Repríza pět let starého článku, který ve své době vyvolal značný ohlas především u českých trampů v zahraničí. Pamatují tu dobu, dobu svého mládí, pamatují stará dobrá Stvořidla, jaká dnes už nejsou.

Když jsem byl na začátku srpna na tom ohni jihlavských trampů poprvé nebo podruhé, odpověděl mi Vlčák na otázku – „držíme tradici, kterou založili staří trampové. Ty ohně jsou tady už přes padesát let.“ Chvíli jsem přemýšlel, a pak řekl –„ já jsem na ně jezdíval.“

Dva kilometry dlouhé peřeje dolů od Smrčné jsou prý dílem samotného ďábla, který ty tisíciletími ohlazené balvany naházel Sázavě do cesty po prohrané sázce. Dlouho už ale vím, že to místo je pozitivní, plné dobrých sil. Magická Stvořidla přitahují pocestné nedlouho, místní se jich báli.

Dnes už mi nikdo nevěří, že tady na louce pod peřejemi nebylo vůbec nic. –„Byla tady bouda s pivem, ale bylo teplý,“ říkal mi teď v sobotu myslím Miki. –„ Nebylo tady nic. Ani ta bouda“, trval jsem na svém. Těžko tomu uvěřit, dnes tady stojí penzion jako hrad s jídelnou a výčepem, koliba, vyhlášený kiosek, soukromé chaty, chaty nějaké cestovky, autokemp…

Poprvé jsem byl na Stvořidlech v roce 1962, možná o rok dřív. Na Velikonoce zde probíhala opravdu velká setkání pražských a brněnských trampů. V roce 1963 se přesunula přes kopec na borovicemi obrostlou řeku Želivku, pod vyhlášené Borovsko . Potkávali se tady lidé ze dvou měst, z nichž řada vyrostla v mimořádné osobnosti. Marko Čermák a jeho první žena Ronka, kteří možná už tehdy po sobě pošilhávali. Wimpy Nebeský, který po odchodu do Kanady přišel s ideou celosvětových potlachů, ten první opravdu uspořádal a pak příliš brzo zemřel. Honza Vyčítal o něm (později doplnil Wabiho Ryvolu) napsal krásnou písničku Modlitba za Wimpyho a Wabiho.

Jezdili sem pražští Sováci, z kterých vyšel Wimpy - Šíla, Baxa a další. Krásná Maruška Loumová, co žije někde v Coloradu, ale předtím s ní tady chodil Honza Vyčítal… Z Brna sem přijížděli trampové z okruhu kolem tehdejší restaurace Olymp, kam chodili členové dvou sbližujících se osad Felix a Mikimaus, v té době vlastně už Mikfel. A Pakin z Lutny a Divousi a další, Mikfel byl tehdy opravdu jeden z vrcholů brněnského trampingu. Za tím vším setkáváním mimoděk stál pražský tramp Břetislav Macholda zvaný Zajda, šikovný kytarista a zpěvák, který se na přelomu 50. a 60. let minulého století odstěhoval do Brna, našel zde dobrou partu a přitom nepřerušil kontakty s pražskými kamarády. Ostatně Zajda mne mezi Mikfely nepřímo přivedl, a byla to pro mne čest. Pražané zase za námi jezdili na Tofrák, legendární camp na Vysočině u Skleného, kam se dnes už raději nevracejte. Je hnusnej.

Proč Felix, proč Mikimaus? Proč se první trampští osadníci na Oslavce pod Březníkem jmenovali Kačeři a říkali si Donald, Rolf … V pokleslé komunistické idocii byly symboly amerického imperialismu Coca-Cola a Kačer Donald. Taky mandelinka bramborová, kterou nám sem prý shazovala americká diverzní letadla, aby pracujícím sežrala úrodu. Něco vám povím – v těch osadách byli pozdější komunisti, ale tahle blbost na ně přece jenom byla moc.

Obřadní louče se zapalují u malého pracovního ohýnku. Pak s nimi ohnivci přistoupí k hranici ze čtyř světových stran

Fenomén Stvořidla

Dnes je na té louce pod peřejemi letovisko. Má své štamgasty, své vyznavače, své somráky. Miki, Čárly Kubata, Droba a další, parta z Chrudimi, Pardubic, Chomutova, sem jezdívá i v létě, ale nejraději mimo sezonu. V zimě, kdy tady nikdo není. Slaví tady Mikulášskou, sami uprostřed kaňonu na Vysočině, a spávají v malém campu kousek odtud v lese. Je tam místo na oheň, dva nebo tři stany, dole u potoka je studánka…

Pod stany tu v sezoně spávají vodáci, cyklisté i pocestní. V penzionu zvláštní kasta lidí – takoví trochu navonění. Stvořidla mají i své postavičky. Nemyslím tím ani Dědka v kovbojských botách, stetsonem a šerifskou hvězdou na prsou. Někdy přespí dole u řeky v lese, ale většinou večer vyjde nahoru do vesnice, v které bydlí. Dědek je dobrá postava, dobrý duch Stvořidel. Podivnější je šílený houslista. Chodívá s nástrojem ve futrálu pověšeným na zádech a když se někde hraje, vytáhne tu věc a snaží se hrát. Znám ho už léta, zatím ho nikdo nezabil, ale vysokého věku se jistě nedožije.

