Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Šarlota a Zoe Zítra má svátek Státní svátek

Jerry Pupál Vecka s manželkou Danou ještě ve staré vlasti - u Pátého rybníka u Studence.

Jméno Jaroslava Vecky s přezdívkou Pupál už většina čtenářů zaregistrovala v souvislosti s autorskou tvorbou v oblasti trampské písničky anebo s jeho zajímavými knižními projekty. Pupál je tedy nejen muzikant, skladatel a investigativní autor, ale i pravověrný tramp. Posledních čtyřiačtyřicet let žije za Velkou louží, jeho bydlištěm je podhorské městečko Conifer poblíž colorádského Denveru. Jeho aktivity jsem ve stručnosti už představila, ale podívejme se, co tomu všemu předcházelo. Vypravme se do dob jeho zeleného mládí a prvních trampských výprav. A aby tohle povídání bylo co nejvěrnější, dostane slovo sám Pupál...

Vzpomeneš si ještě na své nejranější trampské začátky?

Jak se tak přebírám ve svý paměti, dostávám se k roku 1951, kdy jsme založili trampskou osadu Vyžranej kotel. Ale na první vandr jsem vyrazil určitě už předtím, tak v padesátým. S jedním kamarádem jsme se vypravili tramvají do překrásný oblasti, který se říkalo Říčky. Než jsme ale došli k potoku, zastavili jsme se ve známý trampský hospodě. A tam byl hlahol! Hrálo se tam na kytary, trampové halekali a my oba jsme jen koukali... Ale něco z tý atmosféry se zachytilo v mý duši. Leckterý z těch zálesáků mohl být mým tátou, ale udělali na mne velký dojem.

Ovšem úplný začátky bych hledal asi ve skautingu. Byl jsem členem skautskýho oddílu, myslím, že trojky. Byli to katoličtí skauti se sídlem v brněnským kostele svatýho Tomáška a s těma jsem tenkrát prožil kouzelnou neděli na brněnský Myslivně. A tam to asi všechno začalo...

Jak vznikl název té tvojí první osady?

Na to přišel Franta Prima, který neustále hledal, co by zblajznul. Na Říčkách, kam jsme jezdili častěji, jsme se potkali s osadou Vyžírky. Tak to nějak sedlo - Vyžírky vyžírali Vyžranej kotel... Ale jinak to byli dobrý kluci, nože u pasu a pirátský šátky okolo hlavy. A tak jsme se taky snažili vypadat jako benderovci, aspoň na chvíli. Potom jsme se seznámili s kamarádem Petecem z Jihlavky, který nás pozval k němu a ukazoval nám fotky z vandrů. Krátký čas předtím byl šerifem SBO Brno, který byly asi nejznámější z tý doby, kamarád Max. Ten bohužel zemřel ve slovenských Tatrách a od tý doby se každoročně pořádá poblíž Kozlan pietní vzpomínka na Maxe. Pamatuju si taky, že jsme s Kurinem jezdívali hodně do Veverský Bytýšky, pak tam už jezdila celá osada. Měli jsme kemp poblíž velký chaty YMCA (Youth Men Catholic Association). A na Bílý potok – v tý době už s námi začal jezdit i Jura Cancák, původně z osady White Bone (Bílá kost).

Co pro vás jako trampy znamenala šedesátá léta?

Šedesátý léta byla kouzelná a bezstarostná doba. Moc bych si přál, aby se to vrátilo, už proto, že by se vrátilo i to naše „zlatý mládí“.

Ale jak kluci začali nastupovat na dlouhý vojenský vandr, osada se tenčila. Já jsem narukoval do Mariánek a druhý rok jsem pak byl ve Varech – samý lázeňský pobyty. Šťastně jsem přežil „maďarskou revoluci“ a vrátil se do Brna.

Cestou do Slovenského ráje v dědině Svatý Ján na koupališti zleva: Cigán, Šaman+, Pupál a Kurin. Byl to vlastně první celostátní potlach u Hrabušic rozehnaný policií.


Na Oslavce. Na můstku přes řeku zleva stojící Rosťa+, Želva, Kurin, Cigán, Dole: Glocna, Melichar, Pupál a Ludva. Rosťa umřel v Jáchymově.

Žid+ ze Staráku a já v Nízkých Tatrách.. Fotil Kurin..

Jak se pak odvíjela tvá další trampská a muzikantská cesta?

Hned po návratu jsem potkal srandistu a písničkáře Radka, a ten mě pozval na chajdu na Přehradu. A tak v sobotu co sobotu jsme zpívali a hráli u Jirouška v Rozdrojovicích, což byla vyhlášená trampská hospoda. Tam jsem taky prvně potkal Danu. V roce 1963 jsme už vystupovali u Flédynky v prvním večeru Trampských písní. Nesli jsme hrdý název Přehradní áčko. Myslím, že právě od tý doby začaly tát ledy...

