Hned zpočátku se musím vrátit k již napsanému, a to na doporučení několika přátel, kteří pečlivě čtou uveřejněné díly tohoto poněkud hektického cestopisu. V kapitolách o historických zajímavostech se zmiňuji mimo jiné i o městečku Madaba, známém svými mozaikami a mapou složenou ze dvou milionů kamínků, z níž se zachovaly asi jen dvě třetiny, a také o hoře Nebo, kam vystoupil Mojžíš z Moábských pustin, aby z ní po předlouhém putování po útěku z Egypta zhlédl zemi zaslíbenou.

Zmíněné objekty, které jsou velice úzce spjaté se židovskou historií a odkazy na minulost tohoto národa, se sice nacházejí jen pár desítek kilometrů třeba od Jeruzaléma, ale jsou již za Jordánem, tudíž na území dnešního Jordánska, což jsem zapomněla zdůraznit. Stejně tak jsem opomněla třeba další fakt, že kromě zbytků kostelů ze 4. a také 7.století na vrcholku hory Nebo je zde i moderní poněkud diskutabilní plastika, která znázorňuje Ježíšův kříž a na něm obtočeného hada z bronzu. Jejím autorem je Ital Fantoni a musím se přiznat, že na mne působila poněkud stísňujícím dojmem.

Postupem času se mi bude v paměti nepochybně vynořovat podobných nevyužitých a nezaznamenaných detailů a vzpomínek ještě daleko více, což každý jistě dobře zná z vlastní zkušenosti. Ovšem s tím se nic nenadělá.

Ale teď se ještě zdržím chvilku v Izraeli, který je považován za nejdražší zemi Blízkého východu. A o tom jsem se opakovaně přesvědčovala na vlastní kůži. Jejich peníze se jmenují šekely, drobné pak arogoty. Poměrně těžké k zapamatování, pořád se mi při pomyšlení na tyto peníze vnucovalo spíše slovo šakal než šekel. No, občas byste při těch izraelských cenách opravdu asi vyli jako šakali. Jistou zajímavost mají i jejich mince s poněkud nelogickým řazením velikosti – některé s vyšší hodnotou jsou totiž vzhledově menší nežli ty s hodnotou nižší. Ovšem bankovky mne po grafické stránce nijak zvlášť nezaujaly.

Když už jsem se zmínila o šakalech – ti zde skutečně žijí. Zejména v horách obklopujících Mrtvé moře. A také velbloudi, dokonce leopardi, damani připomínající vzhledem vykrmené králíky, kozorožci, kterým se tu říká ibexové, lišky, zajíci atd, a to se ani nepokouším vyjmenovat ptáky, kterých taky prý hnízdí stovky druhů. Proto jak Izrael, tak Jordánsko vyhlásily okolo Mrtvého moře za přírodní rezervaci. Kromě jiného do Mrtvého moře, které je ale spíše jezerem, ústí rovněž řeka Jordán, která pramení na hoře Hermon a protéká známým Galilejským jezerem, než se vlije do vod moře. Když jsem se párkrát zmínila o tom, jak mne Jordán svou velikostí vlastně zklamal, byla jsem poučena, že se z něj zavlažují rozsáhlé oblasti po jeho březích, což je pro zdejší obyvatele daleko víc, než kdyby se jeho tok rozléval do šířky jako třeba Dunaj. Odjakživa se tady pěstovaly fíky, datle, cukrová třtina anebo specifická rostlina - henna. Však jsme cestou také viděli četná políčka, zahrady, fóliovníky ze speciálních látek, patřící k zemědělským kibucům. Téměř ke každé rostlince zvlášť šla hadička s vodou na zalévání. Renata se zmiňovala rovněž o myrhovníku, ale nejsem si jista, jestli to bylo právě v souvislosti s touto oblastí. Čím víc na jih, tím víc ubývá zeleně a přibývá pouště.

Podle údajů v jednom z nepříliš dostupných prospektů je údolí Jordánu označováno za součást Velké příkopové propadliny, co se táhne od severu od Libanonu až dolů k Mozambiku. Ale to už ale zase zabíhám do nepodstatných detailů, namísto abych se věnovala Mrtvému moři, které je přitažlivé už díky svému názvu. Prý se mu v překladu říká také Moře smrti nebo Lotovo moře a je pozůstatkem někdejšího pramoře. Mne zcela mimo mísu napadá jeden z vtípků, který se strefuje třeba do událostí časově vzdálenějších, a v té souvislosti tvrdí, že tehdy bylo Mrtvé moře ještě marod... Tohle moře, nebo chcete-li vnitrozemské jezero o rozloze zhruba 1050 kilometrů čtverečních (je 67 km dlouhé a maximálně 18 km široké), vděčí za své jméno velkému obsahu solí a minerálů ve svých vodách, který činí 34 až 35 procent. Ale nemůžu tvrdit, že je nejslanějším jezerem na světě. Před ním totiž jsou v tomhle směru ještě jiná jezera, jak jsem byla poučena, dokonce i v Antarktidě. Z této řady jsem si zapamatovala jen jezero Assal. Ale prioritu ve velikosti mu v oblasti přírodních slaných nádrží rozhodně upřít nemůžeme. A kromě toho je i nejníže položeným slaným jezerem na světě – je totiž 420 metrů pod hladinou moře. A díky 380 metrům hloubky i jezerem nejhlubším – počítáno z těch slaných samozřejmě. Bohužel se stále zmenšuje, zřejmě se odpařuje, a to dělá vědcům a ekologům velké vrásky. Není divu – podle domorodců činí tenhle pokles 80 až 110 centimetrů za rok. Proto taky byla vybudována v jižní části hráz, která dopouští do moře vodu ze severní části.

