Dnes má svátek Ivo Zítra má svátek Zbyšek

Olivetská hora

Ani v tomto dílu ještě neopustíme Izrael, protože se musíme přece jenom ještě mrknout na pár míst, která mají bohatou historickou minulost a která rozhodně nelze jen tak minout, když už jste pár kilometrů od nich. Možná lze, ale asi bych si to pak vyčítala.

Tak třeba se teď na chvíli vyšplháme ještě na Olivetskou (nebo Olivovou ) horu, která pochopitelně dostala název od oliv všude okolo rostoucích. Na jejím úpatí leží Getsemanská zahrada, o které jsme si už minule povídali v souvislosti s Ježíšem. Mimo jiné odtud má prý přijít nový Mesiáš a při své cestě k Jeruzalému vzkřísit mrtvé. Proto je na západním svahu Olivetské hory, přímo proti Chrámové hoře, údajně největší židovský hřbitov na světě. Myslím, že dneska už pohřbení na tomhle místě bude pěkně mastné, takže ne každý židovský nebožtík se dostane právě sem, i kdyby si to za života sebevíc přál.

Největší židovský hřbitov na Olivetské hoře

Potom je to biblické Jericho, o kterém jsem se od dětství domnívala, že jeho jedinou zajímavostí a prioritou byly trouby z Jericha, jak mi utkvělo v hlavě z dob hodin náboženství. Ale ono je to všechno trochu jinak.

Především tedy Jericho, které dostalo svůj název zřejmě podle hebrejského názvu pro Měsíc, protože bývalo centrem uctívání lunárních božstev, je jedním z nejstarších měst na světě s nepřetržitým osídlením. Při archeologickém kutání tady byla nalezena asi dvacítka osídlení jdoucích časově po sobě. Ta nejstarší vrstva na takzvaném Sultánově kopci, pár kilometrů od dnešního městského osídlení, byla datována devět tisíciletí před naším letopočtem! Byly zde nalezeny zbytky kamenné zdi s věžemi, vlastně doklad nejstarší městské hradby na světě, a uvnitř asi na ploše 40 000 metrů čtverečních obydlí někdy z let 8359 až 7370 před naším letopočtem, postavená z mazanic, vlastně tedy z bláta. To mne tedy dostalo! Jsem zvědavá, co zbude za deset tisíc let z našich paneláků a vil s bazény.

Jericho. Hishamův palác

Ale ani s těmi troubami to není tak jednoznačné, jak jsem se celý život domnívala. Podle historiků bylo tohle město na západním břehu Jordánu poničeno buď zemětřesením, anebo dobytím. Bible a pověst se uchylují ke druhému vysvětlení. Jestli jsem to dobře pochopila, začalo to jako obvykle válkou a obléháním Jericha Josuou a jeho lidmi. To bylo kolem roku 1550 před naším letopočtem. Josuovi se dobytí města zřejmě příliš nedařilo, tak je šest dní obcházel s hejnem kněží, kteří nesli archu úmluvy a troubili přitom na beraní rohy. A já bláhová si myslela, že trouby z Jericha byly nějaké úžasné mohutné nástroje, které byly tak dlouhé, že je ani člověk neuzvedl, a jejich zvuk tak mocný, že pukaly skály. Sedmý den pak obešel se svými lidmi město sedmkrát a nakonec při jejich válečném pokřiku se zdi Jericha zhroutily. Konec nedobytnosti a basta.

Víc čitelné jsou pak dějiny novodobější – až do roku 1967 patřilo tohle území Jordánsku. Známá šestidenní válka ho však přiřadila, stejně jako většinu západního břehu Jordánu, k Izraeli. I když ho pak smlouva z Osla z roku 1994 přiřkla pod palestinskou správu, o sedm let později bylo zase pěkně obsazeno zpátky Izraelem.

Trochu veselejší a možná míň dramatická je historie Nazaretu postaveného na řadě vyvýšenin. Jednak tady bylo archandělem Gabrielem zvěstováno Panně Marii narození syna Ježíše a jednak tu Ježíš prožil své dětství a mládí. I zde ale podle archeologických nálezů existovaly osídlené osady již nějakých devět tisíc let před naším letopočtem, i když o městě samotném se starší prameny, mapující tahle vzdálená údobí, nezmiňují. Ale Nazaret, o němž jsou první konkrétní zmínky až někdy v prvním století našeho letopočtu jako o vesnici Nazara v Dolní Galileji, mohl předtím patřit pod jiné galilejské město, kterých kdysi Flavius Josef sepsal celkem pětačtyřicet.