Jaké muzikantské vzory jsi tehdy vyhledával?

Ve Varech jsem poslouchal, pochopitelně načerno, Luxemburg. To byla palba! Hrála se country, vzpomínám namátkou třeba na Mule Train. Mým neutuchajícím vzorem jsou pořád hoši ze skupiny Son’s of Pioneers. Ti, když notujou, tak hned s nima jedeš po prérii a sedíš u táborových ohňů. I v současnosti se o nich pořád mluví.

Měl jsi školní hudební průpravu?

Hrál jsem tři roky na housle, učitel Jakoubek byl světový. Mně z těch houslí zůstala ale jen hudební teorie, zámečnický prsty se nechtěly ohýbat. Hrál jsem Maláta i Ševčíka, tedy zkoušel jsem hrát. Docela nám ale s Jakoubkem šlo duo pro housle Kalif z Bagdádu. Pak mě ale přistihl v průjezdu domu, jak mlátím do kytary v D dur Cesta má je daleká, tuláka však neleká... a jen smutně koukal a věděl, že s houslema je konec. Taky byl!

A co čas lásek nezralých?

To bylo v tý době aktuální, u Jirouška jsem potkal Danu, která je dodneska mou nerozlučnou ženou, v dobrým i zlým.

Jak ale pokračovala tvá muzikantská kariéra?

Jednou jsem se na slezině u Roberta potkal s Pimpecem, který mne pozval na zkoušku, a tak vznikl hudební soubor Mariňáci. Cvičili jsme u Metly a taky někdy u nás v Adamově. V Adastu jsem vedl kapelu Combo - bicí, piáno, basa, saxofon nebo klarinet a trumpeta. Na kytaru strkal Šaman z Divousů. Já jsem tehdy ještě neskládal, ale rozepisoval jsem pro kapelu písničky do not, aranžoval jsem. Hráli jsme hodně trampský skladby, hlavně taneční tanga. Ale to už byly na světě dětičky - syn René a dcerka Zuzana.

S trampským repertoárem jste taky vystupovali?

V Adamově jsme udělali trampský večer, kde hráli a zpívali osada Tornádo, Příbojáci, Vavasatch a Mariňáci. A když vystoupili Taubál s Bendym, tak sál řval nadšením. Zpívali tenkrát kuplet Čabůzy. Udělal jsem pak později s nima (a nejen s nima) CD, kam jsem Čabůzy zařadil. Projekt byl určen 7.světovýmu potlachu v Texasu, na desce je dvacet nahrávek kapel, který hrály výhradně vlakovky. S jednou výjimkou, a tou je Reďákova skladba Do Kordillér. Jo, a taky tam hraje americký lidový historik píseň Casey Jones a plechy z arizonský kapely ve Fort Lowell. Deska má název Hobo Song – Vlakovky. A je tam i moje tvorba.

Kolik písniček máš tedy celkem na kontě?

Napsal jsem asi dvě desítky písniček. Chytla se píseň Vzpomínka na staré kempy a jak říkal Jeffa z Prahy, občas slyší něco z mojí tvorby i v rádiu. Ono hrát moji písničku Hobo je makačka, na ten song musíš mít ručičky. No jo, připomíná mi to i moji další knížku Hobo a jiná chasa...To mě a Danu pozval jednou Jeff z osady Hobo Praha (ne Jeffa) na výlet mezi pravý hobany. I ty už jsou hoboes pouze v srdci... Tak jsme jeli a o tom pak vznikla ta knížka.

Dělal jsem v Tesle a hráli jsme fotbal. Zleva čtvrtý je Pimpec, já jsem sedmý..

Před Starcovou chatou na Osadě. Zleva: Elwis, Radek+ a já. S Radkem Soudkem jsme dělali písničky a hráli celkem dobrou muziku. Např. Píseň o nose a Hola hoši jsou Radkovy písničky.

Můžeš se zmínit ještě i o dalších veřejných vystoupeních oné doby?

Jako Mariňáci jsme byli pozváni do Prahy k natáčení pořadu Až zmlknou tranzistory. Bydleli jsme v hotelu Karel IV., potom za Prahou, kde bylo kus pěkný přírody a skály pro záběry indiána sestupujícího z kamenných schodů. Bohužel začalo pršet, vlhko způsobilo zkrat na elektroinstalaci a nastala tma. Kdosi přinesl náruč dříví a klacků a zapálil se táboráček. U něho jsme se sesedli a hráli jsme starý trampský songy do doby, než opravili chybu. Moc z toho se ale v pořadu neukázalo - pouze jeden song Son’s of Pioneers – Thumbleweeds, v našem podání. Ale vzpomínky to jsou fajn.

A co další nahrávky, zpěvníky a jiné počiny?

