukonu jeden rok a příští zase opačně.Já jsem používal malamuty…,měl jsem jen několik těžkých pracovních psů, zatímco závodníci si vybírají týmy z několika desítek lehkých sibiřských huskies, které musí celý rok živit a trénovat.

Další proslavené místo – Chilkoot. Jestlipak sis ho taky vyšlápnul ? Nebo jsi zkusil projít celou tu slavnou zlatokopeckou stezku ? Mám na mysli třeba Bennerovo jezero, White Horse…co splutí Yukonu ?Nevěřím totiž, že by ses se svýma toulavýma botama procházel jen kolem svého srubu…

Pochopitelně jsem si musel prověřit co jsem slyšel a četl. Chilkoot Pass byl jeden z mých prvních vandrů na Yukonu. Ovšem proběhl jsem si ho jen tak, na lehko s usárnou a pár pivy, na začátku léta. Dá se to zvládnout z Deye na Bennett v pohodě za dva dny. To už není žádná zlatá horečka 1898, kdy se tam plahočili ve sněhu a mraze, s nedostatečným vybavením, povinnou tunou potravin a další výstrojí, kterou museli přenášet po částech a chodit mnohokrát sem a tam.

Já jel z Bennettu v pohodě vláčkem, trať dokončili už v roce 1900, až do Whitehorse. Ani peřeje Bílého koně, kde Jack London provážel některé lodě zlatokopů, jsem už neviděl – jsou pod vodou přehradní nádrže hydroelektrárny. Dochoval se jen divoký kanál Mile canyonu, který jim předcházel. Jinak jsem sjel několik yukonských řek na vorech i v kanoi.Naposledy „Yukon 2003“ z Carmacku do Dawsonu ve společnosti 160 českých trampů z celého světa – excelentní akce, uspořádané kamarádem Šolinem z Vancouveru.

Apropó – srub. Někde jsem četl, že snad ještě pochází přímo z dob zlaté horečky. Prý jsi snad ze dvou udělal jeden, či co ? V každém případě jsi asi hodně přestavoval a upravoval.Jak vlastně vypadá dnes a jaké je vůbec dnešní vybavení příbytku severského trappera ? Co třeba výdobytky civilizace, kterým ses prý docela úspěšně dlouho vyhýbal ? Počítače, telefony…Kde bereš energii ? Z agregátu nebo máš nějakou alternativní?

Ano, o srubu jsi to četl správně, pravděpodobně v Mývalině knize „ Trvalé bydliště Klondike aneb kde medvědi dávají dobrou noc“. Vlastně tam je zodpovězena většina těchto otázek, a to daleko důkladněji.Tak, jak se Mývala seznamovala s životem na Yukonu během prvních dvou let. Přistavěl jsem další místnost z klád, protože původní byla jen prkenná a v zimě neobyvatelná. Poslední dobou už jsme používali solární panel a baterie. Po sedmi letech jsem podlehl domácímu násilí a připojil se na elektriku ze sítě. „ Prý jenom jednu malou žárovku na čtení“. Znáš pohádku o Jezinkách „jenom jeden prstíček si ohřejeme“…Samozřejmě už to pak netrvalo dlouho a byl telefon a do roka internet.

Když už jsme u toho – taková zima tam asi bude dost krušná. Jaké tam máš průměrné, ale třeba i maximální teploty ? Dá se za takových podmínek třeba udržovat hygiena ? Dnes máš asi všechno potřebné uvnitř, ale dřív ? Ke kadibudce by jeden přimrzl, co voda na mytí ? Říkávalo se, že takové severské sruby pěkně smrdí – a nejen díky zrovna vydělávaným kůžím.

O takových srubech nic nevím…to možná psal Jan Welzl.Pokud jsem navštěvoval své přátele ve srubech , a to i dost daleko od civilizace ( Bear Creek není žádná divočina, alespoň v místních poměrech), nikdo neměl s hygienou problémy. Ke kadibudce si můžeš přinést ohřáté prkénko zevnitř, ale většinou se to řeší kýblem v komůrce, který obsahuje trochu sněhu a po velkém použití se vynese do kadibudky.Desetilitrový hrnec horké vody je stále na kamnech, jako bývaly dříve kamnovce u sporáku. A tímtéž způsobem se i koupe.Ve stoje, ve vaničce s houbou a žínkou nebo v sedací vaně. Naleješ horkou vodu, smícháš se studenou a máš koupel. Protože je zde čisto ( dešťová voda i voda ze sněhu je pitná), můžeš v ní pak ještě přemáchnout prádlo, když se ti zrovna nechce do města do prádelny.

Minimální teplotu jsem zažil párkrát asi –56 C, ale většinou se pohybuje teploměr kolem –30 C a v posledních letech i méně. V létě může být až +35 C, ale převážně je tak +24-28 C. Vzhledem k tomu, že obzvlášť v zimě je podnebí velice suché, jsou i teploty daleko snesitelnější než ve zdejších podmínkách. Příkladně –10 C na Yukonu je příjemnějších , než +5 v Čechách a sníh je tak suchý, že z něj neuděláš kouli.

Mývala s Clarence

Srub na Bear Creek

(Pokračování)