Budova zvaná Kiva, kde skauti tančí rituální tance indiánů

Motto: Vnikni znovu do rytmu bubnu Velkého hromu a nech tvoje srdce volně tančit s větrem Stínové země. Dívej se daleko do modré oblohy, až uvidíš Hořícího ptáka. Jen tak budeš vědět, že někde tam žije sám Wakan Tanka – Velký duch. On smí naplnit tvoje srdce krásou a mírem lesních dětí.

Koshare prolog / J. F. „Buck“ Burshear

V městě La Junta (čti La Hunta – křižovatka) existuje výjímečný skautský oddíl. Nazývají se Koshare (čti Košárí) a jejich zvláštností a zálibou jsou indiánské tance. To znamená, že v rytmu obrovského bubnu - v průměru dvou metrů – a za zpěvu a halekání indiánských melodií poskakují a krouží v pestrých kostýmech kolem taneční arény. Chlapci a dnes i děvčata. Kluci mají štíty, oštěpy a luky a dívky mají dlouhé pestrobarevné šály a rolničky uvázané nad kotníky. (Připomíná mi to tance Shawl a Jingle Dance).

Celá jejich historie vznikla v únoru r. 1933, když první skupina kluků z města La Junta se začala pravidelně scházet. Jejich zájem byl soustředěn na průzkum indiánských zvyklostí a studii indiánských tradic. Během let tisíce chlapců a skautských vůdců bylo začleněno v oddíle # 232.

Za úplně první inspirací a prvním návrhem stál Lester Griswold. Zatím James Francis Burshear (tehdy mladý kluk z města La Junta) navštěvoval vysokou školu v Colorado Springs. (1929 – 1933). Honosil se přezdívkou Buck – Srnec. A tehdy Buck společně s mladými kluky, kteří vyrůstali na farmách a rančích v okolí města založili klub za účelem archeologické studie indiánské kultůry. Jejich snaha pokračuje až do dnešních dnů. A dá se říct, že i roste. Buck svoji skupinu nazval Koshare. V řeči Pueblo Hopi indiánů Koshare znamená klaun, či srandista. Pravděpodobně měli opravdu mnoho zábavy a nešetřili smíchem.

Přívěs ve kterém skauti z oddílu 232 vozí veškeré kostýmy, bubny a hudební nástroje

Skautské muzeum zasvěcené indiánské kultuře

Strop, který stojí za pozornost. Je vybudovaný z kuláčů věnovaných ze zrušené letecké základny

Nutno poznamenat, že klub byl pod vlivem význačných skautských veličin v té době, a to včetně samotného Ernesta Thompsona Setona. Jejich vzájemná přátelská střetnutí a vydané knihy se skautskou tématikou utvrdily oboustranný zájem o indiánskou kultůru. Tvrdí se, že ovlivnili skauty a jejich vůdce po celém světě.

Později noviny, časopisy, knihy a filmy dokazovaly celou Koshare story. Po Velké krizi (Great Depression 1930-1940) a po Druhé světové válce si našich skautů všimly vlivná tisková media jako Reader’s Digest, National Geografic, Time, Life, Boy’s Life a velké noviny po celých Spojených státech. Byly natočeny filmy jako Sto neobyčejných chlapců a Vysoko v Coloradu. A tak do dnešních dnů chlapci a dívky tančí v indiánských kostýmech v rytmu bubnu a zpěvu a rozdávají radost s úsměvy a pohodu.

Buck byl za svoji práci odměněn mnoha řády i samotným prezidentem Reaganem. Buck se stal čestným členem indiánů Chippewa a byl adoptován do kmene Blackfoot. I se svou ženou Janou.

Naskýtá se otázka, kde vlastně tančí? V roce 1939 skupina tanečníků měla možnost navštívit Národní Svatostánek Aztéků.

Z této návštěvy vykvetla touha a sen. Tento sen uskutečnili až v r. 1949. V tom roce započali se stavbou jejich vlastního tanečního sálu, který se nazývá Kiva. Už před tisíci lety Kivi stavěli Aztékové pro své obřady a tance.

Tehdejší oddíl měl osm tisíc dolarů na hotovosti, což ovšem nemohlo stačit. Přesto se pustili do vlastní stavby Kivi v La Junta. Stavební plány byly navrhnuté a finančně pomohli radní a veřejné sbírky. Naskytly se dary v podobě zbylých tvárnic ze stavby nové školy a kuláče stromů ze zrušené letecké základny. Všechno se hodilo. A společně s velkou chutí do práce byla stavba dokončena v r. 1949. Dnes je tato stavba registrovaná jako státní historické místo. Vedle tanečního sálu je indiánské muzeum. Jsou v něm vystavené artefakty, obrazy a fotografie. Muzeum je podporováno umělci, dárci a „nohama tanečníků.“

Od samého prvopočátku byli v Koshare pouze chlapci. Až v r. 1995 skautská rada zpřístupnila tance i děvčatům. A v r. 2003 přijali každou dívku, která měla zájem a chuť tančit. Děvčata rozhodně osvěžila pořad novým stylem a dívčí elegancí.

Velké postavy indiánů na věky odešly jejich cestou. Nikdy se nevrátí. Bizoni se vytratili do „Matky Země“ a už nikdy nebudou dusat volnou a otevřenou prérii. Snad jen ti, kteří se naučili „šlapat“ stezku bílého muže, snad jen ti zůstanou. A ti, kteří oživují a studují indiánské obrazy tesané do kamene, tak ti znovu vypráví a foukají do uhaslých oharků indiánských poradních ohňů a znovu vypráví jejich story a tančí jejich tance.

Vstupné bylo 10 dolarů, ale stálo to za to. Tanečníci se opravdu snažili. Stalo se, že někdy upadlo peří, či zvoneček, ale jelo se dál. I kousek hořící třísky ležel na parketách, když tato upadla z hořícího kruhu proskakujícího tanečníka. V průběhu vystoupení se nesmělo fotit. A tak jsem udělal pár fotek po představení a také v samotném muzeu.

Jerry Pupál Vecka (i foto)

Buckova vitrina ve skautském muzeu

Představili se bubeníci a obrovský Tam-tam

Skauti v indiánských kostýmech po představení

Americký bizon - muzejní obraz