A pak zde jsou summer boys. Opálené týpky s kytarami, na které ještě nedávno docela letěla děvčata těch lufťáků. Spávají někde v lese, aby neutráceli za camp a to léto na Stvořidlech poměrně bezstarostně přežijí. Kam by spěchali, podzim nemají rádi. Trochu už stárnou a až skončí sezona, vracejí se bůhví kam. Nejsou mi nesympatičtí, taky jim půjčuju trsátka, a trochu jim závidím jejich svobodu, ale nejsem si jist, jestli mám pravdu. Jsou to jen mírně pokleslé postavy z novely Na plechárně Johna Steinbacka.

Silná jihlavská sestava s nenápadnou brněnskou posilou. Zleva Emča Štěpánek, organizátor setkání Jiří Vlčák Čecháček, neuvěřitelný šestasedmdesátiletý Franta Pecha, šéf legendární jihlavské Peřeje, Fedor Skotal-Ňuf. Máme smeknuto, hraje se Vlajka. I v ní existují krajové rozdíly. 

Životodárná Stvořidla

Čtyřicet osm let se o tradici ohňů na Stvořidlech stará jihlavský tramp Jiří Čecháček zvaný Vlčák. Samozřejmě nejen on, ale celá jedna (teď už dvě) generace jihlavských trampů. Převzali tu péči snad od kamarádů z Havlíčkova Brodu. Jezdívali sem třeba i legendární Stopáci z Pardubic a další. Třicet let sem jezdí Sáša Prokeš zvaný Samotář, ten co v Podlužanech za Nymburkem dělá festivaly i večery s kytarou.

Avšak camp se rozrostl a pohltil louku u Stvořidel. Co s tím? Má cenu ty ohně dělat dál? Už jsem slyšel hlasy, že letos je to naposledy. Pak se někdo ozval, že snad ještě příští rok… Protože ty ohně jsou podivuhodná symbióza trampingu, tradice, vodáctví, tábornictví... Na konci campu dole po řece skládají Jihlaváci dřevo, které celý týden stahují z lesů a chystají na hranici a vedle na hromadu na přikládání.

V sobotu kolem půl deváté večer je zapálení ohně. Přes kruh přestoupí čtyři ohnivci s loučemi a až plameny vyskočí nad vrchol pagody, ozve se trampská hymna Vlajka, tradičně hraná v dmoll. Ještě před několika lety vysvětlil úvodní řečník vodákům, že když se hraje Vlajka, stojí se a předtím smekne, je to přece jenom hymna. Že se vajgly nehážou do ohně, netleská se, ale volá Umí. Že se nepřekračuje kruh kolem ohniště, tam mohou jenom ohnivci.

Letos to Karlos Bulíček už ani nemusel zdůrazňovat. Sjíždějí se sem lidé už zasvěcení. Přijíždějí na pár dnů, na ten jeden víkend, na jeden večer. Těší se na to celý rok.

Když jsem se před léty přesunul do Čech a zase začal jezdit na Stvořidla, ortodoxní tramp ve mně tiše nesouhlasil. Pak jsem sem vzal Australana Franka Foňu Zemana. Jeli jsme posázavským Pacifikem dvě a půl hodiny, ale Foňovi to nepřišlo, na vzdálenosti je z Austrálie zvyklej. A pak chodil, zalamoval si palce s kamarády a říkal, ten světák – my jsme se myslím viděli na Yukonu.- Ne? Tak jsi byl u nás na potlachu v Austrálii?- Ne? Tak jsme se viděli v Texasu?

Tehdy jsem pochopil, že se sice s nikým ze zdejších  kamarádů neviděl, ti sedí doma, ale tady na Stvořidlech dělají bezvadnou práci. Nevěříte? Běžte si někdy po soumraku sednout nahoru k peřejím. Hlasy dávných čarodějnic i hlasy dobrých duchů tohoto místa vám poví řadu věcí. Pak těm věcem začnete víc rozumět. I tomu řetězci přátelství, který jihlavští trampové tady po léta udržují.

Jiří Čecháček zvaný Vlčák už čtyřicet osm let. Ale není sám, to by to asi nedělal, to by nedávalo smysl.

Music Open, srpen 2012

Foto: Renáta Pajda Bulíčková