V životě člověka je půlka století už slušný životní mezník hodný bujarých oslav, ovšem v historii určitého společenství pět desetiletí společného fungování pak znamená rozhodně daleko víc než jen důvod k oslavě. Především alespoň stručné ohlédnutí do minulosti a připomenutí si těch nejdůležitějších společně prožitých událostí. A proto si také dnes zalistujeme s jubilantem – pražskou osadou Zlatý orel – ve vzpomínkách, které začali psát již v září roku 1962. V téhle etapě totalitního pravěku se ale osada ještě jmenovala Golden Eagle, byla plná nadšení a své výroční potlachy pořádala každoročně. Později pak přešla na pětileté periody mezi jednotlivými potlachovými ohni a jak tvrdí šerif Pete Guth, připadá jim to stejně krátké jako předtím roční rozestupy. Svůj trampský pravěk si Zlatý orel tentokrát připomene v prvním červnovém víkendu na úpatí Řípu, kde zapálí výroční oheň společně s TO Praotce Čecha, paradoxně o 28 let mladší...

Muzika, kytary a písničky sice provázely osadu již od samotného jejího vzniku a jednotlivé její členy i dávno předtím, ale takovým uznávaným výstřelem bylo pro Zlatého orla pravděpodobně jeho první vystoupení před mikrofony na večeru jubilantů ve velkém sále restaurace v pražských Riegrových sadech. Ovšem trvalo ještě dalších pět let, než se zformovala funkční podoba osadního sboru a Zlatý orel jako kapela se začal objevovat nejen na trampských ohních a v hospůdkách, ale i na pódiích. Ať už se jednalo o pražskou Lucernu,. kde se prezentovali celkem třináctkrát, o Sokolovský dostavník, Svojšický slunovrat, Ivančický korbel, Horní Jelení, Porty či další festivalové akce. Dokonce zabodovali i na celosvětovém potlachu v Coloradu v roce 1993.

Oslovili publikum především nevyumělkovanými aranžemi trampských písniček, strhujícím nasazením a hlavně radostí, s jakou hrají stejně pro pár kamarádů v lese jako pro naplněný sál. Jejich repertoár tvoří písničky od těch nejstarších „vykopávek“ až po současnou tvorbu a pochlubit se mohou i řádkou vlastních úspěšných skladeb, které patří k „osadnímu stříbru“.

Díky propojení s Českou tábornickou unií se Zlatý orel stal součástí štábu Trampské Porty (později jen Porty) v Ústí nad Labem, výrazně se podílel na organizování portovních předkol, na dramaturgii a zasedal i v porotách. Ve stejně širokém, ne-li ještě širším záběru pak lze zaznamenat jeho pořadatelský podíl na dětské soutěži Brána, jejíž vítězové se pravidelně prezentují na hlavní portovní scéně. A asi by informace z tohoto šuplíčku nebyly kompletní, kdybychom se nezmínili i o celorepublikových hudebních soustředěních rovněž pod názvem Brána, které ČTU a Zlatý orel již dvacet let každoročně připravují na své základně v Lipnici nad Sázavou.

Za prvních dvanáct let prošla kapelou jedenáctka muzikantů a zpěvaček, jejichž cesty se se Zlatým orlem z různých důvodů rozešly. Ale rok 1994 se stal pro skupinu takovým trvalým mezníkem, kdy vznikla stabilní a dones fungující sestava: Petr Pete Guth (mandolína, zpěv), Václav Vyhlídka Křemen (kytara, zpěv), Iveta Bártová (zpěv), Immanuel Bárta (baskytara) a Zdeněk Konvičný (kytara, zpěv).

„Rád bych při téhle příležitosti vzpomenul i na ty, kteří s námi již nevystupují. Především to je Václav Křemen řečený Děda, který to s námi táhl třináct let a dneska již hraje s tou nejlepší kapelou někde nahoře. Jedenáct let si v kapele odzpívala také moje žena Marcela a o tři roky méně má na kontě Luděk Baloun Neruda, či Růžena Inka Nováková, která to s námi vydržela pět let,“ vzpomíná na někdejší členy Pete Guth, který stejně jako Vašek Vyhlídka Křemen stáli u kolébky skupiny a dneska to s ní táhnou již jedenatřicátou sezónu. Ostatně ani ostatní nejsou žádní zelenáči, Iveta má s Orlem odzpíváno 24 roků, její muž Ima 19 a Zdeněk Konvičný 20 roků. To už je přece výdrž!

Stále se rozšiřující se řady fanoušků Zlatého orla budou mít několik příležitostí připomenout si jubileum své oblíbené kapely. Nejbližší termín bude zřejmě ve vysílání Country rádia 29.května, pak to bude poslední pondělí v září (24.9.) v sále pražské Barči, kde se mezi hudebními gratulanty objeví také Berušky, Miloš Dvořáček, Víťa Dvořáček či Panelákoví fotři. Anebo pak na říjnovém zpívání rovněž pod Řípem, ale tentokrát pod střechou útulné hospůdky.

„Rádi bychom natočili ještě jedno, poslední CD, ale je to – jako všechno - závislé především na financích. Ovšem, i kdyby se to nepodařilo letos, důležité je, aby nám to jako kapele takhle vydrželo i do dalších let,“ dodává Pete a my se přidáváme s přáním, aby Zlatý orel ještě hodně dlouho létal na tom našem hudebním nebi....