POZDRAV Z TROJCÍPU

Rád bych vám napsal o zajímavé zimní výpravě, které se zúčastnilo šest košických kamarádů, většinou členové Slovenského svazu ochránců přírody a krajiny. Šlo o třetí zálesáckou zkoušku, složenou z vlastnoruční výroby výstroje ( včetně sněžnic), zkoušky odvahy a znalostí zimního táboření.

Cílem výpravy o zimních prázdninách byl nejvýchodnější bod Československa – vrch Kremenec (1221 m n. m.) – trojcíp československo – polsko – sovětských hranic. Úkolem výpravy, která měla sebou mj. i teploměr a barometr s výškoměrem bylo také zaznamenávání povětrnostních podmínek. Pomocí výškoměru jsme kontrolovali správnost kót, uvedených na mapě, získané z Technického muzea v Košicích. Nejnižší teplotu jsme zaznamenali 26.prosince v deset večer – minus 18 stupňů.

Všechno by bylo v pořádku, jen jedna věc nás zarmoutila. Zjistili jsme, že vandalové se dostali až na tento nejvýchodnější cíp naší vlasti. Na betonovém monolitu, označujícím trojmezí, byl státní znak Sovětského svazu i Polska, avšak náš chyběl. A blízký turistický altánek na našem území byl počmáraný a rozrytý různými monogramy. Rozhodli jsme se zakročit. Zhotovili jsme kroniku vrchu Kremenec, do níž – doufejme – budou náhodní návštěvníci zapisovat své dojmy raději, než na stěny altánku. A rovněž jsme se rozhodli, že s vědomím příslušných úřadů osadíme nový státní znak naší republiky.

FASCIKEL

( Mladý svět 16/1977)

PRVNÍ VANDR

Nové betlíky, nová žebradla, nové usárny a tři značně vykulené holky tvořily ostrůvek mezi trampy, kteří na sebe již zdaleka pokřikovali: tě vidím, Pedro, ahoj Jime, ještě žiješ ? Besi, prej ses vdala… A všude velké potřásání rukama . Tak, teď přišla naše chvíle. Abychom nevypadaly jako úplné grínhornky, trampský pozdrav jsme doma perfektně nacvičily. Totiž při prvním setkání s ním nám byla málem vykloubena ruka. A už se ke mně řítí trampík, jehož čistou váhu jsem letmo odhadla na 130 kilo. Tvářím se, jako že je už alespoň stý, co mi jde potřepat rukou, a pak se z jeho úst ozve „ Buřt“. No tohle – koukám zmateně po holkách – tohle jsme si nezjistily, že mají trampové i speciální slovní pozdrav. Ale hned se vzpamatuji a povídám rovněž Buřt a tohle slůvko pak přidám ke každé ruce, která si s tou mou vyměňuje pozdrav. Vítězoslavně koukám po holkách, jak jsem se proti nim už stačila přizpůsobit, ale ty jen udiveně kroutí hlavou .

Pak – to už ve vlaku – mě málem přerazila ruka kamaráda, která mi dopadla na ramena: „Člověče , Buřte, ty seš hluchá ?“ A z vedlejšího sedadla „ Buřte, chceš čokoládu ?“ Nenápadně koukám, komu ta lákavá nabídka patří – a hele, ona patří mně!

Lidi, co blbnete, copak já se jmenuji Buřt ? Já vás přece jen zdravila. První, komu to došlo, byly Mika s Petynou. Chechtaly se ještě večer. Jediné moje štěstí bylo, že hned další vandr mi kamarádi přišili přezdívku Šmudla, protože jinak – jmenovat se Buřt a mít pětačtyřicet kilo…

ŠMUDLA

( Mladý svět 17/1977)

TAKY JSTE VÍTALI ?

Jaro je tu .Když jsme je jeli přivítat, už na nás čekalo s plnou náručí krásných dnů. Osmé Vítání jara bylo netradičně toulavé. Hrst vítačů se vydala po potocích a lesích Českomoravské vrchoviny, aby viděli jaro v plné parádě. Na cestu připravili pořádající kamarádi soutěže v překážkovém běhu, házení šipek, hledání samorostů a večer jsme se sesedli kolem ohně na Jestřábí. Bezprostřední ( a právě proto krásný) večer plný písniček, poezie a vyprávění ( i divadlo se objevilo), byl večerem, který končí ráno. A tak jsme jaro přivítali spoustou písniček. Nejvíc jich hrál Jope, kterého si nikdo neumí představit bez kytary a harmoniky. Určitě se to líbilo i jaru.

MEDVĚD

( Mladý svět 18/1977)

TRAMPŮM I DÁLKOPLAZŮM

Nejezdím jen na dálkové pochody, ale taky na vandry, mám tedy přátele jak mezi dálkoplazy, tak mezi trampy.Někdy vlastně ani není možné mezi nimi dělat čáru, protože mnoho dálkoplazů jezdí na vandry a naopak. Jsou však i takoví, kteří druhou stranu neuznávají a jsou mnohdy velmi zaujatí. Říkají třeba „ Nevím, co na dálkoplazech vidíš. Jdou třeba padesát kilometrů a ani se vlastně nemohou moc koukat kolem sebe, nic si důkladně prohlédnout a těch papírů, co bývá kolem kontrol, někdy se najdou i otrhané a polámané stromy a květiny…“

Ruku na srdce – někteří pořadatelé dálkových pochodů opravdu mají s těmito věcmi velké problémy.

Jiní zase říkají:“ Trampi, ti nejezdí ven, ale do hospod, co z toho mají ?“ Jenže stejně tak, jako všichni dálkoplazové neodhazují po cestě papíry a neničí krásy přírody, tak ani všichni trampové nejezdí ven jen proto, aby navštívili nejbližší hospodu a na ničem jiném jim nezáleželo. Myslím, že mnozí z nás dálkoplazů i trampů by se nad tím měli zamyslet.

ŽABULE

( Mladý svět 19/1977)