Jeho voda ovšem není tak slaná, jak byste si představovali, je spíš do hořka, což podmiňuje třeba chlorid hořečnatý či draselný a bromid hořečnatý. Slyšíte tu hořkost už v jejich názvech? Takže je jasné, že voda je tak hustá, že má kapku jiné vlastnosti než jinde. Třeba to, že vás v pohodě nese na hladině, stačí si na ni sednout nebo lehnout. Nemyslete si ale, že v téhle poloze přečtete na vodě třeba celé noviny. Doporučuje se maximálně dvacet minut, a pak vylézt a osprchovat se sladkou vodou, protože soli agresivně působí na lidskou pokožku. A kdybyste se náhodou nějak nemotorně obraceli a nalokali se nechtěně téhle vody, může to být pro organismus velice nebezpečné. Nevím, jak dalece je tahle hrozba pravdivá, protože to naštěstí nikdo z přítomných nezkoušel. Ostatně důkazem může být i to, že v Mrtvém moři nežijí žádné ryby, dokonce ani žádné rostliny. Jen bakterie. V zimním období, když prší, se voda kapku naředí, ale muselo by pršet hodně dlouho a hodně vydatně, aby se v jezeře objevily řasy, jako tomu bylo například v roce 1980. I tak se o přísun vody do Mrtvého moře zasluhuje kromě deště řeka Jordán a původních vod jsou prý v moři už pouhá tři procenta. Jak se ovšem tenhle fakt dá zjistit, si vůbec neumím ani náhodou představit.

Větší část zdejšího pobřeží zabírá průmyslová zóna s těžbou a menší pak lázeňská a turistická oblast. Naše skupinka okupovala Mrtvé moře z izraelské strany, z místa tamějších moderně vystavěných lázní Ein Bokek. Pobyt tady vyhledávají zejména ti, co trpí kožními problémy, lupenkou a podobně. Součástí vybaveného vstupního komplexu je i velká prodejna s produkty z Mrtvého moře – kosmetickými i léčebnými přípravky. A když nakoupíte nad určitou částku, dostanete certifikát, na nějž vám pak na hranicích několik procent z utracené sumy vrátí. Myslím, že jsem ušetřila ještě daleko víc – nekoupila jsem totiž nic. Kdo by se s tím také tahal. Větší požitek jsem měla z těch, kteří podlehli reklamě a zakoupili si zdejší léčivé bahno. Namazaní od vlasů k patě vypadali jako černoši z rovníkové Afriky a po zaschnutí do tmavošedé barvy jako odpudiví mimozemšťani. A pak to zase všechno pracně smývali pod sladkovodními sprchami. Já si zase pro změnu ověřila kvalitu svých náramkových hodinek, které jsem před rokem zakoupila v Bolivii na ulici za necelých našich sedmdesát korun. Zapomněla jsem si je totiž sundat a v pohodě jsem se s nimi asi čtvrt hodiny koupala. A víte, že se ani nezamžily?

Když přistoupíte přímo k moři, máte pocit, že jste se z léta přenesli do zimy. Jeho břeh je totiž pokryt stejně jako dno souvislou vrstvou krystalů solí, které vytvářejí nádherné bílé blyštivé kuličky připomínající led nebo kroupy. Někteří turisté si je sbírali do lahviček, ale myslím, že se jim stejně brzy rozpadnou. Spíš mne zarazilo tvrzení, že se u břehů Mrtvého moře nemůžete spálit od slunečních paprsků, protože je víc než čtyři sta metrů pod hladinou moře, a tak zde nepůsobí ultrafialové záření. To jsme taky nijak neověřili. Jednak se moje polská posádka začala po pár hodinách na kratičké pláži nudit a jednak jsem neustále střídala vodu, sprchu a lehátka, která jsou zde k volnému použití včetně barevných slunečníků.

Kamennému sloupu, který jsme míjeli cestou, se v odvolávce na bibli a příběh Sodomy říká Lotova žena. Díky tomu, že se již snesla tma, což je v těchto krajích dílem poměrně krátké chvíle, jsme viděli průmyslový komplex osvětlený. Bohaté nasvícení objektu evokovalo spíše představu kosmického korábu než zpracovny minerálů. Však to také získalo nějakou prestižní cenu v oblasti průmyslového designu. Minerály se totiž těží v okolních horách, zejména pak magnesium, což je prvek pětkrát lehčí a třikrát odolnější než ocel, takže je žádaný nejen v automobilovém, ale i v leteckém průmyslu.

Poblíž Mrtvého moře je taky Kumrán, místo, jemuž je připisován nález unikátních prastarých svitků s biblickými a náboženskými texty. Původně je našli beduínští pašeráci v jakési jeskyni v keramických nádobách někdy v roce 1947, pak byly k prozkoumání odvezeny do Ameriky, ale později se vrátily zpět do Izraele a jsou uloženy ve Svatyni knihy a část do Rockefellerova muzea v Jeruzalémě.

Ještě bych se chtěla zmínit o rezervaci v oáze Karmel Chaj Bar, která se stará o udržení ohrožených živočišných druhů. K nim patří i antilopa oryx čili jednorožec, která připomíná legendární kultovní zvíře. A představte si to štěstí – my ji fakt viděli, i když ne úplně bílou, jak jsme si přáli.

Izrael navzdory tomu, že se potýká se suchem a zúrodňováním pouště, má – jak hlásá jeden z reklamních sloganů - přístup hned ke čtyřem mořím. Vedle Mrtvého je to moře Středozemní a Galilejské, které bývá častěji nazýváno jezerem, a samozřejmě moře Rudé, v němž jsme se později také smočili, ale o tom až příště.

Pokračování příště