Ale ani Nazaret se nevyhnul válečným konfliktům moderních dějin. Původně měl být totiž v roce 1947 zařazený do severní části navrhovaného arabského státu. Když ale arabská vojska pak ve válce o nezávislost vstoupila na území budoucího Izraele, Nazaret po izraelském protiútoku kapituloval. To bylo myslím v roce 1948. No a protože izraelský velitel byl zřejmě nějak měkký, nevyhnal z města nežidovské, tedy arabské obyvatelstvo, jako v jiných městech, začali se sem pak později stahovat muslimové ze širokého okolí. Dneska je tady asi největší koncentrace izraelských Arabů. Dokonce se tady měla stavět nějaká velikánská mešita, ale odpor izraelských míst byl tak silný, že byly tyhle muslimské plány roku 2002 definitivně zaraženy.

Nazaret. Chrám Zvěstování

Nazaret. Pohled na Mrtvé moře

V současnosti je Nazaret, jehož starobylé centrum je protkáno uzounkými uličkami a arabskými tržišti, obklopený nejen kopci, ale také řadou měst, vytvářejících jakýsi prstenec okolo něj. A přicházejí sem z různých světových stran tři dálnice. Což jim asi upřímně závidíme. Jinak je ve městě několik zajímavých kostelů, hojně navštěvovaných turisty i věřícími, ale také třeba dílna svatého Josefa a skalní jeskyně Svaté rodiny. Poblíž měla být také Kána Galilejská, kde Ježíš spáchal první ze svých zázraků, když na svatbě, kam byl pozván, proměnil vodu ve víno. Být to dneska, asi by byl o sto šest zván nejen na svatby, ale i na různé další oslavy a mejdany... Ta Kána (my měli v Prvouce myslím ještě název Káně Galilejská) však nebyla nikdy nikde geograficky potvrzená, ale když se projeví trochu dobré vůle, mohlo by to být městečko Kafr Kanna, asi sedm kilometrů od Nazaretu na severovýchod.

Další městečko jménem Madaba je známé jako město mozaik. S jeho vznikem se pojí datum roku 1300 př.n.l. a dá se říci, že má i docela slavnou minulost jak v době římské nadvlády, kdy skutečně rozkvétalo, či v době byzantské, kdy tady měl sídlo dokonce sám biskup.Ale teprve v 6.století našeho letopočtu začalo se svou nynější světoznámostí – totiž s mozaikami. Těmi začaly nejdříve zdobit kostely a jiné veřejné stavby, pak i domy a příbytky. Největší stará mozaika je v kostele svatého Jiří na podlaze – za její zkouknutí pochopitelně zaplatíte, ale dostanete za to hezky vyvedenou barevnou vstupenku. Ta kostelní mozaika představuje mapu Svaté země se 157 nápisy označujícími tehdejší nejznámější místa.

Kousek od městečka je pak hora Nebo, která má něco přes 800 metrů. Takže v nadmořské výšce asi její popularita nevězí. Spíš je známá jako hora, na kterou kdysi dávno vystoupil Mojžíš, aby ukázal svým lidem, se kterými po útěku z Egypta bloudil čtyřicet let světem, zemi zaslíbenou. On sám už ale do cíle cesty nedošel, protože na téhle hoře taky zemřel. Údajně tady byl i pohřben, ale jeho hrob nikdy nikdo nenašel, ani nebyl konkrétně potvrzen. Ovšem tvrdí se, že nad ním byla vystavěna kaple, která pak časem byla přebudována na klášterní komplex. Co je ale jisté, je výhled z téhle hory - samozřejmě na městečko Madaba, na Mrtvé moře, na údolí Jordánu a když je jasno, tak i na Jeruzalém v dálce (asi jako na Alpy z Kleti).

Hora Tábor

Jiná hora, na západ od Galilejského jezera, se jmenuje Tábor. Má přes pět set metrů, přesně řečeno 575 m, a celkem bohatou biblickou minulost. Kromě jiného podle bible jakási věštkyně Deborah poslala izraelského vůdce Baraka, aby se vydal na vojenské tažení s deseti tisíci muži a z hory Tábor pak porazil svého nepřítele. Což se fakt podařilo. Co mě ale šokovalo, bylo spíš to, že jméno téhle hory, tedy Tábor, není český překlad jiného, třeba hebrejského nebo arabského slova. Naopak, čeština ho převzala jako výraz pro vojenské ležení, shromáždění lidu, shromaždiště apod. Co se mi podařila pochytit, tak prý se jedná o turecké označení, ale to zase prošlo nějakým tatarským a mongolským a následně pak ještě maďarským slovním mlýnem. Údajně snad právě husité měli tohle slovo vnést do češtiny – když slovem Tábor označili nejen město, ale i několik českých kopců. Tak to vidíte, co se všechno nedozvíte v zemi, kde hledáte úplně jiné, vysloveně exotické věci a zajímavosti.

Pokračování příště

Foto týdne

Jste náš host číslo

9624078

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz