Nádraží v Aši v padesátých letech i dlouho potom

V polovině roku 1990 se otevřely hranice a tak jsem dostal nápad, podívat se tam, kam jsem celý život nesměl. Za kopečky. Sehnal jsem si pas, oblékl si čistou zelenou košili s domovenkou, připíchl si sheriffskou hvězdu, na opasek si připnul velký nůž, vzal si bundu a stetson a vydal se vlakem k hraniční čáře do Aše. Od nás z Chodova to není vlakem daleko, ale přesto to byl příliš vzdálený svět. Ten trampský mundůr jsem si vzal proto, abych se odlišil od ostatních „mastňáků“, kteří tam do Němec šli za nákupem zlevněného zboží a taky proto, že pro mne znamenal to, za co jsem celý život bojoval – svobodu.

Jelikož se zajímám i o historii útěků přes dráty, tak jsem si před lety přečetl knížku od J.Křivana „Zastavte Expres 63“ o „Vlaku Svobody“. Knížka byla vydána v r. 1969 a byla poplatná době, ve které vyšla. Na její pravdivost se nedalo spoléhat a stejně byla zajímavá. O co tehdy šlo? Dne 11. září 1951 přes obávanou železnou oponu projel (devadesátikilometrovou rychlostí) do tehdejšího západního Německa osobní vlak se 111. pasažéry. Západní tisk tento rychlík, který se z Chebu do Aše změnil na osobní vlak se třemi vagóny a na jehož únosu se podílela i řada železničářů v čele s výpravčím Konvalinkou a strojvedoucím Truxou, překřtili na Vlak svobody. Vlak přerazil velkou silou dřevěnou závoru a souprava projela okolo nádraží v Aši směrem do bavorského Selbu. Zastavila se až půl kilometru v americkém pásmu. Ze 106 cestujících se jich 34 rozhodlo zůstat. Okamžitě se jim dostalo pomoci od americké a německé charitativní organizace. Několik mladých mužů z rychlíku, který místo do Aše dojel do Selbu, šlo po čase do Francouzské Cizinecké legie a pak bojovali ve Vietnamu! Jeden z nich se mnou dokonce seděl v r. 1962 v lágru v Sýrovicích.

Ti co se vrátili byli žáci gymnázia v Chebu a pacienti z Františkových Lázní. Ihned po návratu byli vyslýcháni a už na nich ulpěl prach něčeho podezřelého. Mnoho z nich pak mělo potíže jak ve škole tak v zaměstnání. Prostě jim nikdo nevěřil, že uvedli pravdivé důvody pro svůj návrat a už měli na celý život škraloup. Kolik se jich později tlouklo do hlavy, proč tam také nezůstali, se už dnes neví.

Tak jsem se vydal po jejich stopách, ale pěšky. Vystoupil jsem z ponurého špinavého nádražíčka v Aši, překročil koleje a dal se asfaltkou z kopečka směrem k dnes už neexistující hraniční čáře. Za sebou jsem nechal polorozpadlé a špinavé ploty s neposekanou trávou, zničené fasády rozbitých domů a vzadu i nějaký oprýskaný komín pocákaný blátem, s ošuntělým nápisem „Se Sovětským Svazem na věčné časy“ Prostě reálný socialismus v troskách. Cesta se rozšířila a já měl před sebou na pravé straně dvě buňky s nápisem Celní správa a v okénku usměvavého celníka. Podal jsem mu pas, zeptal se mě na cíl mé cesty (jako markami oplývající zákazník Super obchodu jsem nevypadal) a tak jsem mu řekl, že jsem tramp a na tuhle příležitost podívat se do Evropy jsem čekal 40 let. Měl pochopení a já dobrou náladu. Pár kroků za jeho stanovištěm byla na zemi namalovaná bílá čára a celník se vyklonil, aby mi pokynul rukou, že tohle je hranice a já jí mám překročit. Přistoupil jsem k ní, levou nohou ji překročil a pak pravou. Stál jsem za hranicemi a tak jsem se nadechl svobodného vzduchu. O kus dál mi nějací turisté zatleskali a já tam chvilku stál. Asi jsem vypadal jako kašpar, ale já to vše silně prožíval. Vydal jsem se do kroku, nikde žádní pohraničníci se psy a samopaly, žádné ostnaté dráty jenom bylo slyšet jak mé kanady zvoní německou asfaltkou.

Pojednou se z obou stran začaly objevovat zahrady s krásnými domky a za nimi zelené louky. Zahrady byly plné květin, hlavně růží s ovocnými stromky. Byl jsem jako u vytržení a když jsem staršímu člověku ve dveřích řekl „Grűs Gott“, ten se usmál a odpověděl mi stejnými slovy. Byl jsem prostě v jiném světě. Pak jsem vešel do městečka jménem Selb a už z dálky jsem viděl krásný kostelík a malé náměstí, obklopené obchody a lavičkami. Všude dokola plné výlohy atraktivního zboží, které u nás nikdo ani neviděl. Na některých zasklených dveřích visely cedulky s nápisem – „Zde mluvíme Česky“ a někde tam byly také české cedulky:“Děkujeme vám Češi, že zde nekradete!“ Neměl jsem na to, abych si něco mohl koupit, jen jsem měl u sebe necelých 10 marek, které mi rozměnil jeden kamarád. A vlastně jsem ani po tom netoužil, nakupovat, chtěl jsem jen vidět to, co mi bylo tolik let utajováno. Čistý a spokojený život mezi dobrými lidmi a v dobrém prostředí. Nakonec jsem si dal u jednoho kiosku kávu (na tu jsem ještě měl, stála 1 marku 50 pf) a vydal se pomalu zpátky. Sotva jsem vyšel z náměstí, ihned se u mne zastavilo se skřípěním policejní auto, z něho vyskákali chlapíci v maskáčích a mířili na mě svými zbraněmi. Křičeli „Terorist, Terorist“ a já musel zvednout ruce. Po prohlídce mé US torny a cestovního pasu, jsem mohl dát ruce dolů a lámanou němčinou jsem jim vysvětloval, že jsem turista – divoký skaut a jsem tu jen za poznáním. Nakonec mě pustili, potřásli mi rukou a já se vydal na cestu zpátky. Pomalu jsem se vracel stejnou cestou a bylo mi docela líto, že musím opustit tenhle svět, ke kterému se snad časem přidáme, ale jak znám lidi kolem sebe, ještě dlouho to potrvá, než dosáhneme této úrovně života. Ani to možná nechápeme, ale komunistické okovy zloby nenávisti a závisti nás budou tížit ještě řadu let a ti, co přijdou po nás, budou mít co dělat, aby do tohoto marasmu znovu nezapadli.

Tak jsem se poprvé a jako nemajetný důchodce asi naposled, dostal za hranice, tam, kde je tráva zelenější a obloha modřejší. Do Západní Evropy.

Frank Nykl

Autor je vydavatelem internetového časopisu Stopař www.stopar.cs-info.cz