Rybník u Bílovic nad Svitavou

Za hašlerku

V rámci Rektorského dne zajistili instruktoři pro pobyt v přírodě na Vysoké zemědělské v Brně výšlap do brněnských lesů. Přes 380 studentů se vydalo z Brna kolem Svitavy přes Bílovice do cíle v Útěchově, kde na každého účasníka čekala hašlerka. Prý proti nachlazení, ačkoliv bylo teplo.

V době, kdy většina již byla v cíli, začala v areálu VAAZ soutěž „ Nejsem žádné Déčko“, složená z pěti lehkoatletických disciplín: 77 m překážek ( běží se s překážkou), výška, dálka a koule ( skáče se do dálky přes laťku ve výšce 80 cm s koulí v ruce), trojskok ( s menším švindlem: šest skoků snožmo z místa, aby se dosahovalo světových rekordů), skok o tyči ( měří se dálka, místo tyče slouží pádlo) a 777 m pozpátku.Nejlepší dosažené výkony: překážky 12 s, výška, dálka, koule 252 cm, trojskok 16,39 m, tyč 528 cm, běh pozpátku 4:03 min.

Každý, kdo ukončil tento „ moderní pětiboj“ si odnesl nejen obdivné pohledy přihlížejících, ale i diplom s osvědčením, že je Céčko.A pokud se vám podaří naše rekordy překonat, dejte nám určitě do Brna vědět!

Boxer ( Mladý svět 28/1977)

Dopis o tom…

…jak jsme byli na nejkrásnějším z velkých vandrů. Jako malý kluk jsem snil o lesích Ontaria, kde čerstvá smůla voní a přál si uvidět vysoké smrky, horské potoky a hladiny jezer s průzračnou vodou. Tenkrát jsem netušil, jak brzy se mi můj sen splní. Teď jsem v takové přírodě prožil deset dní ( a to vše za pouhých asi tři sta korun !)

Udělali jsme si volno začátkem května ( na kamarády se v práci dívali jako na blázny

, však také trochu blázni jsme) a jednoho dne časně zrána jsme si dali sraz v městečku pod horami. Sešlo se nás šest a už ten den jsme spali uprostřed hor. Ale jakých hor ! Šlapali jsme sněhem na vrcholy a na sluneční straně kvetl koniklec, na hřebenech jsme potkávali kamzíky a sviště, na skalách jsme počítali hořec a chtěli vyčichat všechnu vůni skalních prvosenek a na horských loukách jsme počítali laně a jelenům výsady. Bydleli jsme ve srubech na březích potoků jako praví zálesáci, pozorovali romantické západy slunce.Takový byl náš letošní velký vandr do liduprázdných Nízkých Tater. Dnes už nevěřím, že v Kanadě je také tak krásně.

Medvěd ( Mladý svět 29/1977)

Historická událost

Dne 18. června 1977 v pískovcovém lomu u Rudky došlo k památné bitvě: Brno-střed versus Královo Pole. Již delší dobu totiž bouřil mezi oběma čtvrtěmi vleklý spor, která z nich má udatnější syny a významnější místo v dějinách lidstva. Tento spor měl být vyřešen u inscenovaného soudu, kde byla podána oboustranná žaloba za vzájemné slovní napadání. Zástupce Brna-střed Kobra a zástupce Králova Pole Lord tu však pouze znovu vyzvedli přednosti svých území a zlořády protivníkovy, takže soud rozhodl vyřešit spor bojem.

Bojovalo se o vlajky, předem pečlivě zhotovené.Obě armády si připravily štíty a zbraně

( hole, na jejichž konci byly připevněny hadry, namočené v barvě a vrhací hadrové koule,

rovněž napuštěné barvou). Královopoláků se sešlo jedenáct proti dvaceti Brňanům, bylo jim tedy blahosklonně povoleno zaujmout výhodnější postavení na skalce.

Bojovalo se asi hodinu.Bylo hodně „ mrtvých “a nakonec zvítězila přesila Brňanů, kteří ukořistili vlajku poraženého vojska.

Po bitvě obě armády nastoupily se svými korouhvemi , provolaly si slávu a šerif Pšík předal velitelům řády za statečnost.Do pískovcové skály byl vytesán památný nápis. U nedaleké pumpy se smyly všechny rány a všichni se osvěžili na kunštátském koupališti.Večer pak zaplál historický oheň na ukončení sporů mezi Brnem-střed a Královým Polem a na navázání nových přátelství. Během písniček pak byl uzavřen věčný mír a domů jsme odjížděli jako jedna parta, což bylo ostatně cílem. Jsme přece všichni koneckonců z Brna…

Margita ( Mladý svět 30/1977)

Objevili se vlci

Je mi někdy smutno, když čtu v Táboráku o tom, co všechno udělali kamarádi z českých osad pro zachování a zvelebení přírody, v níž se tak rádi pohybují. Samozřejmě mi není smutno z toho, co dobrého udělali, ale spíš z toho, co jsme neudělali my na Slovensku. Tramping snad nemá na Slovensku tak hluboké kořeny, ale příroda tu poskytuje neméně ( a někdy víc) příležitostí každému, kdo ji má rád.

Severní cíp Slánských vrchů, kam nejčastěji unikám od prachu města a rachotu monster ( na kolech) , je kout, že panenštější bys těžko hledal. Kdysi tu bývaly světoznámé opálové doly, to už však je dávno. V kaňonech vzniklých zavalením šachet jsou systémy jeskyň, stvořené pro čas i nečas. Nejbližší hospoda je v obci Žlutá Baňa ( mimochodem – poslední elektrifikovaná obec v republice), a to je poctivých sedm kilometrů. Jedním slovem – kraj jako cukrkandl. To však už také neplatí. Do jeskyní ( jedna byla upravena na zimní pobyt s krbem, palandami a jakýmisi dveřmi) jsem rád zval své kamarády. Už nebudu, protože před časem tu začala obcházet podivná individua. Jejich seker, bajonetů a loveckých nožů by bylo dost na menší selské povstání. Říkají si Slánští vlci, ale ten název ubližuje nevinným zvířatům, protože tihle se chovají v přírodě podstatně dravěji. Snad se snaží o zachování rovnováhy: co čeští kamarádi vyčistí nebo vysadí, místní „ vlci“ naopak.

Že tihle „ trampíci“ zapalují oheň naftou a jejich „ potlachy“ se mění na pijales, je sice trapné, ale je to koneckonců jejich věc. Že však soutěží v hodu nožem a sekerou do živých stromů, že po sobě nechávají metrák odpadků a že vůbec vstupují do lesa ( což velmi neradi vidí i místní okrskáři a lesníci) – to už není jen jejich věc. Udělali by snad lépe, i pro sebe, kdyby si své „potlachy“ dělali v Slovenskej jedálni a tam nad pivem slintali o tom, jaká je příroda krásná a jak ji mají rádi. Určitě by si i příroda oddechla od takových „ vlků“.

Samotár ( Mladý svět 32/1977)