Potom muzikanti z Prahy nahráli moji tvorbu na desku pod názvem Pupálovy písničky zalomeného palce. Je to spíš country muzika, ale hrají ji prvotřídní borci, který fakt umí. Skvělý kytarista i houslista a taky Vojta Zícha na banjo a dobro. A mandolínový virtuos Radim Zenkl. Skupinu vedl Pavel ........ a nahrávali ji ve studiu Wenkov. Zpěvníky mám dva - jeden vydal Ďáblík a druhý Číča z Brna. Potom jsem jako demo nahrál tři CD. Jedno k poctě sjezdu řeky Yukon (což organizoval Šolim) a druhý na památku kluka, který miloval divočinu tak, že v ní i zemřel hladem, ve starým autobusu pod horou McKinley na Aljašce. Deska má název Sto třicet a jeden den. Tak dlouho se tam totiž v zimě trápil.

Zajímal ses v té době o politiku?

Rozhodně ne. Ale vzpomínám si třeba, jak jsem jednou kráčel s usárnou k náměstí Rudý armády a narazil na prvomájový průvod. Z toho průvodu na mě přátelsky volali, abych se k nim přidal, ale já se už viděl někde u Svratky.

Vlastně nějak hlouběji jsem si politický dopady začal uvědomovat, až když nás okupovali Rusové. Dělal jsem tehdy v Adastu a byl to pro nás takový šok, že chlapi brečeli u frézy. Zanedlouho docházely zprávy, kdo všechno vzal roha.

V tom čase jsem jel za tátou na zahrádkářskou kolonii na Myslivně, kde jako důchodce pěstoval zeleninu. Jel jsem na pionýru po polní cestě a najednou na mě mává ruský voják. Tak jsem mu jako slušně vychovaný člověk taky zamával, ale koutkem oka jsem zahlídl, že si strhává flintu z ramene. Zděšeně jsem zabrzdil to svý prckolo, obracím se k němu a říkám: „Můj otecko je tam, rabotajet...“ Záporné mávání ruky a že jako nět. Tomu jsem musel rozumět. Tak jsem došel k závěru, že sbalím kufry a začnu velký čundr a za Velkou louží.

Chtěl jsi už od prvopočátku do Ameriky?

Jeli bychom kamkoliv, nakonec to vyšlo do USA. Přiletěli jsme do New Yorku a tam stávkovali metaři. Ten bordel si nikdo neumí představit, kupy smetí a starých novin a mezi tím ožralové polehávající ve vchodech domů. Řekl jsem ženě, že kdybych měl zůstat tady, tak jedu raději zpátky do Evropy. V Rakousku mi nabízeli místo u firmy Siemens. Prvních dva a půl roku jsme strávili v Chicagu, potom jsme se starým oldsmobilem s přívěsem netrpělivě vyhlíželi Rocky Mountains v Coloradu.

A jak to bylo s trampingem v nové vlasti?

Nastěhovali jsme se do českýho apártmentu. Už tam byly zabydlený čtyři rodiny. A začalo se jezdit na Deer Creek (Srnčí potok), kde našel bezvadný kemp U Šikmáku Cigán z Vyžranců. Tam jsem zase brnkal ty starý a milý trampský písně. Už to ale nebyli Mariňáci, spíš taková správná vesnicko-trampská kutálka. Ten to znal tak, ten zase onak, slova pátý přes devátý, ale hlavně, že nás to bavilo a baví dodnes. A taky tam dodnes jezdíme. Na houby. Taky když se dělaly túry z Guanella Pass přes náhorní plošiny, tak se skončilo na Srnčím potoce. Dole v údolí se dalo odbočit doprava a skončit v Bear Campu nedaleko potlacháče STO Colorado.

Zavzpomínej, jak vlastně vznikla STO Colorado...

O jednom víkendu svolal Zoltán koňský čundr a založily se STO Colorado. Psalo se o tom i v Trampu. Ale každý jezdil, kam ho srdce táhlo. Jeden na ryby, druhý lovit, třetí fotit... Každý rok se ovšem pořádá výroční potlach STO Colorado a hned po Švýcarsku jsme my uspořádali 4.celosvětový potlach. Sleziny teď máme každý první čtvrtek v měsíci, v český hospodě, kde kuchař Venca skvěle vaří svíčkovou a guláš a obsluhuje tam Evička, která dá i na sekyru (někdo tvrdí, že případně i sekyrou).

Zachováváte staré trampské rituály jako kdysi doma?

Řekl bych, že se spíš i znásobily. Každý přidal ze svý osady něco. Mám někde seznam, kolik nás původně bylo. Tuším, že 25 osad z různých míst. Tramping, jak ho známe my, pamětníci, stejný už asi nebude, ale bude mít různý další náplně.


