Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Šarlota a Zoe Zítra má svátek Státní svátek



NEOTOČILA JSEM SE, POCHOPITELNĚ


Stalo se mi letos v srpnu o prázdninách: jela jsem na kole nakupovat. Předjela jsem skupinku chlapců, trampů,kteří zřejmě přijeli stanovat na Slunečné jezero. Začali za mnou křičet: „ Slečno, zastavte !“ Výkřiky doprovázeli hvízdáním a povykováním. Samozřejmě - na takové projevy náklonnosti jsem nereagovala , taková nejsem. Zastavila jsem se u přítelkyně, která po dobu prázdnin prodávala v bufetu. Dovedete si představit mé pocity, když jsem za chvíli spatřila známou skupinu mládenců. Pošťuchovali se mezi sebou, až jeden z nich se mne zeptal : „ Promiňte, slečno, to vy jste před chvíli tudy jela na kole ? „ Mlčky jsem přikývla a on na to : „ Totiž vypadly vám z kapsy peníze, tady jsou.“

Obrátila jsem jsem kapsu u kalhot, byla prázdná.

„Proto jsme za vámi křičeli a pískali“ – dodal ještě jako na omluvu. Ti kluci měli sice odřené džíny, ale myslím, že mnohem důležitější je, jak se zachovali.

ANDREA
( Mladý svět 48/1976)

 

KAMARÁDI A KAMARÁDKY !

Jistě není nic výjimečného, když si tramp přibalí do torny nebo teletiny nějakou konzervu či jídlo jinak zabalené – např. ve skle. Taky je víc než obvyklé , že vše až na obal zbaštíme. A jsme u toho: co s plechovkou ? Tramp jako ochránce přírody ( alespoň většinou) vezme plechovku, kanadou ji zplacatí a šoupne tu či onde tak, aby na ni nebylo vidět. Každý ví, že se vandruje už nějaký ten pátek a kempů zase není tolik , abychom se zase na ten starý nevrátili. A pak se může stát to,co se stalo mně: budete chtít zlikvidovat plechovku a ejhle – ona už tam jedna je. Jdete dál, hrábnete lopatkou – a sakra, jsou tam další tři…

Nebyla to jen má zkušenost, a tak se daly hlavy dohromady a dohodly se na tom, že všechny sklenice, konzervy a podobné ostatky potravin budeme vozit zpátky domů, a tam je s klidným svědomím hodíme do popelnice. V žebradle se vždycky flek najde a bez obsahu jsou plechovky bezvýznamným zatížením.

Pokud se pořádají větší podniky – potlachy , různé sleziny a setkání - neměl by pro pořádající osady být velký problém sehnat igelitový pytel a upozornit na něj kamarády. Po skončení tlachu se vždycky najdou ochotní , kteří pomohou pytel odnést do nejbližší vesnice. Ušetříme tím nejen práci s hledáním místa, kam lze ještě odpadky zakopat, ale pomůžeme sobě i dalším udržet krásnou přírodu na úrovni.

Xxx

Tato výzva kamaráda z Havířova se nám nedávno dostala do ruky a pokud vím, v okolí Brna se rychle šíří. Mezi našimi kamarády měla velkou odezvu a většina lidí se k ní horlivě hlásila. Vyskytly se sice hlasy, že odpad z měst se stejně vyváží do přírody a že tedy nemá cenu si zbytečně špinit torny, nehledě na to, že v létě budou zbytky jídel v plechovkách zapáchat. Odpověď je však snadná: městský odpad je vyvážen na státem schválené zavážky a je věcí státu zajistit po ukončení závozu splynutí zavážky s okolní krajinou, zavezení zeminou, vysazení vhodných kultur apod. Rozhodně je plechovka v popelnici lépe uklizená, než pod pařezem v lese. Aby potraviny nezapáchaly, lze plechovky vypálit a znečištění torny lze zabránit igelitovým pytlíkem.

Myslíme si, že by se k této výzvě měl přihlásit každý správný tramp a každý, kdo jezdí do přírody – ať je pionýr, turista, horolezec, jeskyňář nebo fotograf. A že bychom měli usilovat o to, aby se stejná praxe prosadila i u automobilistů, kteří zatím pohazují papíry, plechovky či láhve od nápojů a saponátů volně po lese. Byl by to dobrý způsob, jak vychovat po této stránce ty, kterým se od nepaměti říká paďouři. Udělali bychom všichni dobrý skutek pro prodloužení života naší matky Přírody.

MIKIN
( Mladý svět 49/1976)

 

O DORTOVOU KOPAČKU

Za účasti čtyř družstev se hrál na házenkářském hřišti v pražském Podolí turnaj v malé kopané dívek „ O dortovou kopačku G klubu“. Pořadatelem utěšeného podniku byli nadšenci z odboru turistiky TJ Spartak Praha 4, dříve známého jako Gymnasion klub.

