Stanislav Zárybnický zvaný Houla, by se 19. února dožil šedesáti let

"Někdo mi dal nohy toulavý /  a jenom kamarád Houla ví /  jak ty nohy svrbí /  když jedou na Brdy podívat se do světa/ českýho...“  ...napsal Wabi Ryvola 29. 4. 1982 v písni Muž, který přichází z daleka a přináší průser

Stanislav Zárybnický (*19. 2. 1952, †11. 12. 1989) mezi trampy zvaný Houla, prožil své mládí  ve Zdicích, poté se  vyučil karosářem pro Karosu Vysoké Mýto, ale většinu života strávil jako traťový dělník na kolejích. Vandrovat začal již jako učeň a postupně se stal nejen trampem, ale i vydavatelem a redaktorem trampského samizdatového časopisu Dým. Vydával jej od roku 1972 téměř 10 let. Traťový dělník, který měl knihovnu větší než středoškolský profesor. Kromě vydávání vlastního časopisu psal i vlastní tvorbu - povídky, básničky, písňové texty, eseje i divadelní hru. Vydal šest samizdatových sbírek - Takybásně (1973),  Hovory H (1974 - povídky a básně),  Skoropoezie a takytexty (1978 - básně, eseje a písňové texty),  Někam kde je hezky (1978 - divadelní hra),    Nabídka nevšedního dne (1979 - 17 povídek) a  Přežitky (autorský výbor z básnické tvorby z let 1971 - 89). Po jeho smrti mu vydali kamarádi několik sbírek z jeho tvorby -  Narozen v Čechách (1990 - výbor  z poezie) a pak díky občanskému sdružení AVALON  Přežitky (1998 - knižní vydání původně samizdatové sbírky básní ), sborník  A v pátek... (1999 - postřehy a komentáře publikované v Táborovém ohni Mladého světa v letech 1971 - 87) a soubor více než 25 povídek  Nabídka nevšedního dne (2001 - s ilustracemi jeho syna Jaromíra Chúfa Zárybnického),  O Houlovi a taky trochu s Houlou (I. vydání 2002, II. vydání 2009 - ukázky z jeho tvorby, biografie a vzpomínky přátel),  Někam kde je hezky (2005 - divadelní hra),  Z údolí a osad (2007 - úvahy a básně publikované v trampské rubrice Z údolí a osad v týdeníku Obrana lidu v letech 1970 - 72).

Počátky jeho literární tvorby spadají do období zákazu legálních trampských časopisů (Tramp, Stezka, Trail, Jižní stezka, Tulák). Spolu s Vladimírem Riki Synákem začal v roce 1972 vydávat asi první trampský samizdat - původně jako občasník jejich trampské osady RIBABI-BO-HOSAMA, později „tiskový orgán“ volného trampského sdružení - brdské Smečky. Po vzoru Dýmu vznikla řada dalších trampských samizdatů. Houla psal snad do všech, stejně jako do trampských rubrik v oficiálních časopisech. Psal povídky, básničky ale i úvodníky, recenze a rozhovory. Byl jednou z osobností, které vzešly z okruhu brdské Smečky - neformálního uskupení brdských trampů,- téměř každý ze Smečky byl silnou osobností v nějakém oboru - Houla byl jakýmsi Krameriem a buditelem. Patřil i do okruhu lidí kolem trampské literární soutěže TRAPSAVEC, která vznikla v roce 1971 a trvá dodnes, a získal v ní i řadu ocenění.

Velký vandr - Slovensko - 70. léta

Pro radikální změnu ve svém životě se rozhodl počátkem 80. let, kdy se k překvapení mnohých oženil  a získal tak od ČSD služební byt v Rakovníce a mohl se tak přestěhovat z bytu rodičů ve Zdicích konečně do svého. Zároveň kvůli osobním vztahům opustil trampský okruh svých vrstevníků, v němž dosud žil. Na vandry jezdil dál, ale s lidmi z další trampské generace. Stále víc jej ale lákala nekonformní kultura a hodně jej oslovila nová generace písničkářů, která se objevila v době, kdy první vlna – Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Vladimír Veit, Vlasta Třešňák, Charlie Soukup, Bohdan Mikolášek a Svatopluk Karásek byli již v emigraci. Již v roce 1980 vydal (ještě jako „přílohu“ samizdatu Dým) sborník  Máme koho zpívat aneb Textaři a poslední sborník  Minutky - několik písňových textů z let 1988-89 vydal 30. 11. 1989 (!). Od roku 1981 začal psát do  Portýra - deníku finále Porty v Plzni. Zároveň od roku 1981 vydával (téměř 10 let) samizdat  Poportýr v němž otiskoval to, co se do Portýra vejít nemohlo či nesmělo. Podílel se zároveň na práci  Jonáš klubu (klub spřízněných duší Jiřího Suchého a Semaforu) a přispíval do jeho zpravodaje. Díky těmto aktivitám si našel nový svět a v něm i nový okruh blízkých  lidí - Jarka Nohavicu, Jirku Černého,Vláďu Mertu, Honzu Rejžka, Slávka Janouška, Vláďu Vlasáka a další...

Rodina jej zcela nenaplňovala, oba synové byli na vandry ještě malí a tak si našel nové téma. Na základě získaných kontaktů se stal „dobrým duchem“ a zároveň „mužem v pozadí“  Klubu mládeže v Rakovníku. Nadále pracoval jako traťový dělník u ČSD a zároveň byl de facto dramaturgem kulturního dění. Pracoval jsem tehdy u ČSD jako geodet a tak jsme se setkávali velmi často - ať již v terénu nebo častěji po drážním telefonu - vždy mi sděloval novinky z oblasti alternativní kultury. Neustále balancoval na hranici dění komunisty zakázaného a tolerovaného. Díky jeho dramaturgii jezdili do Rakovníka za kulturou lidé od Prahy až po Plzeň.  K vrcholům patřily koncerty Jarka Nohavici po zákazu jeho vystupování nejen na Portě 1985, ale v celém tehdejším Západočeském kraji. Právě na jednom jam-session u Houly doma v Rakovníku vznikl po debatě s mojí ženou Věrou - Strunkou a Jarkem Nohavicou nápad vydat sborník jeho textů. Druhým impulsem bylo pro Houlu vydání kompletních sbírek písňových textů trampských písničkářů Jiřího Wabi Ryvoly (1984- 250 textů), Mirko Miki Ryvoly (1985 - 50 textů) a Pavla Žalmana Lohonky (1986 - 200 textů)…Jejich sborníky jsme se Strunkou vydali v samizdatu a Houla byl jeden z prvních kdo je od nás dostal. „To nejlepší z trampských písňových textů jste vydali, tak se já vydám to nejlepší z folku“ řekl mi tehdy Houla a také to v následujících letech s pomocí řady přátel dokázal.

Přesto, že si tykal s hvězdami F&C i s předními hudebními publicisty, vždycky důsledně respektoval jejich soukromí a nepřihříval se na jejich slávě. Pod vlivem osobností, kterými se obklopoval, byl ale stále kritičtější ke své vlastní tvorbě, až u něj převážila práce dramaturga, editora a redaktora a právě díky tomu sestavil a vydal sborníky textů Jarka Nohavici, Karla Kryla, Jardy Hutky, Vládi Merty, Petra Váši a Slávka Janouška. Rozpracovány a nedokončeny zůstaly sborníky textů Oldřicha Janoty a Roberta Křesťana. Karlu Krylovi propašovala Houlou vydaný sborník na koncert do polské Wroclawi Jarka Limová z Rakovníka týden před 17. listopadem 1989...

Houla s Pavlínou Jíšovou

Vláďa Merta vydal své texty uspořádané Houlou ve svém nakladatelství ARTeM v roce 1992. Texty Oldřicha Janoty vydalo Artforum v Brně v roce 1991, texty Roberta Křesťana nakladatelství DENEB v Liberci v roce 1992, texty a Básně Sváti Karáska vyšly v roce 1992 a znovu nevydal MAŤA v roce 1999 (dotisk 2001), texty Petra Váši vydalo nakladatelství MAŤA v roce 1994, písně Jarka Nohavici HITBOX v roce 1994, texty Karla Kryla a Charlie Soukupa TORST v roce 1998, písně Slávka Janouška nakladatelství OFTIS v roce 2006, texty a Básně Bohdana Mikoláška Galén v roce 2011… Dnes – víc než 20 let po listopadu 1989 – si vydává postupně kompletní texty (nejen písňové) i Jarda Hutka…

Kromě sborníků písničkářů zpracoval od poloviny 80. let pro další generaci trampských samizdatů diskografii trampských a country kapel, seriál o historii trampského tisku, účastnil se polemik o folku, trampské tvorbě, Portě atd. Zároveň rozšiřoval a sestavoval magnetofonové pásky  Fonotrampa na nichž se objevovalo to nejlepší od trampských i folkových písničkářů. V roce 1989 byl hlavním motorem celostátní soutěže  Trampský expres, vyhlášené jak v  Táborovém ohni Mladého světa, tak v trampských samizdatech. Tuto soutěž spolu s Davidem Davym Kohoutem, Leošem Trhačem Suchánkem a se mnou nejen připravoval, ale v listopadu roku 1989 i vyhodnotil. Ještě na podzim 1989 (!) napsal recenzi na připravované první autorské LP Wabi Ryvoly vydané až v roce 1990. Pro různé klubové časopisy od rakovnického klubu mládeže, přes pražského  Jonáše až   po kutnohorské  Nové koření; ba i pro  Gramorevue byl schopen a ochoten komentovat celoroční produkci Supraphonu a Pantonu v oblasti F&C, psát recenze i připravit rozhovory s předními folkaři. Byl urputný a hrdý - když se mu v roce 1988 nelíbil svazáky dosazený šéfredaktor Portýra - tak po 7 (!) letech práce v redakci  na psaní pro Portýr rezignoval, a prožil Portu jen jako divák.

Houla nevyhledával přímý konflikt s komunistickou mocí, ale zákonitě k němu směřoval. Neopisoval a v samizdatu nevydával vyloženě politické texty, ale jeho angažovanost v propagaci nonkonformní kultury byla všemi v okolí vnímána jako jasný politický postoj. V létě 1989 ale už byla jeho situace taková, že podepsal a rozšiřoval petici  Několik vět, za což byl 17. října, tj. měsíc (!!!) před 17. listopadem odsouzen JUDr. Jiřím Wágnerem, samosoudcem v Rakovníku, k peněžitému trestu 4 000 Kčs a k zabavení psacího stroje. Na zaplacení pokuty uspořádal kamarád David Davy Kohout mezi Houlovými přáteli a kamarády ihned sbírku - příspěvek do ní poslal i Karel Kryl po koncertu v polské Wroclavi týden před revolucí...

Vydával tvorbu druhých, ale hluboko v něm stále byl tvůrce, plný trýzně a pochybností o vlastní tvorbě i o sobě samém. Pro pocit nenaplnění, vnucenou společnou práci s vlastním udavačem, krizi z rozpadlého manželství i z důvodu hluboké vnitřní osamělosti, kterou nikdo z nás, kdo jsme mu byli nablízku, dostatečně nerozpoznal, si chladnokrevně, rok předem, naplánoval sebevraždu. Ten svůj poslední rok - rok 1989 - ale žil úplně naplno a od jeho rozhodnutí jej neodvrátil ani 17. listopad. Rozdával se druhým, až nakonec rozdal všechno, své knihy, desky i sám sebe. Skončil tak, jak si to naplánoval, pod koly vlaku R 513, u hradla Čenkov na svých milovaných Brdech 11. prosince 1989, den po Dni lidských práv. Jeho věrný pes Máslo zemřel steskem v únoru 1990.