Na Metlově chatě u Doubravníku. Chaty tam měli i Michec, Malé Macek (stále má) a Renáč. Byla to má první návštěva doma. Zleva Renáč, Lajfec+, Malé Macek, Pupál, Baulin, Radek a Pimpec.

Co všechno jste podnikli a podnikáte?

Wimpy z Toronta kdysi uspořádal velký vandr, a to přechod Chilkootskýho průsmyku. Píšu o tom mimo jiné v knize Eskymo Welzl z pohledu trampa, přidali do ní zajímavý postřehy taky Mývala a Mike z Dawsonu a Farář moc pěkně sesumíroval sjezd Yukonu.

Když jsem stanul u Welzlova nepravýho hrobu. což jsem ale netušil, pokorně jsem mu vzdal tichou poctu. Zrovna jsem dočetl Třicet let na zlatém severu. Ten chlap něco dokázal. Nebyl sice tramp, ale byl dobrodruh a světoběžník. Napadlo mě vytvořit na jeho památku něco trvanlivějšího, a tak s pomocí dalších trampů, zejména Pekáče (Jiří Procházka), který udělal náhrobní desku, vzniklo to, co je tam dodnes. Správný místo mi pak osobně ukázala Mývala, když jsem přijel na Yukon. Stará deska byla zrestaurována a je v muzeu v Zábřehu, kam ji dovezl Kennedy, čehož si nesmírně vážím. Potom mi tam udělali i výstavu a malý Welzlovo muzeum mám i doma ve stodole. Když už nic jinýho, tak jsem se aspoň seznámil se zanícenými welzlology, jako je emeritní profesor Rudy Krejčí, Dr. Voda ze Švýcarska, kreslíř a tvůrce Petr Sís či Ctibor Lolek ze Zábřehu, který uschovával pravý dopisy psaný Welzlem. Bohužel po jeho smrti je někdo ukradl.

Naši čtenáři měli možnost se seznámit i s další tvou knihou o kanibalu Alovi Packerovi. Co tě přimělo k jejímu napsání?

Možná snaha ukojit zvědavost a pochybnosti. Člověk během čundrů po Státech narazí na ledacos a mne zajímalo, jak to vlastně doopravdy bylo. Následovaly zákonitě knihovny, muzea, archivy, historické společnosti a privátní sbírky a začalo to být víc než zajímavý. Každý tvrdil, že má pravdu. Až potom David zinscenoval doopravdický soud, všichni byli dobově oblečený včetně soudního dvora. Colorádský guvernér odmítl tehdy udělit Packerovi odpuštění, tak je vyřkl soudce na tom novým, moderním přelíčení. Alfred Packer byl prohlášen nevinným! Já osobně si myslím, že Al zabil Swana skutečně v sebeobraně, i když pak se živil masem těch druhých.

Máš v plánu nějaký další knižní počin?

Plánuju napsat indiánskou historii v amerických pláních. Je to místy drsná záležitost, braná bez ubrousku. Vyteklo tehdy mnoho krve, nevinný krve! Minulý generace nám zanechaly hodně materiálu k přemýšlení. Mnohé symbolicky přejímali i trampové. Třeba indiánskou symboliku do svých znaků, zdůrazňující hrdost a odvahu. I Ernest Thompson Setton o tom psal a dával je za příklad mladým skautům. Taky chci hodně fotit. Kromě jinýho se pak hodlám zaměřit taky na města duchů, z těch doslova čiší kouzlo dávno zašlý slávy, ale taky tvrdýho života amerických pionýrů, dobrodruhů i lotrů. Jo, život nebyl peříčko a není ani dneska.

První setkání s Wabim Ryvolou na celosvětovém potlachu ve Švýcarsku. Zrovna jsem hrál jeho Ohradu a nevěděl, že tam stojí a poslouchá.

Ve Švajcu zleva: Cigán, Wabi, Dana a já. Bylo to foceno před tou hospodou na kraji louky.

Já a Tom z Austrálie cestou do Skagwaye. Jedeme vyšlápnout Chilkoot. Počasí nám přálo.Vandr vedl Wimpy Nebeský+ z Toronta.

Po přechodu Chilkootu a poprvé u Welzlova hrobu v r. 1990. Dřevěná deska opřená o kříž je teď v muzeu v Zábřehu na Moravě, předali ji tam Kennedy a jeho žena Mývala. Na starý Welzluv hrob ji dali a také přenesli přes Chilkoot kluci, které vedl Čenda rodem ze Zábřehu. Ta dlouhá deska představuje harpunu a položil ji na hrob dr. Voda ze Švýcarska. Vpředu je mosazná tabulka, kterou tam umístili kluci z kopřivnické Tatry. Pravý Welzlův hrob objevila studentka profesora Krejčího /welzlolog z Fairbanks/, dnes reverendka Rachel ve státě Washington.

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6698652

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz