Sportovci Paběrek letos nezabodovali, zato jejich squaw, převlečené do cárů starých záclon jako mažoretky, vytvořily na hřišti tu správnou bojovou atmosféru.

Zpráva o brdském fotbalu

Lidičkové v zeleném se sjeli na neuvěřitelný 48. ročník trampského fotbalu, nazvaný Brdský pohár. Devět družstev hrálo každý s každým Bylo to v době v době dramatických bojů o místo na mistrovství Evropy v Polsku a Ukrajině, jen s tím rozdílem, že to byly velice přátelské zápasy a všichni si užili mnoho legrácek. Některé mančafty dokonce hrají celá utkání s nabalenýma usárnama na zádech.

Vítězové turnaje Šiškatým G si s Markem Čermákem prohlížejí původní putovní pohár se jmény vítězů, který se kupodivu neztratil ani na za těch 48 let.

Hrálo se ve Lhotce pod Plešivcem. Hřiště zdobí panorama brdských Hřebenů, tak drahých většině trampů.

Čestným výkopem byl pověřen ten nejstarší - Vladimír zvaný Rejža, v předvečer svých 87 narozenin.

 Obrázky nám poslal dvorní fotograf Paběrek kamarád Mišelín

Josef Sokol Kučera

Někdejší teplický tramp z dodnes existující osady Howg, muž, jenž snad dokonce nevyslyšel před léty nabídku na členství ve slavném Zlatém klíči, protože byl právě z jedné osady vylučován zato, že místo čundrů hrál divadlo. Josef Kobra Kučera pobavil široký okruh svých známých a ctitelek tím, že se jeden čas stal propagačním pracovníkem ústředí Sokola. Tu dobu připomíná povedená kresba Pavla Hanáka

První česká kovbojka

Vzpomenete si na český hraný film Smrt v sedle? Komunistickou satiru na kovbojíčky, kterou jsme ovšem v nedostatku opravdových westernů brali smrtelně vážně? Ten divnej film měl slavnou ústřední písničku Seno a stáj. Tato nahrávka, kterou nám zaslala Míla Vlčice Albrechtová z Brna, není ta původní filmová. Možná se víc dočtete z textu na obalu.

Stvoření

Strašně rád lžu. Od malička. Není to ale takové to ubohé, upocené, ustrašené lhaní a zatvrzelé zatloukání. Moje lhaní je krásné, plastické vymýšlení plné barev, příběhů a fantazie.

Už jako docela malý prcek jsem mámě s vážnou tváří vyprávěl, že jsem na schodech potkal obra a že jsem mu dal svou svačinu, anebo že jsem hrál kuličky s trpaslíky a všechny je obehrál. Máma mě vždycky pohladila po vlasech a smála se mému bájení plnému pohádkových postav. Ve školním věku už přibývaly příběhy komplikovanější, figurovali v nich učitelé, spolužáci, lidi z domu i z města. Rodiče si časem celkem zvykli, už ani neříkali, že z toho vyrostu, a zaklínadlo o bujné fantazii přestávalo jaksi fungovat. Jenom učitelka Těsnohlídková, která učila češtinu, mě milovala a moje slohové práce si schovávala do tvrdých desek. Říkala, že ze mne vyroste velký spisovatel.

Nevyrostl. Ani velký, ani malý. Stal se ze mne hodinář. Nakonec proč ne - nějak se člověk živit musí. A taky není docela k zahození, když slyšíte od okolí chválu na vaše šikovné ručičky, než jen s despektem pronášené soudy o nevymáchané puse. Mistr mi s oblibou říkával, že jsem Baron Prášil, mně se do krámu hodila jen ta první půlka pojmenování a s touhle přezdívkou jsem také vstoupil do party, se kterou jsme jezdili na vodu, lezli po horách a šlapali prašné cesty. To bylo eldorádo pro mou neokšírovanou fantazii. Krmil jsem kluky přitažlivými příběhy, které se klidně stát mohly. Bohužel nestaly. Alespoň ne mně, nebo alespoň ne tak docela.

I když jsem věděl, že si kluci zvykli prosívat moje slova hodně hustým sítem, nedokázal jsem si pomoci, abych své povídání nešperkoval, nenatíral na barevno a nenafukoval jako lehkovzdušný balon.

"Ty jednou na to svoje fantazírování dojedeš jako na vyjetej volej," zatloukal mi klíny do hlavy Víťa, který měl ve své životní torně zapakováno dvakrát tolik roků co já. Ale jeho proroctví mě nijak zvlášť nevzrušovalo, stejně jako občas daleko tvrdší soudy těch, kteří mi párkrát skočili na špek a brali mé storky na sto procent. A tak moje fantazie kvetla a bytněla jako rakovinová kolonie buněk. Ale léčit se to nedalo.

Až jednou - kluci svolali partu na Víťovu chatu, kde dělali svatojakubský oheň. Přijel jsem pozdě večer, protože mi docela prozaicky ujel autobus a současné ekonomické spoje mají pěkně dlouhé intervaly. Ale už po cestě ztemnělým lesem mi v hlavě bobtnal šťavnatý barevný příběh jako vodou pokropený kypřicí prášek.