Na místě jeho skonu, kousek od závor pro polní cestu vedoucí přes trať Zdice - Příbram, postavil František Žebroun Zýka velký dřevěný kříž, který tam stojí dodnes – viděl jsem jej letos v pátek 4. února , když jsem jel na brdský Neskenon zavzpomínat na Houlu s kamarády z brdské Smečky…

Na jeho pohřbu 19. 12. 1989 se sešli všichni, komu to okolnosti uprostřed probíhající „sametové revoluce“ dovolily - jeho příbuzní, trampové z celé republiky (včetně těch, co se s ním víc než sedm let nestýkali), publicisté, přátelé z Jonáš klubu... Za všechny se s ním rozloučila Iva Tapi Synáková  a pak jsme mu zazpívali Mikiho Ryvoly Poslední píseň... My trampové jsme se znovu sešli v únoru, kdy se Houla narodil, na campu Unestwur nedaleko Zbiroha, kde byl Houla ještě 26. 11. 1989 na vandru spolu s Davym a Lenkou (Kohoutovi), Trhačem a Dájou (Suchánkovi) a Samem Indiánem a Mouchou (Kročákovi). Nekrolog věnovaný Houlovi napsal do Svobodného slova Honza Rejžek, do Lidových novin Jirka Černý a do Portýra Honza Plachetka. Do trampského Vandru Vladimír Riki Synák (s nímž Houla  prožil první vandry, zakládal trampskou osadu a časopis Dým), do posledního čísla samizdatových trampských Letokruhů Davy a za autory a organizátory trampské literární soutěže TRAPSAVEC do brněnského Tuláka Víťa Obůrka a do kolínských Písmenek Teta Věra Malátková.

Od roku 1991 každým rokem vzpomínají trampové na Houlu na brdských Hřebenech na campu Neskenon kousek od místa, kde stával legendární „trampský hotel“ brdské Smečky – seník Lucerna. V chladném  sobotním večeru zaplane každý rok vzpomínkový oheň, u kterého se častokrát sejdou „trampské legendy“ z brdské Smečky, Fred, Kim a Saša z osady Paběrky, Vlk spolu se Sašou Wickie Ryvolovou i mladí trampové, kteří se s Houlou nikdy nesetkali, ale znají jeho literární tvorbu.

Houla na Velkém vandru na Slovensku - 70. léta

Jako trampovi mi pořád chybí - už nikdy se nevynoří z noční tmy se svým typickým výrazem, se psem Máslem, ve své hučce, zelené bundě a manšestrákách neurčité barvy. Zároveň mně několikrát napadlo, vždy když v 90. letech 20. století zkrachoval některý z obnovených legendárních trampských časopisů 60. let (Jižní stezka, Trail, Tulák, Stezka a nakonec i Tramp): „Kdyby byl šéfredaktorem  Houla ...“

Publicista Jirka Černý Houlu připomenul po deseti letech v roce 1999 jak v Českém rozhlasu, tak v časopise Folk&Country: „Z Houly mohl být redaktor F&C, vydavatelský redaktor, dramaturg, editor písničkových sborníků. Univerzitní práce se píší o všem možném, Houla by za to stál. Ve všech těchto činnostech byl, myslím, nenahraditelný ...“

Naděje ale umírá naposled. Možná, že jej zastanou jeho synové. Mladší syn Jaromír zvaný Chúf jezdí na vandry, založil rodinu a již řadu let spolupracuje se sdružením AVALON na vydávání trampské literatury a časopisu Puchejř. Starší syn Zdeněk publikující pod jménem Sidonius Raconensis vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor čeština a latina, působí jako učitel jazyků a publikoval již řadu článků z oblasti literatury a kultury vůbec..

Petr Náhlík - Vokoun, T. O. Suché studánky, Plzeň

P. S.: Letos se vzpomínkový oheň na Houlu mimořádně zdařil. Podařilo se mi vybrat pro jeho konání nejstudenější víkend (3. - 5. února) této zimy a pří -21°C zamrzl potok až na dno. Houlovi by bylo šedesát a tolik se nás také sešlo. Nejmladší účastník byl můj syn Tomáš zvaný Jonatán. Venku spalo cca 40 lidí – nejmladší byla Eliška – cca 17 let, nejstarší Cvrček ze Zlína – cca 75 let… O muziku se starali Shorty, Žistén, Cvrček, Bodlák a mnozí další…Houla by z nás měl, myslím, radost…