Vzkazy

  • Letokruhy se znovu posunou

    Kamarádi a kamarádky!

    Vzhledem k vývoji celosvětové problematiky okolo pandemie corona viru se vyskytla i neúprosná nutnost jednoznačného rozhodnutí o konání LETOKRUHŮ, plánovaných původně na rok 2021 a přesunutých na červen 2022.  

    Situace v celém světě se opět rapidně zhoršila, Kanadu nevyjímaje. Proto, ač neradi, jsme museli jednoznačně konstatovat, že pořádání Letokruhů v roce 2022 je nereálné, a jsme nuceni ho posunout o další rok. Paradoxně se tak interval celosvětových trampských setkání posunul na pět let, jako tomu většinou bylo mezi celosvětovými potlachy. Naším záměrem bylo zkrátit tento interval na tři roky, ale jak vidno – člověk míní a život mění.

    Budeme doufat, že se nepříznivá situace během příštího roku změní k lepšímu a my vás budeme moci v roce 2023 přivítat na Bush River.

     

    Držte nám i vám palce!

    Za STOV Fony, Kanada 

     
  • Barborka čeká na ženicha

    Na svatou Barboru se, stejně jako kdysi, soustředí především slečny, které myslí na vdavky. Dodnes si na její svátek, tedy 4. prosince, dávají do vázy čerstvě utrženou třešňovou větvičku a čekají, jestli do Vánoc rozkvete. Pokud ano, mohly by se do roka vdát.

    Tato předpověď nebývá vždy zcela spolehlivá, což je třeba připsat na vrub neodbornému přístupu některých dívek k prognostickému procesu. Má-li být odhad přesný, musí se větvička trhat až po setmění. Autorka výzkumu ji musí umístit na teplé místo a každý den zalévat mírným prsknutím. Na kterou stranu se větvička otočí, z té strany ženich přijde.

     
  • Symbolika svíček na adventním věnci

    První svíčka, kterou zapalujeme první adventní neděli je svíčkou naděje a očekávání. Často se také nazývá svíčkou proroků, kdy Izaiáš předpověděl narození Ježíše Krista.

     

    Druhá svíčka se zapaluje na bronzovou neděli. Bývá dle některých tradic označována jako svíčka betlémská, má být symbolem jesliček a je považována za svíčku lásky.

     

    Třetí svíčka na adventním věnci je jediná v jiné barvě, a to v růžové. Představuje radost a často je pojmenována jako svíčka pastýřská

     

    Čtvrtá svíčka se nazývá jako svíčka andělská a je představitelkou pokoje a míru.

     

    Pátá svíčka (u věnců s pěti svícemi) se zapaluje na Štědrý den, kdy slunce zapadne a je v bílé barvě. Symbolizuje samotného Krista.

     
  • Adventní věnec zdraví hosty

    Advent správně začíná čtvrtou neděli před Vánocemi, každý rok je tak datum jiné.

     

    Je to období plné očekávání a těšení. Věřící se těší na příchod Spasitele a ostatní na nejpříjemnější svátky v roce.

     

    Katolická církev, z jejíhož repertoáru advent pochází, mu dala základní motto i barvu. Původní barvou adventu je fialová, podle barvy kněžského roucha. Fialová však bývala v minulosti velkou vzácností, a tak ji v domácím prostředí nahradila všudypřítomná, lehce dostupná červená.

     

    Pro adventní týdny křesťané doporučují pmírný půst, protože střídmost v jídle bystří rozjímání. Také touto tradicí se ateisté mohou inspirovat: k duhu půjde zejména těm, jimž Vánoce přinášejí mnoho neodolatelných gurmánských pokušení.

     
Dnes má svátek Květoslava Zítra má svátek Vratislav


„Tohle si vezměte do letadla a sem dejte vaše velké zavazadlo,“ řekl mi odbavovací úředník na letišti, když jsem na pás hodila svůj ani ne čtyřkilový zelený batoh. Moc se mu nedařilo pochopit a kroutil nad tím hlavou, že na čundr do Izraele a Jordánska bez cestovky má ta ženská, která zrovna na majitelku zlaté kreditky nevypadá, tak málo věcí. Hned už v tu chvíli mi bylo líto, že cestuji sama, protože podělit se o tuhle scénku s kamarádkou by byl úplně jiný zážitek.

Na druhou stranu kdo ví, zda by se mi pak v Tel Avivu dostalo takové příležitosti, jakou mi osud přihrál krátce po přistání. Skupinka zhruba o generaci mladších Poláků s izraelsko-polskou průvodkyní se totiž nedočkala další dvojice, která měla přiletět a doplnit jejich cestovní posádku, a tak poskytla šanci osamělé, očividně poměrů neznalé české turistce, která se právě snažila nepříliš zdařile proniknout do tajů mapy města. Bylo to výhodné pro obě strany – já tak získala díky jejich minibusku jistotu přesunů a oni moje peníze, které by jinak museli zaplatit navíc. To ovšem ještě netušili, čím je zaskočím v závěru společné cesty.

Víc než příjemným zjištěním pro mne byla pak skutečnost, že skupina má zhruba stejné cestovní plány jako já, méně příjemný už byl fakt, že polštině nerozumím ani zdaleka tak dobře, jak jsem byla přesvědčená. Navíc jsem byla oproti nim katolík velice vlažný, a tím pádem i dost mimo, když se mluvilo o dílčích náboženských záležitostech. Ačkoliv jsem si myslela, co všechno si nepamatuji z dětství z hodin náboženství a z prvouky, moje znalosti byly v tomhle směru hodně mizerné. A ten neblahý pocit ještě umocňovaly neuvěřitelně detailní a historické znalosti průvodkyně Renaty, ve kterých jsem se pak už dočista ztrácela, a to nejen díky malé znalosti jazyka.

Z Tel Avivu jsem viděla jen to, co se dá zahlédnout z okna auta, a bohužel ani při návratu jsem tohle konstatování nemohla žádným novým faktem změnit. Zato srdce Izraele - Jeruzaléma, který Izraelci považují za své hlavní město a který byl naší první zastávkou, jsem si užila víc než dost. Neustále je vám zdůrazňováno, že je historickým centrem a nejdůležitějším místem Svaté země jak pro křesťany a židy, tak pro muslimy. Tedy nejvíc jsme si asi užili Starého města, které je však se svým kilometrem čtverečním oproti více než stodvacetinásobné rozloze nových městských částí úplný trpaslík. Ovšem koncentrace památek a turistů je tady nesporně mnohokrát vyšší než kdekoliv jinde. Zdrželi jsme se v jeho prostorách tři dny, protože moji spolucestující si chtěli pořádně užít všech těch historických míst a staveb a také arabských tržnic. Nebojte se, určitě vám teď nezačnu vypočítávat jednotlivé chrámy a pamětihodnosti, kterých je tu opravdu požehnaně, to si nepochybně v daleko fundovanější formě můžete přečíst v kdejakém bedekru. Ale přece jen se u některých zajímavostí zastavím a letmo se zmíním o tom, co mne zaujalo víc než ostatní památky.

Jeruzalém - Staré město

Jeruzalém - interier Chrámu

Celé Staré město je obehnáno obdivuhodně mohutnými a převysokými hradbami, po jejichž horní části můžete tenhle uzavřený historický objekt s osmi branami a se čtyřmi čtvrtěmi – křesťanskou, židovskou, muslimskou a arménskou – obejít. Mne to přišlo na tři dolary za seniorský lístek, moc novinářské legitimace tady téměř všude byla naprosto nulová. Bezpochyby nejmonumentálnější a při pohledu shora nejvíc nápadná je obrovská kopule Skalního dómu, která z Chrámové hory září do daleka. Však taky na ni bylo spotřebováno 80 kilo zlata! Trochu mne zklamalo, že jsme se nedostali do Omarovy mešity, ani do mešity Al-Aksa, zato do všech dalších křesťanských historických památek zcela bez problémů – a že jich bylo! Zato jsem si opakovaně a mnohdy nechtěně ověřila oprávněnost rčení, proč se říká, že tam byl rámus jako v židovské škole. I poměrně malá skupina dětí tohle tvrzení dokáže naplnit víc než vrchovatě.