Kluci se šklebili, ale nic nenamítali, když jsem na plné pecky rozjel ten svůj výmysl o nevšedním stopu ve špičkovém bouráku, který řídila fantastická kočka s dlouhými blond vlasy a ještě delšíma nohama. Jak měla na rameni vytetovaného barevného motýlka a ornamentálně vyvedený monogram, na noze na kotníku zlatý řetízek a co hlavně - slabost pro moji osobu. Jak mě pak na své chalupě napájela bourbonem a sladkými přísliby. Přidal jsem i pár detailů o tom, že nezůstalo jen u náznaků a příslibů. A jak se pak přihasil její soukromý podnikatel na revizi erotických účtů a já trénoval parakotoul ze zadního okna ložnice. Prostě jsem jel jako Jirásek. Kluci se pobaveně uculovali, pokyvovali hlavami a soustředěně obraceli pruty s opékanými buřty. Pohoda...

"Kdo ví, jestli sem za mnou nepřijede," přidával jsem další koření, protože moje vybájená story se mi nezdála ještě dost ostrá. Víťa naproti jen zabručel jako hladový žaludek: "To víš, že jo," a podával mi špičkově opečeného buřta, ze kterého kapala černá mastnota. Slastně jsem se do něj zakousl a rázem jsem zapomněl na všechny ty vymyšlené cizokrajné lahůdky, kterými jsem před chvíli tak házel jako rekvizitami svého vyfantazírovaného příběhu.

Když jsem ale skončil lukulské hody a otíral si ruce do správně zatažených manžestráků, najednou jsem zbystřil. Na protější straně ohně mě někdo upřeně pozoroval. Zaostřil jsem přes plameny - holka! Je to cizí holka, hezká holka, dokonce moc hezká holka. Hladké blonďaté vlasy stažené do culíku, oči jako pětikoruny. Nenápadně jsem šťouchl ramenem do Petra a konspirativně zasyčel koutkem úst: "Kdo je to?" Zůstal na mě civět, jako by mi na nose vyrašilo třetí oko. Pak se znechuceně otočil a zabručel: "... kapku přeháníš, anebo jsi šáhlej." To nepochybně patřilo mně. "Nejdřív tu vykládá, že za ním přijede, a pak dělá, že ji nezná..."

Sakra, to je blázinec. Tak kluci si myslí, že je to ta moje vymyšlená kočka, a ona zase chudák neví, do jakého choulostivého děje jsem ji svou nevymáchanou pusou zatáhl. Ale líbila se mi. Moc. Strašně. Strašně moc... Snad abych jí řekl pravdu a začal s čistým stolem.

Blondýnka naproti vstala, protáhla se jako pardál a na dlouhých nohách připlavala k mému zkoprnělému já. "Přinesla jsem ti zbytek tý whisky, když ti tak chutnala a nestačil jsi ji dopít," lehce ochraptělý sytý hlas k ní ladil jako dlouho vybíraný módní doplněk. Byla perfektní - takovou jsem si vždycky vymýšlel. Skoro jsem se bál pohnout, aby to všechno nezmizelo. I když kluci s tím svým civěním by mohli na chvilku někam zmizet, to ano. Dokonce se zapomněli i šklebit. Jenom Víťa vědoucně procedil: "Tady to máš, vole."

Mozek se mi málem zavařil, jak jsem hledal logické vysvětlení tohohle děje, který už vůbec nebyl v mojí režii. Napadlo mě jediné možné - kluci mě prostě chtěli doběhnout s tím mým věčným vymýšlením a tu věc perfektně nastrojili. Jenže - jak ale věděli, že budu vyprávět o blonďaté dlouhonohé žíni a ne třeba o tlupě zfetovaných bezdomovců? Jedině, že tahle krásná holka už tady byla a perfektně pak zapadla do té vymyšlené dějové mozaiky. Stojím pevně nohama na zemi, je přece nesmysl, aby se z fantazie rodily reálné postavy.

Tak fajn, pánové, přistupuji na vaši hru. Proč taky ne - takovou kost člověk nepotká každý den. Přestal jsem zírat jako absolvent pomocné školy, sebral bradu, která mi prve upadla do prachu, a převzal z dívčiných rukou těžkou hranatou lahev s cizokrajnou nálepkou. Udělal jsem jí místo vedle sebe - takhle zblízka byla ještě hezčí. Bez diskuse. Nevím, co to do mne vjelo, majetnicky jsem ji objal kolem ramen - možná, abych ukázal klukům... Přehozená bunda se jí svezla ze zad. Těžká láhev mi vypadla z ruky a voňavá whiska se zvolna vpíjela do trávy... Zíral jsem jak zcepenělý Eskymák na její rameno, kde rozpínal svá krajková křídla vytetovaný barevný motýlek s bohatě zdobeným monogramem a v záři plamenů se na dívčině kotníku pravé nohy zablýskl jemný zlatý řetízek...

Hanka Hosnedlová