Několik desítek diváků ( a hráčky právě nehrající) jistě nelitovalo. Na zdravém vzduchu se srdce i oči pokochaly pohledem na devět krásných gólů, penalty proměněné i zneškodněné , zákroky dovolené i méně dovolené, nastřelené tyče i břevna. V turnaji zvítězily Komety, v jejichž středu byla i nejlepší střelkyně a vůbec nejlepší hráčka turnaje Honza Adamcová. Největší úspěch však slavila první cena – skvěle vyhlížející a stejně chutnající dort paní Čálkové z Vraňan, který byl sněden ve stejně přátelském duchu, v jakém se předtím vedlo fotbalové klání. Mladým turistkám se okopávání kamarádek i důmyslné pátrání po míči zalíbilo natolik, že zjara lze očekávat reprízu této povedené taškařice.

( ŠŘ)
(Mladý svět 50/1976)

 

TULÁK

V tisíci metrech nadmořské výšky seděla řídká mlha. Stromy obtěžkané těžkým sněhem trčely do propasti zimní oblohy. Krajinu obalovalo dokonalé ticho. Ticho, které neporuší nic, než rytmus vlastního srdce. Psaly se Vánoce 19… Několik dní jsem se toulal po zapadaném Slovenském ráji. Hostil mě malý srub, dobře ukrytý před tím, co někdy s trochou hrdosti, jindy s přídechem ironie nazýváme civilizace. Druhý vánoční svátek jsem tomuto nejsenzačnějšímu hotelu ve střední Evropě a okolí dal ahoj.

Stočil jsem kroky na jihovýchod a hodiny se brodil v závějích.Šero, neposkvrněný sníh, galerie vodních vodopádů, mrazivá vůně hor,ticho…Námět pro houfy básníků, kteří však raději v údolí obouvají bačkory než kanady.

V nohou jsem měl okolo třiceti kilometrů, když jsem dorazil na malou vylidněnou železniční zastávku.Ve světle namodralých televizních obrazovek, ozdobených stromků, v klidu a pohodě odcházely vánoce z nedalekého sídliště.

Z tmavé čekárny se ozval šramot. Vytrhl jsem se z rozjímání. Nebyl jsem tady sám. Škrtl jsem zápalkou. Z kouta se vysunula něčí hlava , pomalu se odkrývala celá postava jejího majitele. Kluk. Docela obyčejný kluk ve vzorovaném svetru a manšestrákách se záplatami. S důstojností dvanáctiletého policejního komisaře pronesl výhrůžně:

„ Nejste zloděj ?“

Ubezpečil jsem ho o tom, že kdybych byl zloděj, určitě bych ho už ukradl.

„Proč už nejsi doma ? Kam jedeš teď večer ? „

Tulák v manšestrákách místo odpovědi s nevšední elegancí odkopl pomerančovou slupku na zamaštěné pražce.

„ Ty, jak se vlastně jmenuješ?“ ptám se v naivitě, že toho osamělce rozpovídám.

„ Michal“.

„ Hm, já ti budu říkat Tuláku. Vypadáš tak.“

Někde zapískala lokomotiva. Tulák mi zpaměti odříkal odjezdy všech dnešních vlaků. Dal jsem si k němu do vytopené čekárny tele a šel pátrat po restauraci, kde bych dostal horký grog. Za půlhodinu jsem se vrátil .Tulák měl hlavu na stole podloženou novinami a zvolna oddychoval.

Svému teleti jsem pomohl na záda a vyšel na nástupiště. Postával tam voják se zapálenou cigaretou a na místě přešlapoval starší muž v železničářské uniformě. V dálce vyskočila světla našeho vlaku. Chtěl jsem jít vzbudit Tuláka, ale železničář najednou ožil.

„Nenamáhejte se. Chodí sem každý večer a spí v čekárně.“

„ Já myslel, že někam jede…“

„ Nejede. Má to lepší, než doma. Otce nezná a jeho matka pije.“

Dvě a půl hodiny zbývaly do půlnoci, v níž se rozplynuly svátky míru, pokoje, dobré pohody a klidu. Nastoupil jsem do vlaku. Nahoře v horách seděla řídká mlha a začínala pohádková noc. Přecejen jsem měl Tuláka vzbudit. Řekl bych mu o srubu v tisícimetrové výšce, kde by možná našel víc, než u těch, kteří se snaží žít tady v údolí: zásobu suchého dřeva, přichystané jídlo a vždy otevřené dveře, bez zámku.

Seděl jsem v prázdném kupé. Vlak se pomalu rozjížděl a začal nabírat rychlost.

A ještě pár slov. Popisovaný příběh se skutečně stal. Existuje srub i nádraží s dobře vytopenou čekárnou.Tulák opravdu žije. Ten vánoční vandr tenkrát skončil trochu smutně. Nejsem pesimista ani melancholik, snad právě proto mě dickensovsky laděná událost vyburcovala z poklidné sváteční atmosféry k zamyšlení. Vánoce jsou časem, kdy máme vidět nejen sebe, ale není nejlepší, když existenci druhých zjistíme až tehdy.

RYAN
( Mladý svět 51/1976)

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6698577

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz