Taxmeni - po nuceném přejmenování Krajánci.

Z  PASTVIN VELKOMĚSTA

Písnička tohoto jména, kterou napsal textař Michal Bukovič pro skupinu Krajánci, dala název nejen prvnímu elpíčku Krajánků, které se chystá v Pantonu,ale i pravidelným hudebním večerům, které začnou od 5. listopadu v ZK Tesla Strašnice v Čáslavské ulici na pražských Vinohradech.Každou druhou sobotu tu bude od sedmi večer uvádět Mirek Kovářík kromě Krajánků i další špičkové soubory z oblasti country.

O zrodu těchto večerů říká vedoucí Krajánků Jaroslav Čvančara: „ Po zásadní změně ve skupině Zelenáči došlo k odklonu od jejich původního zvuku a cítíme, že tahle muzika lidem chybí.Chtěli bychom do jisté míry navázat na původní styl Zelenáčů, ale dělat to po svém. Pravda je, že posluchači dnes mají mnohem větší nároky. Hodně skupin, které hrály country jen z módy, odpadlo, ale myslím, že je to tak lepší. Vyrostlo několik špičkových souborů ( Zvonky, Krajani aj.) které slyšet a vidět je opravdu radost.

A nesmí se zapomínat, že v tomto druhu hudby záleží nejen na kvalitě hudebníků, ale i na atmosféře a kontaktu s publikem. Na pocitech, které například Johnny Cash dokáže lidem sdělit ve skladbě o pouhých třech akordech. Rádi bychom vytvořili prostředí, kde se bude produkovat country hudba v rozličném, ale vždy dobrém pojetí. Jako hosty si budeme zvát zásadně jen kvalitní soubory. Plánujeme i diskotéky, promítání filmů apod. O nahrávky z našich večerů již projevil zájem Čs. rozhlas.Sobotu jsme si zvolili z několika důvodů, jedním z nich je i to, abychom nekonkurovali Klubu mladé tvorby v Malostranské besedě, kde jsou pořady ve všední dny.

P. VITOUŠ

( Mladý svět 43/1977)

OBHAJOBA SLÁNSKÝCH VLKŮ

Po přečtení článku „ Objevili se vlci“ v TO jsme zůstali stát s otevřenými ústy.Ano, říkáme si Slánští vlci, ale to, co je uveřejněné v souvislosti s tímto názvem, je zarážející. Rádi bychom poznali pisatele listu, kamaráda Samotára a objasnili si věci, popisované v článku, jak jsou ve skutečnosti. Rádi bychom vás trošku obeznámili s naší osadou. Je nás sedm, tři jsou v zeleném, zůstali jsme tedy čtyři. Z toho tři jsme teď maturovali a na obcházení Dubnických baní jsme vůbec neměli čas. Do těchto dolů už delší čas nechodíme, ale i když jsme chodívali, ničeho špatného jsme se nedopustili, už proto, že pět z nás je členy okresního výboru Slovenského svazu ochránců přírody a krajiny v Prešově.Samotár píše, že zapalujeme oheň naftou a zpochybňuje naše potlachy. Přitom jsme uspořádali jen jeden v říjnu 1975 a slavnostní oheň zapalovala Nikol z Popradu. Že soutěžíme v hodu nožem a sekerou do živých stromů – to už je podlé pomlouvání.Nevíme, zda nám to budete věřit, ale toho nejsme schopni. Nevíme, kdo má zájem špinit naše jméno i slovenských trampů vůbec. Tenhle anonym nemá ani kouska pravdy.

SLÁNSKÍ VLCI

Článek o Slánských vlcích mě rozhořčil a mrzí dvojnásobně. Neznám literáta Samotára, ale až mě Slánští vlci pozvou na svou perfektní chajdu, kterou – mimochodem – mají řádně dohodnutou s lesníkem, rozhodně tam pojedu. Jakživ jsem tam neviděl stromy zjizvené sekyrou, ani hory odpadků, natož oheň zapálený naftou. Takhle znám Slánské vlky. Přeji jim i Táborovému ohni mnoho dopisovatelů – bez vlka. TANTOR

Článek vyvolal velké rozhořčení mezi kamarády v Prešově a Košicích, kteří Slánské vlky znají. Je zvláštní, že Samotára nikdo nezná, ačkoliv teď by ho každý docela rád poznal. Nevíme, co tím článkem chtěl dosáhnout,ale víme, že to je pohrdáníhodné pomlouvání. ÚTOROK a další

Dodáváme: Podobných dopisů na obranu Slánských vlků přišlo víc. Také bychom jen rádi připomněli zásadu, na níž stojí přikládání do Táborového ohně – a to je zásada pravdivosti a fair-play. Zvykli jsme si věřit listům, které do této rubriky chodí a byla by velká škoda, kdyby to někdo chtěl zneužít.

HONZA

( Mladý svět 43/1977)

MUJ PRVNÍ POTLACH

První říjnovou sobotu jsme ujížděli vlakem, pozváni na čtvrtý výroční oheň osady Fort Sill. Jel jsem se svými dobrými kamarády a hořel touhou vidět opravdový potlach. Rodiče vandrování moc nefandí, a tak se dostanu na vandr jen zřídkakdy. Tentokrát se mi podařilo rodiče přemluvit a frčel jsem vlakem , plný napětí, jak to asi bude vypadat.

Na nádraží nás měla čekat spojka,ale potkali jsme pár kamarádů, jejichž kroky směřovaly k našemu cíli a po troše bloudění jsme k tábořišti skutečně došli.Vypadalo to tam jako u Indiánů kmene Igelit: velký kus lesa byl pokryt igeitovými wigvamy. Tak jsme vybáglovali, postavili také přístřešek z igelitu a já hned lovil z batohu cancák. Přibylo mi tam dvacet krásných zápisů a setkal jsem se s řadou výborných kamarádů.

Odpoledne proběhly hry a po setmění jsem se dočkal. Po zapálení slavnostního ohně začaly soutěže ve zpěvu a vyprávění. Po půlnoci jsem opustil kruh a usínal plný krásných dojmů.V neděli jsme došli pěšky do Týnce, odtud vlakem domů. Na krku jsem měl hrdě pověšeno své první camrátko.

MIMI

( Mladý svět 44/1977)

Foto: František Heřman