Když křížovou cestou Ježíš vláčel svůj kříž (který mimochodem podle Renatiných údajů mohl vážit až sto kilo, pokud byl z mokrého dřeva), zcela určitě nevypadala tak, jako dnes. My jsme touhle ulicí, která nese oficiální název Via Dolorosa, vyrazili hned po ránu, kdy byly ještě všechny krámky a stánky zavřené. O pár hodin později jsme ji v pestrém a hlučném rumraji prodávajících a nakupujících vůbec nepoznali. Cesta na Golgotu (Kalvárii) se během dvou hodin změnila v kolotající tržiště.

Jeruzalém - Tržiště


Do vršku stoupající ulice mezi souvislou stěnou domků občas přerušených boční uličkou, je dlážděná, s povlovnými stupni schodů, místy zastřešená. Možná vás, stejně jako mne, zmate, že má jen devět zastavení. A když už jsem si poznamenala do notýsku, jak budu s touhle informací, vyvracející staleté tradice a tvrzení, šokovat doma, zjistila jsem, že zbývajících pět zastavení je přímo v bazilice Svatého hrobu. A ten je cílem naprosto všech turistů v Jeruzalémě.

Nikdo neopomine se zastavit hned zkraje u obdélníkové desky, což je takzvaný kámen pomazání. Údajně na něm mělo být pomazáno Ježíšovo tělo před uložením do hrobu. Lidi k němu klekají, pokládají na něj čela, líbají ho, nechávají si jím posvětit různé věci – a co víc, krásně voní... tedy ten kámen. Sáhnout si můžete i na kousíček místa, kde byl Kristus na Golgotě ukřižován – a to dírou pod oltářem v patře. Pokud si ovšem odstojíte menší frontičku. Podstatně delší, i několikahodinové čekání je pak před sestupem do jakési jeskynní kaple s mramorovou náhrobní deskou. Samotný chrám je soustavou různých kaplí a zákoutí a společně ho užívá několik církví, což je výsledkem zákona z poloviny 18.století. Tenhle status quo totiž učinil konec bitkám mezi celou řadou církví, které se praly o právo spravovat baziliku. Opravdu, rvaly se mezi sebou jako koně, a to doslovně – i uvnitř chrámu!

Překvapivé taky je, že klíče od tohohle chrámu má v držení, a to už devět století, vždy muslimská rodina. Anebo to, že řadu církevních objektů spravuje pravoslavná církev. Mne, nevím proč, úplně fascinovaly desítky, možná stovky, červených olejových lamp zavěšených v chrámech.

Nehodlám vyjmenovávat všechny ty nesporně zajímavé chrámy a stavby, ale rozhodně nemůžu vynechat Zeď nářků, i když mne svým vzhledem trochu zklamala. Původně to byla součást vnější hradby kolem Chrámové hory, ale když byl Chrám v první židovské válce, začátkem našeho letopočtu, římským vojskem zničený, přicházeli Židé se sem modlit a hořekovat nad tou ztrátou. Dneska sem proudí zástupy věřících i bezvěrců a namísto modliteb strkají do spár mezi kameny svá osobní přání. Včetně mne. Možná, že právě pro ně bylo před Zdí vybudováno namísto zbourané čtvrti Mugrabi velké nádvoří s kašnami na očistu. A protože Zeď je brána jako synagoga, musí mít ženy zahalená ramena a nohy a přistupovat k ní odděleně od mužů. Jenom nechápu, proč mají chlapi vyhrazené dvě třetiny její délky a ženské jen třetinu.

Jeruzalém - Zeď nářků

Chvilku mi trvalo, než jsem se prodrala téměř k samotné Zdi. Provoz tu zdržovaly některé ženy (a mnohé velice mladé) čelem zaklesnuté do zdiva a vytrvale se modlící, jiné sedící na bílých plastových židlích přímo u zdi a provozující totéž. Když už jsem měla Zeď skoro na dosah, odstrčila mne mohutná a zpocená Ruska v růžovofialové róbě. Pokoušela se vecpat své růžové psaníčko do zaplněné spáry, a když se jí to nedařilo, prohrábla tlustým nalakovaným prstíkem rýhu, vyhodila odtud nastrkané lístečky na zem a vložila tam ten svůj. To mě naštvalo, takže když jsem se na její místo dostala konečně já, vyhodila jsem na zem pro změnu zase ten její navoněný lístek. Určitě vám neprozradím, co jsem měla na svém psaníčku napsáno já, ale od kamarádů ze Spojených osad českobudějovických jsem vezla lístek s přáním věnovaném trampingu. Bohužel ani jeden z nich nebyl modlitbou – i když, kdo ví... Od Zdi pak nemůžete odcházet normálně – to by bylo nezdvořilé vůči Bohu, tak nějakou chvilku couváte pozadu, dokud do někoho nebo něčeho nenarazíte.

Měla jsem to štěstí, že nádvoří bylo v tu chvíli plné izraelských vojáků, možná zde měli přísahu, nevím. A navíc jsem viděla i rodinku, která se zde chystala na oslavu bar micva. Pro hlavní osobu, zpoceného puberťáka v černém, to měl být oficiální vstup do dospělosti. Moc na to ale nevypadal.

Izraelští vojáci


Izraelské vojandy

Pokračování příště

Foto týdne

Železná neděle zahájila

28. listopadu letošní advent

 

Jste náš host číslo

7644912

Melanž

  • Tři recepty na perníčky, které jsou hned měkké

    Měkké medové perníčky I

     

    Suroviny na těsto

    400 g hladké mouky,

    2 vejce,

    1 lžička jedlé sody,

    2 lžičky perníkového koření,

    140 g moučkového cukru,

    100 g Hery,

    2 lžíce medu

     

    Postup přípravy receptu

    Cukr utřeme se 2 vejci a změklým tukem na pečení, poté přidáme med a koření. Do této kašičky vmícháme mouku se sodou. Medu nedáváme víc, perníčky by byly tvrdé!

    Vypracujeme těsto a necháme 30 minut odpočinout v lednici.

    Těsto rozválíme na silnější plát a vykrajujeme libovolné tvary, které klademe na plech vyložený pečicím papírem.

    Medové perníčky pečeme ve vyhřáté troubě na 180 °C asi 8 minut.

    Měkké medové perníčky užijeme při každé příležitosti. Můžeme je péct o Vánocích, Velikonocích nebo takhle krásně zdobené třeba na Valentýna.

     

    Měkké medové perníčky II

     

    Suroviny na těsto:

    200 g máslo (může být i olej, nebo jiný tuk)

    900 g hladká mouka (dát napřed 800 g a postupně přidávat)

    4 ks vejce

    300 g moučkový cukr 250 g med teplý

    1 lžička jedlá soda

    1 balení koření do perníku

     

     Poleva:

     Rozmixujeme přesátý moučkový cukr s bílkem a přidávám šťávu s citronu. Hustota se musí vyzkoušet. Poleva by neměla ze lžičky stékat, jen mírně jakoby padat.

     

    Postup přípravy receptu

    Důkladně zpracujeme všechny ingredience a necháme odležet v chladu do příštího dne. Pokud nevydržíte, stačí nechat i 1hod.

    Potom si na vále rozválíme placku silnou asi 2-3mm a vykrájíme tvary, které klademe na pomoučený plech, nebo na plech s pečícím papírem.

    Pečeme při 200C/7-10min, potíráme rozšlehaným vejcem.

     

    Měkké medové perníčky III


    Suroviny na těsto

    50 g másla

    650 g hladké mouky

    6-7  lžic mléka 

    250 g moučkového cukru

    4 ks žloutků

    150 g medu

    2 lžičky perníkové koření

    2 lžičky jedlé sody

    1 žloutek na potření těsta

     

    Poleva

    170 g moučkového cukru

    1 bílek

    pár kapek citrónové šťávy

     

    Postup přípravy receptu

    Do mísy dáme mouku, cukr, sodu, a perníkové koření. Vše promícháme, přidáme máslo, žloutky, med a mléko a vypracujeme těsto. Nemusíme ho dávat do chladna rozležet, můžeme ho hned vyválet na asi 0,5 cm tlustý plát a vykrajovat nejrůznější tvary. Pečeme na 170 °C asi 10 minut.

    Upečené perníčky hned potřeme žloutkem. Zdobíme bílkovou polevou.

    Perníčky se dají konzumovat hned po upečení, aniž by se musely nechat 14 dní rozležet.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz