32. Old Boys Expedition 2012

Kdysi dávno, kolem roku 1980, se rozhodli kamarádi z Fort Hazardu, že uspořádají každý rok velký vandr po krásách českých luhů a hájů. Protože to tehdy byli už čtyřicetiletí "staříci", pojmenovali své putování Old Boys Expedition. Dnes, po 32 letech, jsou už opravdu old boys, ale skoro všichni jsou stále v plné síle a těší se na setkání se starými kamarády.

Letos se celý týden vandrovalo po Vysočině kolem Křemešníku a Horní Cerekvi. Všem se šlo lépe, když nechali své bágly v kempu a šli jen nalehko.

Po celodenní štrapáci je čekalo vydatné jídlo, které připravila denní služba v polní kuchyni pod vedením Františka Tichého.

Vlajka Old Boys nese úctyhodný seznam všech krásných míst, které za těch 32 let navštívili.

Vladimír Rejža, foto Tali a Pišta

S písničkou od klokanů na pražskou Kampu

Jeho cizokrajné příjmení by jako místo narození předurčovalo spíše Itálii než pražskou Letnou, kde ve skutečnosti Jarda Bonaventura přišel na svět a kde prožil v blízké Stromovce i svá klukovská léta. Svůj otisk v něm zanechala také žižkovská umprumka, na niž dodnes nostalgicky a rád vzpomíná hlavně díky úžasné partě, která se tam vytvořila. Ale jeho mládí formoval zároveň i tramping, který mu zůstal v krvi, a také muzika. A jako u většiny kluků té doby nechyběl v jeho životním rozvrhu ani sport, zejména pak kanoistika. Po vojně ještě okusil slasti a strasti zaměstnání v konstrukci a v reklamě, ale o jeho další budoucnosti rozhodl pak osudový rok 1968, kdy se odhodlal opustit těžce zkoušenou republiku a odejít do emigrace. Dneska žije ve slunném Brisbane v australském Queenslandu, stal se úspěšným nábytkářským designerem, ale zůstal věrný i muzice a trampskému společenství. To poslední tvrzení mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, když mne s kamarádkou při našem dvouměsíčním australském vandru přijal pod svou střechu, ačkoliv nás vůbec neznal. A potěšení z nového vztahu bylo oboustranné.

Pravidelně se vrací do rodné Prahy a mezi kamarády, přičemž také vznikl náš tak trochu bilancující rozhovor, protože v příštím roce oslaví Jarda neuvěřitelnou kulatou sedmdesátku. A musím dodat, že na to nevypadá – jeho vitalitu by mu mohl závidět leckterý padesátník.

Co bylo tvou hlavní motivací k odchodu?

Samozřejmě to byly především tanky spřátelených armád, které jely bránit sovětskou ambasádu ve Stromovce a trhaly svými pásy dlažbu před naším barákem na Letné. A k tomu ta všeobecná tehdejší nálada... Nikdy jsem ale svého rozhodnutí nelitoval. A jestli bych to udělal znovu? Za stejných okolností určitě!

Co bylo v prvních letech emigrace pro tebe nejtěžší?

Asi ztráta kamarádů, se kterými jsem vyrůstal a se kterými bývala vždycky legrace. Překvapila mě ale hned zpočátku nezištná pomoc obyčejných lidí ve Švédsku, kam jsem utekl v první fázi. Do Austrálie jsem se se svou první ženou Jitkou, se kterou jsme se brali ještě ve Švédsku, dostal až o čtyři roky později. Austrálie nás přijala velice dobře, Australani jsou moc přátelští lidé, a hned se nám tam zalíbilo. Hlavně to teplé subtropické podnebí oproti chladné Skandinávii.

Kdy ses poprvé podíval zpátky do vlasti?

To bylo v létě 1989, tedy těsně před sametovým převratem. A utvrdil jsem se tehdy v tom, že mé rozhodnutí o odchodu bylo správné. Ale rád jsem se setkal s kamarády, se kterými jsem udržoval písemný kontakt a kteří mi zůstali.

Čím se v Austrálii živíš?

Dostal jsem se tam ke své profesi návrháře nábytku, ale po několika letech jsem dělal ve stavebnictví a dokonce jsem získal stavitelskou licenci. V současnosti vyrábím ještě umělecký kusový nábytek, i když je to pro mne spíš placený koníček. Teoreticky jsem ale v důchodu.

Umělecký nábytek J Bonaventury.

Vraťme se k muzice – jak to vlastně všechno začalo?

Jako kluk jsem „chodil do piána“ a díky tradiční výuce jsem se za několik let prakticky nic nenaučil, čehož dneska hluboce lituji. Potom jsem dělal koncertní kytaru, později banjo a mandolínu. A to mě fakt bavilo.

Jaká byla tvoje první kapela?

Hrál jsem na banjo vlastní výroby ve studentském dixielandu, ale to nemělo dlouhého trvání. Po vojně jsem pak hrál v country kapele Tennessee, jejímž kapelníkem byl Petr Třebícký. Byli jsme současníky mnoha tehdejších, dneska slavných skupin a rád na ty chvíle vzpomínám. Účastnili jsme se mimo jiné první a druhé Porty v Ústí nad Labem, někde by se ještě našly nahrávky z tehdejších vystoupení, ale není to žádný zázrak, jen pouhý záznam..

A jak jsi v tom pokračoval na australské půdě?

V mém okruhu nebylo v té době mnoho muzikantů na výběr. Ale před zhruba patnácti roky jsme u nás založili kapelu a hrajeme všechno, různé žánry, jak se lidově říká od Bacha po Vlacha. Několik let jsme také dělali show kabaretního stylu s písničkami a strašně jsme se přitom vyblbli. Vystupovali jsme s tím v československých klubech v Sydney, Melbourne, Adelaide, Hobartu a samozřejmě v domovském Brisbane. Jinak hrajeme ale i na folkových festivalech a samozřejmě v kruhu přátel při různých oslavách a posezeních. Zpíváme v několika jazycích, hlavně moje nynější žena Věra, která zpívá nejen v češtině a angličtině, ale také ve španělštině a ruštině, kromě toho hraje na kytaru, mandolu a kazoo.

Dalo by se v Austrálii v muzice prorazit na profi-scénu?

To nedokážu fundovaně posoudit, protože jsme vždycky hráli jen pro radost. A nikdy mě ani nenapadlo dělat muziku profesionálně.

Ale skládáš písničky...

Nějaké písničky jsem udělal, ale jen pro naši kapelu. Největší posluchačský úspěch má humorná písnička Dietní píseň, kterou jsem udělal přímo na míru pro Věru a pro mne.

(To mohu osobně potvrdit – pozn.autorky)

A jak je to s muzikou při vašich opakovaných dlouhodobých návštěvách v Česku?

V Praze máme spoustu kamarádů a známe se také s řadou muzikantů a další průběžně poznáváme, takže hrajeme na slezinách a podobně s různými partami několikrát v týdnu. A opravdu nás to těší. ( U nás na jihu si během kratičké třídenní návštěvy stihli zahrát na Fort Hazardu s Mikim i na smutečce za Anděla v Dolní Stropnici. To těší zase nás. – pozn.autorky)

Bonaventurovi s Mikim Ryvolou na Fort Hazardu

A co by sis přál do budoucna?

Aby to tak zůstalo.

Díky za rozhovor a ať se ti tvé přání splní po všech stránkách.

Hanka Hosnedlová

Paběrky na Berounce

Každý rok koncem srpna pořádá T.O.Paběrky plavbu po Berounce, tak zvanou Dětskou vodu. Nikdo už to přesně neví, ale letos byl asi 34 ročník. Za ta léta přibývají další generace. Jede se obyčejně z Chrástu po Krašov. Najdou se tam ještě krásná místa, kde se dá v klidu tábořit. Od Skryjí jsou už samá auta a policajti, v placených kempech řvou opilci. To není nic pro děti ani pro nás.

Vladimír Horák

Sestava je na vodě opravdu pestrá: od vnoučat, rodičů, dědečků a babiček až po jednoho pradědu.

Celý týden s námi jel i nejmladší vodák, jedenapůlletý Honzík, opečovaný maminkou Luckou.

Nejstarší 87letý Vladimír právě sjíždí jez " U Vodníčka" nedaleko hradu Krašov.

U táboráku se hrálo a zpívalo jako o život.

Vladimír Rejža, foto Obluda a Mišelín